in

Na cestě k dítěti: o těhotenství v životě dvou žen

Mít dítě není věc samozřejmá

Děti jsou smyslem a podstatou života ženy, říká se. , což potvrzuje i stále se zvyšující počet žen podstupujících umělé oplodnění. Mnoho z nás o miminku léta sní a představuje si, jaké to bude, až jej budou držet v náručí. A pak se konečně na těhotenském testu objeví dvě čárky…

S otěhotněním se ovšem nedostavují jen pocity očekávané radosti. Přicházejí často pochybnosti o sobě samé, fyzické vyčerpání a psychická labilita, strach z porodu a z neznámého. Jaké to bude – být matkou?

Alice bude mít dítě

Tak dlouho toužila po dítěti. Proto se s mužem snažili a snažili a snažili. Nic. Když už jim z toho bylo nedobře a byli znavení tím, jak se jim milování proměnilo ve “přece už to jednou musí vyjít”,  dohodli se, že věcem nechají volný průběh. Ulevilo se jim, jenže zároveň se začali jeden druhému vzdalovat. Jejich vztah se po třech letech soustředění k jedinému bodu vyčerpal. Proč spolu vlastně jsou? Začali se ptát. A hádat víc než dřív.

Za necelý půlrok na to Alice zjistila, že je těhotná. Tak dlouho po tomto okamžiku toužila. Představovala si, jak bude jásat a že se štěstím pomine. Místo toho je vystrašená a zmatená a neví, jestli to vlastně chce. Kdyby tak před rokem… Ale teď? Vždyť se s mužem před dvěma měsíci málem rozešli, už to skoro nešlo dál, hádali se každý den. Po velkém třesku nastalo několikadenní mlčení a pokus o tiché usmíření v podobě rychlého milování coby chatrné náplasti na rozbolavělý vztah. A právě tehdy počali dítě… To přece není žádný květ lásky, spíše nedopatření, říkala si posmutněle v koupelně nad pozitivním těhotenským testem.

Sedím s Alicí v kavárně. Je jí třicet a kvůli zdravotním problémům prodělala před časem léčbu kortikoidy, po které výrazně přibrala. Když se jí konečně podařilo větší část těch nadbytečných kil shodit, otěhotněla a od prvních týdnů těhotenství jde její váha zase nahoru. Po dvou hodinách našeho rozhovoru se téměř sesype. Je ve třetím měsíci, první týdny prozvracela, připadá si jak slon, silně jí otékají nohy, stále by jen spala. Těhotenství jí ukradlo veškerou energii, sotva zvládá chodit do práce, na přátele a zábavu nezbývají síly.

Rozbrečela se. Má pocit, že nenarozené dítě jí sebralo její vlastní život. Děsí se toho, že bude muset sedět stále jen doma a dítě ji bude vyčerpávat. Tolik po něm toužila… Připadá si sobecká, samozřejmě. Ví, že by přece měla být šťastná. Zlobí se pro to na sebe. Připomínám jí, že přece dříve mluvila i o možnosti dítě adoptovat, a to by jí taky razantně zasáhlo do života. “Ale mohla bych se o tom rozhodnout sama,” vzlyká.

A mně konečně dochází, o co tu jde. Je zaskočená tím, že “něco” zcela rozhodilo její životní rytmus. Je zvyklá mít věci pod kontrolou. Dokud s mužem o dítě usilovali, bylo to jejich rozhodnutí. A teď v sobě nosí dítě, po kterém ve chvíli otěhotnění netoužila. Přišlo v době, kdy se rozhodovala, jestli chce dál zůstat se svým mužem. Nemá cenu jí teď říkat, že za pár měsíců bude šťastná. Protože Alici znám dlouho, jsem o tom přesvědčená. Tak ji jen beru za ruku a říkám, že to bude všechno zase dobré.

Mít dítě není věc samozřejmá

Janino splněné přání

Pětiměsíční Matěj je čilé, od pohledu spokojené a dobře živené dítě. Jeho maminka Jana je ovšem málem průsvitná. “V noci moc nespíme,” vysvětluje, když jí na úvod našeho setkání říkám, že vypadá ještě mnohem hubenější, než si ji pamatuju. Těhotenské tloustnutí se na ní nepodepsalo. Ani nemohlo. Matěj je totiž adoptovaný.

I pětatřicetiletá Jana se několik let pokoušela otěhotnět, má za sebou několik samovolných potratů, v posledním roce dokonce podstoupila umělé oplodnění. Bez úspěchu. Ještě před tím toho však kvůli touze po dítěti podstoupila mnohem víc. Hormonální léčbu, akupunkturu, různá osvědčená cvičení, vydala se i k léčiteli. Marná snaha.

Před šesti lety se Jana s manželem přestěhovali z Prahy do malého města, kde si koupili dům. “Chtěli jsme žít na čerstvém vzduchu a v klidném prostředí, aby si naše děti mohli hrát na zahradě a vyrůstali mimo ruch velkoměsta,” vzpomíná Jana. Oba si stále vylepšovali své pozice ve farmaceutické firmě, pro niž pracují, a díky slušným příjmům tak společně vybudovali slušné rodinné zázemí, ve kterém by nestrádaly snad ani tři děti najednou.

Jenže děti se v supermarketu koupit nedají…

Asi před rokem se tedy rozhodli, že si dítě adoptují. Zároveň s tím dospěli k rozhodnutí o umělém oplodnění. Jana k tomu říká: “Dříve jsem možnost umělého oplodnění zavrhovala, přišlo mi nepatřičné zasahovat do osudu člověka takto nepřirozeně. Po těch letech marných pokusů se na to ale dívám jinak. Pro mnohé je to prostě jediná a poslední možnost, jak se stát biologickou matkou.”

Když letos na jaře kvůli umělému oplodnění nastoupila na nemocenskou, záhy se stala adoptivní matkou.

“Čekala jsem na výsledek umělého oplodnění, když mi zavolali, že si můžeme vzít domů Matěje. Kdyby umělé oplodnění vyšlo, stala bych se v jeden den hned dvojnásobnou matkou,”

směje se Jana, ale dodává, že jí v tu chvíli tak úplně do smíchu nebylo. Během jediného víkendu pořídili s mužem výbavu pro miminko a spoustu chytrých knih o tom, jak s dítětem zacházet, a připravili byt na příchod nového člena rodiny. A v pondělí si ten vytoužený sen domů přivezli.

Janino adoptivní těhotenství trvalo pouze dva dny, jeden celý víkend. Těhotenství ji nezasáhlo fyzicky, ale oproti biologickému těhotenství byla ve velké nevýhodě: neměla těch devět měsíců na psychickou přípravu na dítě, nespěla postupně k velkému dni D čili porodu. Rovnou dostala do rukou dítě a jistě se musela v prvních týdnech vypořádat se spoustou neznámých emocí a řadou nových věcí. Teď, když se na ni a její dítě dívám, vidím spokojenost a velké štěstí. Na obou stranách.

A co myšlenka na vlastní dítě?  “Jasně, chceme dál svoje vlastní dítě, taky proto, aby Matýsek nebyl jedináček. Ale teď v tomhle směru nic nepodnikáme. Jeden malej Mates je v tuhle chvíli pro moje mateřské srdce úplně akorát,” uzavírá Jana náš rozhovor.

Člověk asi není nikdy dost připraven na to, co v životě přijde (např. na nevhodně načasované těhotenství, jako Alice) nebo nepřijde (Janino zatím marné snažení o vlastní dítěte). Těhotenství je prý nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Je to zcela výjimečná etapa, příprava na nový život a na změny, které s sebou přinese. Ale je jen jakousi úvodní (sic důležitou) epizodou k celoživotní roli matky. Začátkem, na který každá žena i po letech vzpomíná. Mateřství je dar. A být šťastnou matkou se očividně dá i bez šťastného těhotenství.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře