I samostatnost má své hranice

Problém, který se týká nejedné rodiny. O jednom z dětí jako bychom ani nevěděli, že je máme, a to druhé je třeba vodit stále doslova za ruku.

Při vší té pozornosti upřené na to nesamostatnější najednou zjistíme, že to druhé – samostatné – nám jako by utíká mezi prsty.

Nevíme nic o jeho pocitech, potřebách, zážitcích. Tehdy je na čase si uvědomit, že jsme možná nesprávně soustředili svoji pozornost a často i lásku jen na jedno dítě a úplně jsme zapomněli na to druhé. Nechceme ho přece za jeho samostatnost a šikovnost “trestat” svojí nevšímavostí.

Zajímáme-li se v osobnostním vývoji člověka o cestu od závislosti k samostatnosti, pak by samostatné dítě mělo být pýchou rodiče. Obvykle si dokáže samo připravit školní tašku, samo si uklidí psací stůl, své oblečení nebo pokoj. Učí se tak, že rodiče se už ani nemusí ptát, zda je do školy připravené. A nakonec o jeho připravenosti svědčí i známky.

A tak maminka zaměří veškerou svoji starostlivost na další dítě v rodině, které může být mladší nebo starší, ale je méně samostatné, případně i hravější nebo pomalejší. Neumí pracovat tak efektivně, nedokáže si plánovat činnosti, proto nestíhá učení, neumí zacházet se svým volným časem. Matka cítí, že je třeba mu pomoci, sedí při něm, když píše úkoly, pomáhá mu téměř se vším. A dítě se na to po čase začne spoléhat. Bez matky si pomalu nepřipraví ani tašku do školy. Když tato situace v rodině trvá dlouho, matka je ráda, že se alespoň jedno dítě o sebe dokáže postarat samo. Vždyť jak by to zvládla, kdyby ji doma potřebovali všichni stejně? A tak jí veškerou energii odčerpává to méně samostatné, závislejší dítě, a to šikovnější, samostatnější je odstrčené, někdy i citově neuspokojené.

Katka má dvě děti

Každé z nich je jiné. Eva je o rok mladší než Jiří a nejsou s ní absolutně žádné problémy či starosti týkající se školy. Nikdy není třeba se jí ptát na domácí úkoly, i na zájmové kroužky se přihlásila sama. Ale Jirka potřebuje mámu doslova na každém kroku. Bez mámy nenapíše úkoly nebo je napíše nečitelně se spoustou chyb, takže je i tak musí přepsat, samozřejmě pod matčiným dohledem. Klidně zapře básničku, kterou se měl naučit, a do školy si nikdy nic nepřipraví. Stále je třeba za něho na všechno myslet. Katka tedy věnovala všechnu starostlivost nesamostatnému Jirkovi, zatímco si myslela, že Eva opravdu zvládne všechno i bez ní. Eva to skutečně zvládala, ale když tato situace trvala delší dobu, začala se uzavírat do sebe, byla plačtivá a její sourozenecká láska k bratrovi viditelně ochladla. Co se to s Evou děje?

Možná jí chybí pozornost rodičů. Cítí se být nemilovaná, odstrčená, je smutná.

Nedávno mě požádal o radu otec dvou synů. Starší byl od malička schopnější. Všechno si dokázal sám zařídit, pomalu i vánoční nákupy byl schopný zajistit za Ježíška, říká s úsměvem pan Ondřej. Mladší je úplně jiný. Potřebuje stálou péči a pozornost. Musíme ho pořád jakoby ochraňovat a já začínám mít pocit, že manželka má mladšího syna mnohem raději, protože jeho závislost na ní jí svým způsobem dělá dobře a lichotí jí. Mrzí mě to, protože starší syn to cítí a utíká z domu. Jako by nám chtěl dát najevo, že na něj nemáme čas, a proto ani on nás nepotřebuje. Všiml jsem si, že s mladším bratrem také příliš nekomunikuje…

Dostává se mu málo pozornosti ze strany rodičů. hledá ji jinde, mimo domov, tam, kde si ho všimnou. stálým odmítáním se cítí být nemilovaný. zanevře a může i nenávidět.

Příběh další rodiny mi přišel e-mailem. Renáta ni napsala: Mám dvě dcery. Starší devítiletá se zvláštně chová. Už mě na to upozornili i cizí lidé. Sedne si komukoliv na kolena, stačí, když toho člověka zná dvacet minut. Je až přehnaně bezprostřední, k nikomu si nedokáže vytvořit hlubší vztah, v citech je povrchní. Jen přelétává jako motýl. Neměla jsem na ni nikdy čas, protože jinak je ve všem velmi šikovná, všechno si dokáže udělat sama, bez pomoci. Manžel je dlouhodobě nemocný a již několik měsíců leží v nemocnici, a já když přijdu z práce, nevím, co dřív. Sedmiletá dcera je na mě více odkázaná i si s ní lépe rozumím. Teď se však zamýšlím nad svojí starší dcerou (přiznám se, do teď mě to netrápilo), jaká bude, až bude starší? Vždyť takto se nemůže chovat. Dokáže si vůbec najít partnera, mít dlouhodobý vztah?

Reakce dětí na takovou situaci závisí na osobnosti konkrétního dítěte

Trpí nedostatkem pozornosti od rodičů, a protože byla vždy odkázaná na sebe, cítí se být nemilovaná. hledá lásku a pozornost, třeba jen na krátký čas, jinde, u cizích lidí

Samostatnější člověk je šťastnější, nepotřebuje vždy a za každých okolností jiné lidi, aby mu pomáhali, naopak – on dokáže pomoci jiným, a tak se stává nezávislejším. Dítě, které je temperamentnější, rychlé a efektivní v činnostech, má dobrou intelektuální kapacitu a více životní síly, lehce zvládá školní povinnosti i mimoškolní zájmy, někdy vyvolává u rodiče dojem, že ho vůbec nepotřebuje.

Matka, obvykle zaujatá svým druhým dítětem, tento fakt rychle přijme, usnadní si tím práci a často s dobrým úmyslem odkáže dítě na sebe sama. Pokud se dítě někdy pokusí rodiči přiblížit, protože chce, aby si ho všiml, aby ocenil jeho úspěch, aby vyjádřil své nároky na ně, určil laťku dostatečnosti nebo nedostatečnosti, a on ho odmítne, odmítnul dítě, které si víc a více uvědomuje, že je nemilované.

Reakce dětí na takovou situaci závisí na osobnosti konkrétního dítěte. Mohou to být:

nenávist místo lásky – dokáže druhé víc nenávidět, než je milovat
nejistota a nedůvěra ve vlastní schopnosti
nepříjemné ověřování si náklonnosti jiných lidí
únik z domova
uzavírání se do sebe, vážnější citové stavy
negativismus – zásadně je v opozici k dospělým, ale i ke svým vrstevníkům
vynucuje si pozornost učitele, trenéra šaškováním, shazováním spolužáků, snahou vyniknout za každou cenu
vnucování se vrstevníkům, ale i mladším dětem (dělá pro ně menší služby)

Samostatnost má své hranice. Samostatné dítě také potřebuje pozornost dospělého, i když možná ne při školních úkolech, ale při jiných činnostech. I ono by přece rádo předvedlo rodičům, co dokáže. Chce se podělit o radost z vyhraného závodu či z ocenění, které získalo za hru na klavír. I samostatné dítě potřebuje někdy povzbuzení rodičů, jejich radu, vysvětlení či pomoc. Na rodičích je, aby dokázali citlivě odhadnout potřebnou míru pozornosti, pomoci, zájmu.