Možná to znáte. Chodíte několik let se svým přítelem a přibližně stejně dlouho se snažíte odpovídat na otázky typu: “Kdy bude svatba?” Když si po svatbě myslíte, že jste za vodou, začínají přicházet další: “Kdy plánujete miminko?”
Možná to znáte. Chodíte několik let se svým přítelem a přibližně stejně dlouho se snažíte odpovídat na otázky typu: “Kdy bude svatba?” Když si po svatbě myslíte, že jste za vodou, začínají přicházet další: “Kdy plánujete miminko?”Naštěstí už i to máte za sebou a zbavili jste se zvědavých otázek příbuzných a přátel (snad kromě dotazů, kdy plánujete druhé).
Když ani já dnes nemusím odpovídat na shora uvedené otázky, relaxuji a s úsměvem pozoruji reakce lidí, kteří přijdou obdivovat naše maličké. Jistě i vám jsou důvěrně známé následující komentáře:
Ten ale vyrostl.
Takto reaguje 90 % návštěv na vašeho caparta, kterého viděli před půl rokem, měsícem, anebo dokonce jen před týdnem.
Umíte si vůbec představit, že by řekli něco jiného? Například: “Hm, zdá se mi nějaký maličký” anebo “Skoro vůbec se nezměnil”.
To by byla přímo katastrofa pro ego milujících rodičů a zejména prarodičů, kteří jako kdyby uzavřeli sázku se sousedy a kolegy, který vnouček bude baculatější a který bude mít krásnější faldíky na nožičkách.
To je celý tatínek/maminka. Tuto poznámku si jistě vyslechnete při každé návštěvě, ale nedokážete si vysvětlit, jak je možné, že přibližně polovina lidí vidí v děťátku vašeho manžela a podle dalších jste to na 100 % vy. Jestliže se v tom chcete zorientovat, je třeba si uvědomit jednoduché pravidlo –
rodina z manželovy strany děťátko řadí do svého “rodu”, zatímco ti vaši v něm vidí vás, vaše rodiče, vaše pratety či sestřenice…
To budou zoubky. Když začne dítě plakat, hledá se příčina. Když si k tomu ještě strká prsty do pusy a slintá, je to jasné – budou to zoubky! A že slintání a olizování prstíků trvá už tři měsíce? Nevadí, jednou se ty zoubky přece musí objevit a pak si možná vyslechnete: “Vidíte, my jsme vám to říkali.”
Počkej, až začne chodit.
Občas mám pocit, že nejhorší, co mne v prvním roce života mého dítěte potká, bude období, kdy začne chodit. Pokud si někdy postěžuji, že malý je už pořádně těžký, když ho nosím v ruce, přijde známá větička: “Počkej, až začne chodit.” To se prý teprve od něj nehnu, nemluvě o tom, že bych mohla uvařit nebo se najíst. Tak si raději nestěžuji a trpělivě čekám na den, kdy toho budu stíhat ještě méně než doposud.
My jsme vás nosili v zavinovačce. Některé maminky, tety a tchyně zalapají po dechu, když jim ukazujete váš dvouměsíční poklad jen tak na rukách – bez zavinovačky. I nošení v klokance, babyvaku či v autosedačce občas dokáže starší generaci překvapit.
Kdo ví, možná jednou přijde čas, kdy i my svým dětem, které nám přijdou ukázat své ratolesti v nějakém zvláštním nadpozemském supermoderním zařízení, řekneme: “Za našich časů se děti nosily v klokance!”
Vedle řeči vnímáme i neverbální projevy, které provázejí promlouvání k děťátku. Nadzdvihávání obočí, třeštění očí, mazlení, pokyvování hlavou, úsměv od ucha k uchu… Občas si představuji, jak to asi vypadá z perspektivy dítěte. 
Ne že bych se vysmívala. Jsem totiž úplně stejná.
A tak, jak se usmívám nad téměř identickými projevy kamarádů a příbuzných, pobaví mě i různé roztomilé poznámky lidí, kteří ještě děti nemají. Když se mě například ptají, proč svého pětiměsíčního synka pouze kojím (“To mu nechutná jíst?”), nebo v rámci pohostinnosti našeho caparta navádějí (“Vím, že oříšky ještě nepapá, ale ať si dá klidně jednohubky”). Rozkošné, že?
Komentáře