in , ,

Čtete svým dětem?

Pohádkové babičky budiž pochváleny

Nedávno jsem narazila na článek odhalující nepříjemnou pravdu

dnešní děti stále méně čtou

Rodiče si stěžují, že jejich potomstvo tráví habaděj času ve světélkujících a pestrobarevných světech počítačových her a televizních seriálů.

Dětská představivost tím zakrňuje, slovní zásoba a gramatické výkony školáků se nerozvíjejí dostatečně a nebozí rodiče marně hledají odpověď na to, jak děti ke čtení přimět.

Že vás tato zpráva nešokuje?

Ani já z ní nejsem ohromená. Myslím si totiž, že problém není v dětech, ale v rodičích, prarodičích a vůbec v dospělenstvu. Už velmi malé děti jsou odklízeny k televizorům, téměř každá domácnost vládne dnes alespoň jedním počítačem či notebookem.

Ruku na srdce – kdo z nás dospělých si rád nezahraje nějakou tu počítačovou hru nebo neupadne po náročném dni na gauč proti televizní obrazovce, ať už dávají cokoli? Vzpomenete si vůbec, kdy vás naposled vaše děti viděly trávit volný čas s knihou v ruce?

Nedávno mě dvouletá Karolína, když jsem ji hubovala, odkázala do příslušných mezí pobídkou”maminko, běž k počítači”.

Lehce mě tím omráčila, ale když jsem se probrala, pochopila jsem: dcera už v raném věku odhalila, že když sedím u počítače, nemluvím jí do života. Chytrá holka. Má ráda svůj klid. A když zatouží po mé přítomnosti, přichází často s knihou. Četba obrázkových knížek je tak u nás na denním pořádku a této bohulibé činnosti se u nás vyhne jen málokterá  návštěva. Čteme jí všichni a jí se to líbí.

Pohádkové babičky budiž pochváleny

Obě naše babičky jsou čtecí. U každé z nich se to však projevuje trochu jinak. Jedna téměř při každé návštěvě přináší své vnučce nějaký nový kousek, vždy jiné velikosti a charakteru. Postupně se nám tak nahromadila různá leporela, říkadlové knížky, několik kousků naučných, jeden tlustý špalíček. Jedinečným exemplářem je pak kniha zvuková, kterou babička První své vnučce předávala s neskrývanou radostí.

Právě tento atypický, protože zvuky vydávající kousek se stal zdrojem úžasu babičky Druhé. Zatímco naše malá čtenářka považovala čtyři doprovodná zvuková tlačítka napodobující “bů”, “haf”, “mňau” a “kokodák” za převratný vynález, udivená babička Druhá tento zázrak ohodnotila jako poměrně nevkusnou náhražku toho, co mají dělat rodiče. Totiž seznamovat dítě se světem prostřednictvím obrázků v knihách, a tudíž výše zmíněné zvuky rádi a ochotně vydávat sami. Vysvětlovat této babičce, že čtení – navzdory jejím představám o zanedbávaném dítěti – je naší společnou každodenní domácí činností, nemělo zjevně význam.

Pohádkové babičky budiž pochváleny

Zatímco babička První si s vnučkou čte jakékoli knihy, které jí malá zrovna podstrčí, babička Druhá si převážně sama vybírá, kterou knihu pro svůj výrazný přednes zvolí.

Babička První ze sebe neúnavně a stále dokola sype drobné říkanky, Karolínka kolem ní vesele poskakuje a opakuje je po ní. Babička Druhá, pro jejíž četbu je u nás vyhrazeno důstojné křeslo, se těší oddané pozornosti své vnučky, která jí visí na rtech a nechává se unášet líbivou melodií babiččina hlasu.

Mám radost z obou babičkovských přístupů. Ač jsou každá zcela jiná, obě tak malou Karolínu vedou k zájmu o čtení a knihy. Moje maminka se mnou nakládala stejně, a tak i já jsem ve věku zhruba tří let začala být náruživou “čtenářkou”. A četba je pro mě dodnes oblíbenou činností.

Co na to dědeček

“Měla bys ji občas taky nechat dívat na nějaké pohádky na DVD,” hromuje Karolínčin děda, který nepatří ani k jedné babičce, neb se s babičkou První pradávno rozvedli. “Ale já nechávám, jenže ji to baví vždycky jenom chvilku,” bojovně se obhajuji. Dle jeho nespokojeného bručení však soudím, že mi moc nevěří. Množství dětských knih v našem bytě mu připadá podezřelé. Nenechat dítě dívat se na televizi aspoň hodinu denně mu očividně připadá jako týrání.

Ano, vím, že jiná stejně stará vnučka dědečka Hroma vydrží koukat na kreslené pohádky celé hodiny a její rodiče jsou na ni za to málem pyšní. A nadšení jsou tím i proto, že se  u televize jejich jinak hyperaktivní dítě zklidní a samo na dlouhou dobu zabaví. Ukazují jí sice také knížky, ale vždy jen na chvíli. A pak je zase ti pečliví rodiče dobře schovají, aby se jim v malých dětských rukou nic zlého nestalo.

U nás se knihy povalují všude a je pravda, že mnohé z nich už utrpěly ošklivé šrámy. Jsou slepované, některé dokonce počmárané. V nejedné je vyznačeno datum, kdy byla dcerou vykonána výtvarná úprava, pod níž někdy marně hledáme prapůvodní obsah.

S knihami se  u nás žije či lépe řečeno užíváme (si) je.

Vzácnější kusy ukládáme do vyšších pater naší knihovny, aby se na ně lehce nedosáhlo. Ovšem dcera už se stejně naučila, ze kterých polic knihovny může sama knihy brát, a na ostatní nesahá.

Televize, nebo knihy?

A tak si přemýšlím, co asi člověka v životě více ovlivní – když vyrůstá bez knih nebo když žije v domácnosti bez televize? Nemám ráda radikální rozhodnutí typu “vyhodíme televizi”, ale umím si svůj život bez ní představit. Bez knih bych ale být neuměla. A pravděpodobně bych také bez knih nebyla tak úplně, čím jsem. Zřejmě i proto bych ráda, aby má dcera věděla, že knížky znamenají dobrodružství. Můžete si je vzít na cesty, rozšiřují vám obzory a slovní zásobu a dozvídáte se z nich mnohé o světě i o sobě. A to je, myslím, pro děti (i dospělé) ničím nenahraditelná zábava.

Jak jste na tom se čtením a televizí u vás doma? Čemu dáváte přednost? Máte nějaké oblíbené dětské knihy? Napište nám o tom a inspirujte ostatní čtenářky.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře