in ,

Nepodceňujte poporodní depresi

Nenáviděla jsem vlastní dítě

Silvie, máma dnes šestileté a desetileté dcery, zažila poporodní depresi na vlastní kůži. Přiznala se nám:

Nenáviděla jsem vlastní dítě…

První i druhé těhotenství probíhalo bez výrazných problémů. Při prvním jsem byla velmi mladá a měla jsem přečtené snad všechny tehdy dostupné knihy týkající se těhotenství. Věci jsem brala tak, jak přicházely, bez velkého rozmýšlení. Vedle práce jsem studovala na vysoké, byla jsem obklopena rodinou, která mi dávala nepopsatelnou jistotu a oporu. Ani jsem vlastně nevěděla, jak mi těhotenství uběhlo, a přišla na svět moje prvorozená dcera. Pro mě začal úplně nový svět radostí, ale také starostí, na který jsem se velmi těšila, ale ani z jedné desetiny netušila, co obnáší. Všechno pro mě bylo nové, všechno jsem se musela naučit a za vydatné podpory své rodiny jsem na nějakou depresi skutečně neměla čas…

Po letech jsme čekali druhé dítě

Své druhé těhotenství i porod jsem absolvovala v zahraničí. Rozuměla jsem větě “hormony s tebou mávají”, ale co to znamená v praxi, to jsem už netušila. Těhotenství bylo bezproblémové, pokud mluvíme o zdravotní stránce mojí i mého děťátka, ale trpěla jsem neuvěřitelným střídáním nálad: buď jsem byla velmi šťastná, anebo velmi nešťastná. Toužila jsem se vrátit domů ke své rodině a blízkým přátelům, a ne žít v zahraničí, sice s manželem a dcerou, ale bez jediné super kámošky, rodičů, prarodičů, dobrých známých – zkrátka bez někoho, s kým si můžete jen tak popovídat a na starosti aspoň na chvíli zapomenout…

Celé těhotenství jsem byla doma, nepracovala jsem, manžel brzy ráno odešel, pozdě večer přišel… O to víc jsem se zaobírala svými pocity a depresivními náladami. Navzdory tomu, že jsem si druhé děťátko tolik přála, bylo mi najednou na obtíž a já jsem se motala v jednom kruhu. Svěřit jsem se neměla komu – manžel tvrdil, že deprese vznikají v důsledku nadbytku času a nudy, že když má člověk co dělat, nemá na deprese  čas .

Rodina i přátelé byli příliš daleko, aby mě mohli pochopit. Kromě toho mě znají jako velkou bojovnici, a přiznat, že i já jsem jen obyčejný člověk a momentálně potřebuji pomoc, u mne nepřicházelo v úvahu.

Konečně přišla na svět moje druhá dcera!

Byl to ten nejkrásnější moment v mém životě, stejně jako narození první dcerky. Byla jsem z toho velmi dojatá, dělila jsem se o tu velikou radost s manželem a dcerou a doufala jsem, že deprese je už jen minulostí. Jak velice jsem se mýlila – náhle přišla deprese ještě větší.

Když nás propustili z nemocnice, doma na mne čekalo pár známých, které jsme tam měli, chodili samozřejmě po jednom a zůstávali na návštěvě velmi dlouho. Příliš dlouho na to, že jsem byla nevyspalá, bez energie, neměli jsme s miminkem ještě pravidelný režim. Každý večer jsem uléhala do postele s pocitem zoufalství a stále jsem si opakovala, že to přejde, že to jen musím vydržet. Ale bylo to jen horší a horší.

Věřte, nebo ne, nedokázala jsem se nikomu přiznat, že nenávidím vlastní dítě, že neustále pláču, že mi všechno vadí…

Na rozdíl od prvorozené dcery, která se po porodu jen smála, krásně spinkala, papala každé tři hodiny, naše druhá dcerka nelítostně plakala přesně od 19.00 do 23.00, a to v kuse. Nic nepomáhalo, byla to jednoduše dětská kolika, ale tenkrát jsem to netušila. Srdce se mi div neroztrhlo, že své miminko nedokážu utišit, uspokojit, že není šťastné a spokojené… Moje neschopnost něco s tím pláčem udělat spolu se strašnou únavou způsobily, že jsem vlastní dítě začala nenávidět. Říká se mi to velmi těžko a moc mne bolí, když si na to vzpomenu, ale tenkrát jsem si prostě nemohla pomoct. Toužila jsem trávit dny i noci v posteli, vůbec mi na sobě nezáleželo, měla jsem pocit, že jsem neschopná matka, všechno mi dělá potíže a nemůžu se vzchopit.

Věřte, nebo ne, nedokázala jsem se nikomu přiznat, že nenávidím vlastní dítě, že neustále pláču, že mi všechno vadí…

Když nad tím přemýšlím s odstupem času, měla jsem pocit, že je hanba přiznat něco takového a hlavně přiznat to nahlas.

Naštěstí přišla změna a mohla jsem jet domů, domů mezi “své”. Moje deprese však pokračovala i tam. Opatrně jsem o tom začala mluvit, nejdříve čistě všeobecně s mámou, která se mi přiznala, že měla stejné pocity a také si přála, aby jí tehdy někdo pomohl.

Potom jsem se svěřila své nejlepší kamarádce, které jsem ale řekla úplnou a čistou pravdu. Naštěstí,
i když ještě sama děti nemá, pochopila, v čem se topím. Upozornila mě, ať to, že nenávidím svoje vlastní dítě, nikomu neříkám, protože naše společnost to pochopit nedokáže, ale dodala, že ona je mi plně k dispozici, aby mi pomohla a změnila to. Vzala mě na různé akce, šly jsme spolu na oběd, ke kadeřnici, na pedikúru, masáž, setkaly jsme se se společnými známými…

Rodiče mi pomáhali s dětmi, takže jsem si konečně odpočinula a mohla se občas starat i o sebe. Dokonce malá přestala plakat a prospala až pět hodin v noci v kuse! Pocity deprese pomalu mizely a my jsme si s malou dokonce vytvořily denní režim, což jsem do té doby nedokázala, a hned mi bylo lépe. Najednou jsem viděla, že i slunce svítí a postupem času to jediné, co mě trápilo, bylo to, že jsem vůbec kdy mohla vyslovit, že svoje dítě nenávidím.

A to je důvod, proč to vyprávím

Věřím, že vůbec nejsem sama a že takovéto pocity má mnoho novopečených maminek, ať už prvo- nebo vícerodiček. Ale ve společnosti se o tom mluví jen velmi málo a bere se to spíš jako “hanba” než něco přirozeného, za co žena vlastně ani nemůže. A tak vás prosím, milé maminky, jestliže máte tento problém, nebojte se o tom mluvit. Nechápala jsem, jak jen můžu mít takové pocity, ale teď vím, jak svůj stav nazvat – POPORODNÍ DEPRESE – a myslím, že už vím, jak s ní bojovat.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře