Když už šest hodin spánku nestačí

Když se nám narodil náš Honzík, myslela jsem si, že jsem na to připravená. Přečetla jsem stohy časopisů a tuny knížek. Ale jakmile byl Honzík doma, rozbrečel se a pokakal se – roztočil se kolotoč. Nastaly dny a týdny nevyspání, protože naše broučátko mělo otočený režim. Připadala jsem si jako zvíře v kleci. Ale jako dobrovolně chycené zvíře.

Uplynulo osm měsíců a teoreticky, jak jsem se dočetla, se věci měly začít obracet k lepšímu. Neřekla bych. Někdy v této době jsem začala mít pocit, že prostě nic nedokážu, že nic nezvládám a že mě to nebaví. Poprvé jsem začala koketovat s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby Honzík v mém životě nebyl… Že by nebyl ani “velkej Honza” a konečně – že bych nebyla ani já.

Hledala jsem články, knížky, které by můj stav vysvětlovaly. Všude se mluvilo o “poporodním blues”, o “poporodní depresi”, ale ne o “osmiměsíční depresi”! Snadno jsem tak dospěla k názoru, že si za to asi můžu sama. Že se dost nesnažím. Zvláště…

Zvláště když můj muž mi začal dávat pomalu, ale jistě najevo, že už je načase, aby se domácnost vrátila do normálních kolejí a začala opět fungovat.

Jinými slovy: aby se to tu lesklo, abych se usmívala, aby naše dítě neřvalo, abych zhubla a začala “nějak” vypadat. Jenže já nějak neměla ani sílu si ráno vyčistit zuby, natož jít cvičit! A kde bych na to našla čas, když jsem celé dny kroužila kolem malého, který rozhodně neměl v plánu zůstat tam, kam jsem ho položila? Když spal, seděla jsem v koupelně a brečela. Asi bych měla tento čas trávit nějak smysluplněji, třeba vydrbat sprchový kout…

Honzík oslavil první narozeniny a já neměla pocit, že by se věci lepšily. Naopak, manžel dával zcela jasně najevo, že vážně uvažuje o rozvodu. Byla jsem unavená víc a víc. Psychologické poradny na internetu a v časopisech radily, že by si žena – matka neměla dávat nesplnitelné cíle, např. domácnost jako ze škatulky. Moje teda nebyla, což bylo dennodenně tématem naší diskuse s manželem. No, diskuse… On se zlobil, já brečela.

Přemýšlela jsem, co mi chybí, co by mi pomohlo, abych se radovala, našla sílu. Teoreticky jsem měla vše. Zdravé a veselé dítě, rodinný dům, auto, slušné konto v bance, spoustu přátel, vynikající tchyni, pracovitého manžela… Snažila jsem se (na úkor Honzíka) najít si čas na své koníčky. Šlo to.

Jenže při první možné hádce jsem dozvěděla, že místo toho, abych seděla u televize (pletla jsem svetříky), mám vydrbat troubu. Místo toho, abych seděla u počítače (a psala dopisy), mám jít a vytřít podlahu. Místo toho, abych spala (dopoledne s Honzíkem), mám přebrat a uklidit ledničku. Vzala jsem si prostě pedanta, který nemůže pochopit, že klid a pohoda je pro mě důležitější než vydrbaná lednice.

To, co jsem potřebovala, nebylo ani tak osvobození od domácích prací, ale manželovo ocenění. Požádala jsem ho, jestli by aspoň v sobotu nemohl ráno hodinku dvě hlídat, že bych si potřebovala doplnit spánkový deficit. Odpovědí byla poznámka, že normálnímu člověku stačí spát šest hodin. Odkýval to s tím, ať ale nejpozději v půl deváté koukám vstávat. Že on jde opravit plot a já bych měla uklízet a vařit.

Manželova ješitnost bylo asi právě to, co mi paradoxně pomohlo.

Aspoň mi to teď tak přijde. Domluvil se s kamarády na zimní dovolené – a samozřejmě “bez bab”. Když mi to oznamoval, strašně se divil, proč neškemrám, ať mě vezmou sebou. (Ostatní manželky – matky jely.) Bez ohledu na to, že já prostě zimu nerada a zimní sporty bych nejraději zakázala vyhláškou. Považuji je za dost nešťastný a drahý způsob, jak si ublížit či rovnou spáchat sebevraždu.

Prostě jsem si stála na svém, ať klidně jede a třeba sám, jestli se necítí na to vzít Honzíka. To jsem zaútočila na střed! Na jeho ješitnost. Odjeli oba a já strávila pár dní doma sama. Byla jsem jak v ráji. První den jsem vypulírovala, druhý si vzala tepláky a udělala něco okolo domu a pak už jen nakupování, kadeřnice, kosmetika, bazén, divadlo, kino, kamarádky.

Vrátili se a Honzík si přivezl nějakou virózu. Asi ji chytil od ostatních dětí. Honza byl úplně “vyplivanej”, ale nepřiznal to. Následoval týden, kdy jsem se starala hlavně o stonajícího Honzíka. A nejhorší byly noci.

“Velkej Honza” musel s barvou ven.

Že je nesmírně unavený, a aby mohl vůbec fungovat v práci, musí si odpočinout aspoň v noci. S velkými omluvami a prakticky s mým svolením šel spát do budoucího dětského pokoje (máme zatím Honzíka v ložnici). Sám a bez řečí zametl drobky po Honzíkově večeři, uspal malého a zeptal se, jaké mám plány na večer. “No, asi půjdu dneska brzy spát,” zívala jsem nad dřezem. “Vydrž do soboty, pospíš si, vyrazíme s Honzíkem někam na výlet,” řekl a nalil mi sklenku vína. Ale mým milostným výpadům (to víno udělalo své) uhýbal – asi by to prostě nezvládl. 🙂

Mám pocit, že když člověk hlídá pár hodin dítě, nechápe, jaké s tím může mít někdo problémy. Když je to 24 hodin, říká si, že se to dá nějak vydržet. Když ho hlídá už třetí den, začíná mobilizovat síly na důležité věci, mezi které neutřený prach fakt nepatří, a hledá skulinky, kde a kdy může tu sílu čerpat.

Mám pocit, že můj chlap to konečně pochopil… A já se zase začínám usmívat.