Dětství – mým a dceřiným pohledem

Dlouho jsem toužila po jedné knížce, ale nemohla jsem ji nikde sehnat. Kdysi dávno jsem viděla v knihkupectví a tehdy jsem zaváhala.

Až po nějakém čase jsem ji dostala od kamarádky. Kniha je od Josefa Lady a jmenuje se Dětem. Autor ji s láskou věnoval své dcerce Aničce. Bylo to právě jeho holčička, jejíž existence způsobila, že velkou část svojí tvorby věnoval dětem, které ho při práci obklopovali.

Od dětství mám také moc ráda Ladovy kresby.

Vyzařuje z nich něco, co mě vrací tam, kam není cesty zpět, a přece to jasně ovlivňuje celý můj život a to, co dělám. Totiž do dětství. Do krásného dětství.

Jednou odpoledne jsme si s mojí dcerou sedly, četly si ze zmíněné knížky a prohlížely si obrázky. Tehdy jí bylo sedm roků. U kresbiček s motivy jara, léta a podzimu, na nichž si hrály děti, moje dcera prohlásila:

“Mami, to je hrozné, jak tehdy ti chudáčci žili. Neměli telku, počítač ani internet, ani žádné super hračky, jako jsou teď…“

A mně se najednou udělalo smutno a bylo mi líto ne dětí na obrázku, ale mojí dcerky. Že možná nedostala tolik příležitostí k tvořivému hraní (i když se snažíme) a nepochopila či nezažila čistou radost ze hry.

Zkusila jsem jí vysvětlit, že drahé věci a hračky nedělají člověka šťastným a že není šťastný ten, kdo má nadbytek věcí, ale ten, kdo se dovede radovat z mála.

Doufám, že aspoň něco z toho pochopila…

Chodíme s ní hodně do přírody a hráváme i některé hry z našeho dětství, ale… je to jiné.

Pamatuji si, jak jsme na jaře a v létě donekonečna hráli kuličky

Sama někdy nevycházím z údivu, jak úžasné hračky mají v hračkářstvích.

Až z toho oči přecházejí. Ale ty naše hry měly svoje kouzlo, krásné a neopakovatelné. Pamatuji si, jak jsme na jaře a v létě donekonečna “skákaly gumu” a hráli kuličky – s hliněnkami či skleněnkami. Do výbavy děvčat patřilo švihadlo a skoro každý kluk měl svůj prak.

Hračka pro nás neznamenala hotový výsledek, museli jsme zapojit fantazii.

Prostřednictvím her jsme se sbližovali. Děti si nehrávaly samy v dětském pokoji a nevytahovali se jedno před druhým, kdo co má lepšího, nebo dokonce dražšího. Soupeření mezi dětmi nebylo tak výrazné, a když už, tak ve zdravé míře. Hra byla tím, co děti spojovalo. Vyžadovala jejich vzájemnou spolupráci a děti sbližovala.