Vy zápasíte dvacet minut s vašim tříletým potomkem, abyste mu oblékli kabátek, ale jeho učitelka v mateřské škole zvládne osmnáct dětí (včetně toho vašeho) za méně než tři minuty. Jaké je její tajemství?
Samozřejmě, částečně má výhodu, že není jejich rodičem – malé děti mají větší respekt před cizími lidmi a důsledkem je, že se spíš nechají vychovávat jimi než vlastními rodiči.
Ale tajemství nespočívá pouze v tom. Učitelé se naučili i vymysleli spoustu různých triků, aby pomohli malým dětem učit se, aby udělali výchovu ve třídě efektivnější a svou práci zábavnější. Rok co rok mají nové zkušenosti a dokážou využít vrozenou soutěživost dětí v tomto věku.
Naštěstí byly čtyři námi oslovené učitelky ochotné a přímo nedočkavé, aby se s vámi (někdy frustrovanými rodiči) podělily o tajemství svého úspěchu.
Tajemství č. 1: Školkaři nesmí být ve školce pomalí.
Snaží se vám každé ráno dítě překazit pokus vyjít dveřmi vašeho bytu, ale okamžitě se otočí na patě, když paní učitelka oznámí, že je čas vrátit se z hřiště zpět do školky?
“Vysvětlení je dost jednoduché,” říká Anna Vondrová, která je více než 20 let učitelkou v mateřské škole:
“Když něco řekneme, děti ví, že to tak i myslíme.”
Rodiče úplně běžně řeknou svým dětem na hřišti: “Už jdeme domů,” a potom se najednou zastaví a půl hodiny si povídají s jinými rodiči, nebo odchod na požádání svého dítěte donekonečna odkládají. Pokud se takto rodič chová, hrozí mu, že ho dítě nebude poslouchat, nebo si bude myslet, že to, co mu říká, nemyslí doslovně.
Co to znamená v praxi? Být k dítěti něžný, ale současně striktně dodržovat určitá pravidla – dejte mu pět minut před odchodem vědět a čas odchodu oznamte definitivně a objektivně. Můžete k němu přijít a vzít ho do náruče, dokud nepochopí, že to myslíte opravdu vážně.
Mladá učitelka, paní Iveta Landlová, hraje den co den na klavír pár stejných not jako signál k ukončení volné zábavy dětí. Vy můžete jako signál použít třeba zvoneček, kuchyňskou minutku nebo blikavé světlo v dětském pokoji, aby každý věděl, že je čas oběda, nebo abyste dětem naznačili, že je čas odložit hračky. I systém počítání (jako například: Než napočítám do třiceti, chci vidět uklizený pokoj), nutí děti rychle udělat, co je třeba.
“Často poslouchám rodiče, jak dětem slibují sladkou odměnu, když chtějí, aby něco udělaly,” říká paní Landlová. “Ale to by mělo být opravdu výjimkou – odměna ve formě osobního úspěchu znamená pro děti o mnoho víc než odměna formou materiálního stimulu.”
“Dovolte dětem mezi sebou soutěžit, pomůže to rozvoji jejich rychlosti a také poskytne velkou možnost učení,” radí ředitelka mateřské školky Darina Poliaková.
Tajemství č. 2: Děti umí a chtějí pracovat s různými předměty o moc dříve, než si myslíme.
Většina rodičů, když chce děti naučit pracovat s tužkou, perem, nůžkami, dělá podle těchto učitelek chybu v tom, že jim je jednoduše dají do ruky.
Paní Poliaková učí svoje děti zvládnout základní motorické zručnosti a činnosti prostřednictvím takových aktivit, jako je sbírání oříšků a malých kostek pomocí kuchyňských kleští, navlékání korálků na šňůrku, válcování a dokonce stříhání plastelíny.
“Plastelíně je celkem jedno, jak ji děti stříhají,” dodává paní učitelka.
“Děti ji mohou stříhat libovolným způsobem a tak posilovat svaly svých rukou. A naučí se pracovat s nůžkami.”
Když se vaše dítě stane trochu zručným, dovolte mu stříhat papír – ale jen takovým způsobem, který mu zaručí úspěch. “Pro děti v předškolním věku často představuje vystřihnutí nějakého obrázku příliš složitou úlohu – nůžky se mohou do papíru zachytit a dítě není schopné dále stříhat,” říká Anna Vondrová. “Lepším řešením je stříhání malých tenkých proužků papíru: jedno stříhnutí – a dítě prožije pocit velkého úspěchu.”
Připravte dítěti velké množství tenkých pásků papíru různé barvy a krabici, do které může nastříhané papírky vkládat. Potom mu dovolte kousky papíru nalepit na papírovou podložku a pověsit si výtvor na stěnu. Dobrým materiálem na nácvik stříhání je rovněž klubko příze.
Tajemství č. 3: Správný denní režim a pevný čas jsou pro přirozený odpočinek velmi důležité.
Možná pokládáte za zázrak, že si vaše dítě ve školce po obědě zdřímne se skupinou jiných dětí, protože doma to ve své pohodlné posteli nedokáže.
“Předškolní zařízení mají oproti bytům výhodu,” vysvětluje paní Vondrová.
“Dítě je ve skupině jiných dětí, které vykonávají stejnou činnost, takže je to jednodušší – řídí se vůlí skupiny.”
A i když si nemůžete dennodenně dovést domů skupinu deseti tříletých dětí, aby si spolu po obědě zdřímly, existují i jiná řešení.
Paní Landlová doporučuje dát dětem předem minimálně půl hodinky na relaxaci a až potom jim umožnit, aby šly spát.
Její děti si po obědě přinesou svoje polštářky do místnosti, ve které si před chvilkou hrály a lehnou si s nimi na koberec. Až když má učitelka pocit, že se po dopolední zábavě uklidnily, přesouvají se do sousední ložnice, kde velmi rychle usnou. “Buďte přitom opatrní a nevykonávejte s dětmi takovou relaxaci, do které by se před spánkem hodně ponořily a nechtěly ji přerušit. Mohlo by se stát, že by odmítly jít spát,” dodává paní Landlová.
Dalším krokem je vytvořit z těchto činností denní rutinu, systém odpočívání funguje na následném principu: stejný čas, stejná hudba, stejná postel a stejná očekávání – ticho a spánek. Omezení faktorů, které dítě rozptylují, může také pomoci, vysvětluje paní Poliaková, která zapíná ventilátor, umístěný mimo dosah dětí, aby potlačila hluk venkovního prostředí. Také doporučuje, aby si neposedné děti přikryly oči přikrývkou a nebyly tak sváděny okolím.
Tajemství č. 4: Způsob, jakým věci říkáme, je minimálně tak důležitý jako to, co říkáme.
Máte problém zaujmout pozornost vašeho dítěte?
V žádném případě nezvyšujte hlas. “Dětem je jedno, jak hlasitě s nimi mluvíte,” říká paní Vondráková. “Když čtu nějaký příběh a děti mě neposlouchají, okamžitě ho začnu zpívat. V tu chvíli ztichnou a já pokračuji ve čtení.”
Samozřejmě, nemusí zabrat jenom píseň. Učitelky se pokouší střídat různé slovní taktiky, používají šepot, různé hlasy nebo ústy vyslovují slova bez zvuků, aby zaujaly pozornost dětí. Používají i vizuální pomůcky, jako je výrazná mimika – zvednutí ruky, dotknutí se prstem svého nosu, a prosí děti, aby udělaly to samé, až budou potichu.
Snažte se, aby pokyny, které dětem dáváte, byly stručné, srozumitelné a přímočaré.
Tajemství č. 5: Vaše dítě se chce obléci samo.
Většina malých dětí touží po pocitu nezávislosti, sebedůvěry a úspěchu, a to přichází i ve chvíli, kdy se dítě dokáže samo obléci.
“Když mu to chcete ulehčit, zamyslete se při nakupování oblečení nad tím, na jakém stupni vývoje se vaše dítě nachází,” říká paní Poliaková. “Například tříleté dítě se určitě neobleče tak šikovně do riflí se zipem a knoflíkem jako například do tepláků. Potom vymyslete vlastní způsob, jak dítěti pomoci v samostatném oblékání. V jedné školce jsem viděla, že mají na zemi v šatně nakreslené obrázky oblékajících se dětí.”
Dalším trikem je označení šatů, aby dítě dokázalo rozlišit, která je přední a zadní strana oblečení. Paní Poliaková navrhuje označit jednu botu hvězdičkou, tečkou nebo malou samolepkou a naučit dítě, aby si označenou botu stále obouvalo na stejnou nohu.
Anebo: zeptejte se svého dítěte, zda se jeho boty na sebe zlobí: pokud má boty obuté na správných nohách, boty si budou navzájem dávat pusu (dotýkat se jedna druhé); když jsou obuté nesprávně, boty se na sebe zlobí a odvracejí se od sebe.
Abyste svoje dítě naučily zacházet se zipem a knoflíkem, nechte ho, aby si to vyzkoušelo na někom jiném – bude lépe vidět, co dělá. “Je důležité, aby to dělalo se skutečným oblečením – dívčí šaty jsou o mnoho složitější než šaty panenky,” říká paní Landlová. “Dovolte svým dětem, aby oblékaly velké plyšové medvídky do svých šatiček. A dejte svému dítěti možnost, aby mohlo dotáhnout zip na kabátě potom, co mu ho zapnete, dodáte mu tím pocit úspěchu.”
Tajemství č. 6: Dobré skutky a spravedlivé dělení nemusí být traumatizující.
Dospělý člověk ví, že někdy jednoduše musí stát v řadě a na něco čekat. Je s tím smířený až do chvíle, dokud se před něho někdo nepostaví a nepředběhne ho.
Děti mají stejné očekávání spravedlnosti, čestnosti a poctivosti. Většina dětí se spravedlivě podělí a bude dělat dobré skutky tak dlouho, dokud je systém spravedlivý.
“Když se dvě děti hádají o jednu a tu samou věc, pohoříme si s nimi o tom, že bitím problém nevyřeší. Po násilí přijde jen pláč a pocit hněvu,” říká paní Landlová.
“Nejrozčilenějšímu dítěti řeknu: ‚Dovol, abych si teď poslechla Honzíka a potom si vyslechnu tebe.‘ Ono se hned utiší, protože teď ví, že si vyslechnu obě dvě strany. Než přijde řada na něho, je klidnější.“
Učitelka se potom snaží přesvědčit děti, aby i v budoucnu o hračky pěkně požádaly anebo je nechaly jinému dítěti, když si už dohrály. Údajně v sedmi z deseti případů to děti udělají přesně tak. Když tento přístup nefunguje, pomůže vytvořený postup pro spravedlivou výměnu hraček mezi dětmi.
“Dětem, které čekají na oblíbenou hračku, stanovte přesný časový interval mezi dvěmi výměnami. Je to lepší, než říci dětem – počkej, později, nebo za chvíli na tebe přijde řada,” říká paní Poliaková.
Její metoda má u dětí úspěch, protože ke stanovení času na hraní používá malé přesýpací hodiny.
Paní Vondrová pro nejpopulárnější hračky používá psaný pořadník. “Dokonce i tříleté dítě chápe, že když je jeho jméno nejvýše, tak je řada na něm. Tak velmi dobře pochopí význam – čekat, dokud na mě nepřijde řada. A když vidí napsané svoje jméno, je to dobrý trénink probuzení zájmu o čtení.”
Tajemství č. 7: Když se chce dítě něco naučit, hraje si.
“Doufám, že když přijde dítě ze školy domů, řekne, že byla velká legrace a hrál jsem si celý den,” říká paní Dušková, učitelka prvňáčků,
“protože hra je způsob, jakým se dítě učí. Všechno dělá zábavnou formou, ne mechanickým učením.”
Je jednoduché v projektech a hrách používat písmenka. “Vyfotíme a vystřihneme všechno, co začíná na určité písmeno. Nebo hledáme skupiny s jedním, dvěma nebo třemi předměty a děláme z nich knihy.”
Ale největším tajemstvím, jak se vaše dítě může uvolnit, radovat se i učit se nové věci, je v první řadě to, že má svou tajnou zbraň: vaši bezpodmínečnou lásku.
Komentáře