in

Dvě? Ani náhodou!

Absolutně nepřichází v úvahu

Nedávno jsem začala přemýšlet a plánovat ideální linii naší další (tentokrát výlučně světlé!) budoucnosti. Dcerce bude rok a půl a my začneme pracovat na miminku. Pokud (o čemž jsem ani v nejmenším nepochybovala) se to podaří napoprvé či napodruhé, tak bych mohla porodit v době, kdy bude mít něco přes dva roky.

 

V těhotenství si budeme s dcerkou o miminku v bříšku hodně vyprávět. Potom, dokud bude miminko více spát než komunikovat, budeme všichni tři (hm…, tři) spolu doma a potom přijde školka a my do ní budeme Kristýnku krásně doprovázet. Společně si dopoledne (protože druhé dítě to určitě naučím) dáme „šlofíka“ a zbytek už bude pohodička. Vždyť už jsem ostřílená matka, takže mě jen tak něco nerozhodí. Tu další mateřskou si budu užívat. A budu se věnovat i sobě. Neudělám si při ní i doktorát? Bylo by fajn, vrátit se do práce vzdělanější…

Kostra scénáře NDDŽ – našeho dalšího dokonalého života – byla téměř hotová, když mě vyrušil zvonek.

Někdo u dveří zvonil o sto šest.

Vystřelila jsem jak divá, protože Kristýnka spala a já jsem neměla chuť její (a tím pádem i moji, ale o tom psst, to přece šikovné a všechno zvládající matky – prý – neříkají) pravidelnou tříhodinovku narušovat.

„Co je, hoří snad?“ šeptala jsem podrážděně, abych nevzbudila spící dceru.
„Ahoj, to jsem já… Zachráníš mě?“ Před dveřmi stála mužova sestřenice s tříletou dcerkou, která jí vykukovala zpoza kalhot.
Byla jsem překvapená, že je vidím, protože jsme se vídaly jen u tchyně při významných rodinných oslavách. Když jsme ji k nám zvali, pokaždé si našla nějakou výmluvu. Těžko říci, zda objektivní, když je svobodnou matkou a má toho nad hlavu. Do práce se musela vrátit už minulý rok. Zpytavě jsem na ni zírala. Spustila:
„Promiň, že jsme tě takhle přepadly, ale nemám kam dát malou. Ve školce mají chřipkovou epidemii a bojím se, aby to nechytla. Tak jsem si myslela, když jsi doma… Já už musím letět do práce…“
„Ale to je přece samozřejmé! Klidně mi ji tu nechej, my se zabavíme a bude nám fajn.“ Pohled děvčátka však ukazoval zcela něco jiného. Snažila jsem se nevšímat si toho a klidně jsem ji vzala za ruku.
„Budu se snažit přijít okolo půl šesté, dnes budu v práci v podstatě jen na skok, ale objevit se musím, jinak mě šéf odstřelí. Každopádně Trudy nedávej žádné sladkosti, maso dnes nemá, takže jen něco zeleninového. Zeleninku na vodě, k tomu brambůrky, máte petrželku? Dost na ní teď ulítává. Míváš něco takového doma, né? Sladkosti papá jen ,bio‘, takže prosím tě, žádné reklamní nesmysly jí do pusy nedávej. Ona to velmi dobře ví. A když bude chtít něco sladkého, dej jí jablko. Letím, pá. Jo, a žádná telkaaa!“ Nadechla se, na moment se zastavila, poslala dcerce vzdušný polibek a s výdechem mi řekla „dík“. Otevřela dveře a byla fuč.
„No, tak tvoje mamka má o mě asi pěknou představu, že?“ zeptala jsem se děvčátka, které na mě upíralo velké hnědé oči a tak tak že se nerozplakalo.
„Pojď, Trudy, ukáži ti hračky naší Kristýnky. Ona je ještě malá a teď spí tady v ložnici. Ty se můžeš podívat do jejího pokojíčku. Má tam nějaké hračky, knížky, postýlku pro návštěvu takových kamarádek, jako jsi ty.“
„Moje kamarádka je Mirka!!“ řeklo vzdorovitě děvčátko a vyškublo se mi. „Nech mě, jdi pryč! Mamííí, mamííí, mamíí… Já chci maminkúúú!“ „Aha, s tebou to bude těžké, slečno. Možná proto, že tě máma potrestala takovým jménem, jaké máš – Gertruda. Už teď jsi tvrdohlavá. Jen tlustá nikdy nebudeš, když ti tvoje máma nedá ani pořádně najíst,“ přemýšlela jsem a dívala se na děvčátko, které sedělo na kraji postele, rty sevřené a ruce vzdorovitě založené.

Tudy asi cesta nevede… Zkusím to s jídlem. Ať si tvoje máma říká, co chce, jednou za čas se zhřešit může a ty stejně nevíš, co je zdravé a co není. Uříznu ti kousek bábovky a uvidíme, kdo koho bude prosit o přátelství. Lstivě jsem se na malou princeznu podívala, nechala ji, ať se rozhlédne po pokoji. Sama se možná osmělí…
Připravila jsem jahodový čaj a každou chvilku si ukrojila pořádný kousek bábovky.
„Trudinko (bože, jak ze včelky Máji), pojď, mám pro tebe jahodový čajíček a vynikající bábovku.“
Bez řečí se zvedla od několika panenek, které kompletně vysvlékla a naskládala vedle sebe. Je to zdravý projev? Hm, nebudu nad tím přemýšlet. Zaměřila jsem se raději na vytvoření přátelské atmosféry mezi mnou a mým malým hostem. K hrníčku jsem jí s velikou pompou položila krásný kus bábovky a s nadšením očekávala reakci. Dítě se na mě podívalo s výrazem, ve kterém se mísila směs pohrdání, překvapení a přísahám, bylo tam i smítko výrazu, který naznačoval shovívavost vůči slaboduchým osobám.

„Tohle není zdravé!“

kategoricky odmítlo moji vyhlášenou mramorovou bábovku malé biodítě, vzalo ji do rukou, zopakovalo svůj výrok a s patřičně projevovaným hnusem ji pustilo na zem… Zůstala jsem jako přikovaná. Hýbat jsem dokázala jen hlavou. Jednou na Gertrudu, jednou na spoušť na zemi, na Gertrudu…

„Gertrudo! To není omalovánka! To je naše zeeeeď!“

Neexistuje, abych to malé děvče nepře… nepřelstila, říkala jsem si, když jsem se oháněla smetákem a likvidovala pohromu na podlaze. Zvolila jsem techniku autoritativního rodiče. Když to nejde po dobrém, půjde to jinak.
„Trudy, pojď, půjdeme za Kristýnkou, zdá se, že se vzbudila. Pozdravíte se,“ dodala jsem vlídněji, ale s (podle mne) dostatečnou mírou autority dospělého. K mému překvapení pochodovala za mnou, i když nabízenou ruku přehlídla. Starost o malou ji ale velmi rychle začala nudit.
„Nechci tady být!“ řekla opět, když jsem se snažila rychlostí světla obléci naši dceru.
„Tak, když chceš,“ procedila jsem mezi zuby, „můžeš si jít kreslit do pokoje Kristýnky. Jsou tam pastelky, omalovánky a velké papíry po malé Kláře od sousedů. Jen běž.“

Odešla se vztyčenou hlavou jako malá aristokratka. I když mě neviděla, také jsem se snažila vypadat s pokakanou plínkou důstojně. Moji nervozitu vycítila i malá a svým náhlým pláčem to dala patřičně najevo. Zpočátku jsem nechápala, co jí je. Plenku suchou, jíst také nechtěla, žízeň ani trochu… Uklidnila se, až když jsem ji položila do postýlky s hračkami a šla jsem se podívat vedle, jak se baví Trudy. V pokoji bylo dokonalé ticho. Rajská hudba.

„Gertrudo! To není omalovánka! To je naše zeeeeď!“

„Ty malá potvoro, ty mě nesnášíš. Za co se mstíš?“ myslela jsem si a mlčky sledovala čmáranice v barvách duhy.
„Trudinko, tohle jsi neměla. Tady máš omalovánky, velké výkresy, sešity, do kterých sis mohla malovat.“

Rezignovala jsem a posadila jsem ji, navzdory rezolutnímu zákazu matky, před televizi a nechala ji tam. Nepedagogicky, nemateřsky, beze slova zájmu. Klidně ať si líže obrazovku z půlmetrové vzdálenosti, je mi to jedno… Než přijde její matka, DVD dávno skončí.

Hleděla jsem na svoji dceru, která seděla v postýlce a s chutí žužlala oslintaného gumového medvídka. Vypadala spokojeně. Bylo jí úplně jedno, že je u nás malá čarodějnice, která mě absolutně ignoruje a počmárala zdi v jejím pokojíčku. V tom, ve kterém se bude jednou, až bude naštvaná na celý svět, zavírat. V pokojíčku, kde si bude pouštět slaďáky a donekonečna si v hlavě přehrávat film o první „velké“ puse. A zatím je v našem bytě malý tříletý vetřelec, kterého absolutně nezvládám. Najednou mě popadl strach, jestli budu toho našeho drobečka zvládat, když bude mít období vzdoru. Když bude projevovat svoje vlastní „já“, svoji osobnost.

Nejsem si tím už tak jistá, jako před tímto nečekaným přepadem.

Hm, zvonek? Matouš skončil nějak dřív v práci…
„Ahoj, šéf nás dnes pustil dříve. Zdá se, že si začal s kolegyní, takže nechce, abychom tam smrděli.“
„Ahoj,“ polkla jsem naprázdno… Než jsem stačila cokoliv říci, malá zakřičela na svoji matku z našeho pokoje. Aby to bylo dokonalé, ani se nepohnula ze svého místa. Nalepenou na velkoplošné televizi ji našla i její matka.

„Televize? Ty jsi jí pustila telku?!“

podívala se na mě pohledem vraha a řítila se do pokoje. –„Nezlob se, ale to snad nemyslíš vážně. Vždyť jsem ti řekla, že si to nepřeji! Trudy, rychle se obleč, jdeme pryč. Pryč odtud.“

„Třískly dveřma a byly pryč,“ dokončila jsem referát z uplynulého dne svému muži u večeře. „A to jsem zrovna dnes přemýšlela, že bychom za nějakou dobu mohli pracovat na dalším. Tak ti tedy řeknu, že to absolutně nepřichází v úvahu! A-b-s-o-l-u-t-n-ě !“ „Fakt to nechceš přehodnotit?“ zeptal se Matouš v posteli a velevýznamně se na mě podíval.
„Ne, ne a ne! Jak se dají dvě uhlídat? Ještě nevíme, jakou bude mít Kristýnka povahu, co když bude stejná jako Trudy?! Nepředstavitelné…“ Jeho pobavený pohled mě umlčel.

„Tak mě alespoň týden nech v představě, že více než ta, co nám leží v postýlce, jich jednoduše nebude.“

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře