Řekli jsme si DOST!

S narozením dětí se toho hodně změní – i v manželství. Moje manželství není výjimkou. Když přišel na svět náš první poklad v podobě syna, byli jsme štěstím bez sebe. Měla jsem pocit, že nás to malé stvoření jaksi stmelilo a utužilo naše manželství. Byla jsem šťastná. Občasné hádky a neshody se sice tu a tam vyskytly, ale v kterém manželství nejsou?

Čas plynul a já jsem (trochu neplánovaně) otěhotněla znovu. Neplánovaně znamená, že jsem si nebyla jistá malým věkovým rozdílem našich ratolestí – ten vycházel na dva roky. Postupně ale moje obavy zmizely a já jsem se těšila na nový život, který ve mně rostl.

I naše manželství tak nějak plynulo s časem a vše bylo víceméně v pořádku až do chvíle, kdy se manžel rozhodl, že začne podnikat. Do té doby měl stálou pracovní dobu, každý den chodil domů v tom samém čase a mně to samozřejmě velmi vyhovovalo. Měli jsme čas na sebe, mohla jsem si odpočinout, když se manžel věnoval synkovi apod.

Velmi dobře jsem si uvědomovala, že podnikání takovému rodinnému životu, bohužel, nepřeje. Manžel to ale odůvodnil tím, že peníze potřebujeme, abychom si konečně mohli splnit náš sen o vlastním bydlení, dát dětem vše, co potřebují, a v jeho původním zaměstnání příliš dobré vyhlídky nebyly. To jsem sice uznala, ovšem hluboko v srdci jsem měla obrovské pochybnosti o správnosti tohoto životního kroku. A hlavně jsem se bála toho, co to udělá s námi dvěma a s naší rodinou.

Začátky byly kruté, ale manžel slíbil, že víkendy budou patřit rodině, a když se narodí naše druhé děťátko, bude mi pomáhat, jak jen to půjde… Často jsem v posledních měsících těhotenství ukládala malého spát sama, když manžel ještě někde pobíhal, zařizoval, rozjížděl firmu. Hodně jsem plakala. Toužila jsem po tom, abychom spolu v klidu připravovali všechno na příchod našeho druhého dítěte, jenže nebylo kdy… Ještě dnes je mi do pláče, když si na to vzpomenu.

Přišel den porodu a my jsme se podruhé stali rodiči – tentokrát naší krásné dcerky. Manžel se mnou byl u porodu, ale bylo to skoro to samé jako poprvé. Jen ta blízkost a zázračný pocit vzájemné lásky chyběly…

Maličká byla velmi uplakané dítě, trápily ji koliky a několik měsíců neusnula jinak, než když ji někdo choval v náručí. Kromě toho se u ní objevily zdravotní komplikace, a tak jsem s ní neustále běhala po doktorech. Byla jsem vyčerpaná, unavená a připadala jsem si neskutečně osaměle. Namísto radosti z krásného dítěte jsem prožívala stres, napětí, každý den jsem brečela, nezvládala jsem děti, sebe ani svoje pocity. Výčitky a hádky byly u nás na denním pořádku.

Nedá se ani spočítat, kolikrát jsem manželovi volala a zoufalým hlasem jsem se ho ptala, kdy přijde domů, protože já už jednoduše nemám sílu, už nemůžu. A on už byl alergický na tyto moje “výlevy”, což mi nejednou dal najevo. Zlobil se na mě, že ho nechápu, že to přece dělá kvůli nám a já vidím jen sama sebe. A já jsem mu zase vyčítala, že on nebere žádný ohled na mě.

Naše manželství se ocitlo ve zvláštním stavu. Já jsem si po víc než roce nějak nezvykla, že trávím dny bez manžela a děti bez otce. Když jsme ale byli spolu, často mezi námi vládlo napětí a docházelo k hádkám.

Potom přišel nějaký zlom – uvědomili jsme si, že jsme si tento stav zapříčinili sami. Namísto toho, abychom si společně užili pěkný den, tak jsme společný čas prohádali, házeli po sobě výčitkami, třískali jsme dveřmi. A tak jsme si řekli DOST! Oba jsme věděli, že pokud chceme tento stav změnit, tak pro to budeme muset něco udělat.

Já se snažím manželovi nevyčítat, že chodí domů pozdě – ostatně to opravdu dělá pro nás a naši budoucnost. Vždyť přece nevysedává po hospodách, nechodí se bavit s kamarády ani se nikde nefláká. On se zase snaží se co nejvíc věnovat dětem, kdykoli mu to čas dovolí.
A oba se snažíme vnímat chvíle, které můžeme strávit spolu, jako dar – protože “mít” jeden druhého, byť jen na chvíli každý den, je DAR v pravém slova smyslu.

Vím, že je před námi ještě dlouhá cesta a že budeme muset na našem manželství řádně zapracovat. Věřím ale, že to spolu zvládneme!