in ,

Je to dítě fakt tvoje?

Martin versus Matouš

Dnes nás s malou čeká velký den.

Po všech těch tzv. nebezpečných prvních týdnech, chřipkových epidemiích a zaneprázdněnosti druhé strany se konečně představíme. Na audienci laskavě přijímáme moje kolegyně… Bože, tak se těším, konečně se dozvím, co se děje ve světě, a představím jim moji lásku. Malá je tak krásná, určitě si ji zamilují.

Ze tří verzí oblečení nakonec vyhrály růžovožluté šatičky, ve kterých byla Kristýnka doslova k sežrání. Jinak mi holky všechno ulehčily, prý nemám nic připravovat, ony přinesou. No, nejsou zlaté? Dost mi to pomůže, protože když se tak dívám na náš byt… Ale co, vždyť jsem MATKA! Dítě je přece důležitější než to, jestli máme nebo nemáme umyté umyvadlo. Když si představím, jak jsem na tom kdysi bazírovala, připadá mi to směšné. Kašlu na to, už s tím stejně nic neudělám. Špinavé prádlo jsem šoupla do prádelníku, narychlo jsem ustlala postel v ložnici, uklidila dětskou kosmetiku v koupelně a mávla rukou nad nepořádkem.

 „Ahojky, konečně jste tady!“

zeširoka se usmívám na svoje kolegyně, které pomalu vstupují do naší haly. Pusinky, pusinky, objímání, odevzdání květinových darů a čehosi v papírové tašce s dětským motivem. Žádná zmínka o tom, jak jsem krásná a jak mi to svědčí. Vždyť to se říká, když jdete na návštěvu k čerstvé matce, ne? Kdo jí má vylepšit sebevědomí, když ne kolegyně a některé bych dokonce nazvala kamarádkami!

S rozpačitým úsměvem a myšlenkami, jak rychle může člověk ztratit spřízněné duše, jsem z úst vypustila: „Promiňte, nějak jsem nestihla uklidit.“ Pověděla jsem to víceméně „pro formu“ a opět jsem čekala něco jiného než to, co přišlo. „Nooo, všimly jsme si toho. Nestíháš, co?“ řekla mlaďoučká Petra, která do firmy nastoupila dva měsíce před mým odchodem. Nenapadlo mě, že najde tolik odvahy a přijde. A už vůbec jsem si nemyslela, že to šišlající mladé tele se ozve jako první! Sukni má krátkou, že by mohla konkurovat „děvčatům“ z ulice, a otevírá si tu na MĚ tu svoji mladou namalovanou dr…
„Proto se vám omlouvám, Petro, ale to víš, někdy jsou i důležitější věci než pár drobků na koberci nebo nevyžehlené prádlo,“ odpověděla jsem ledovým hlasem. Definitivně bylo po náladě.

V obýváku jsme seděly jako na jehlách. „Mohu tě poprosit o sklenici minerálky nebo vody, promiň, už mám žízeň,“ pokusila se o ospravedlňující úsměv a já jsem se za svůj výstup cítila trochu provinile. Vodu jsem nabídla i ostatním a čekala, že holky začnou vytahovat připravené chlebíčky, bábovku nebo něco podobného. Nic.
„A… můžu vzít to, co jste přinesly?“
„My???“ zeptala se Dušana.
„Myyy?“ zopakovalo to mladé telátko. „Vždyť my jsme přišly navštívit tebeee, neee?“
„Vždyť nic nenos, nedělej si starosti a ukaž nám už konečně ten svůj poklad!“ řekla zlatá duše Klárka.
„Ale vždyť…“ Chtěla jsem jim to vysvětlit, že Katka mi řekla, že všechno zařídí, že se o nic nemusím starat, ony jen přijdou a budou vzdychat nad malou. Namísto vysvětlování jsem však ze sebe vytlačila akorát tak vzduch. Bezmocně mi klesly ruce a šla jsem do kuchyně pro minerálku. Snad budu mít alespoň citrón. Byl tam. Vylovila jsem nějaké sušenky a slané pečivo, naskládala to na podnos a odcházela na popravu. To moje kolegyně jen tak nepřekousnou.

Jak jsem šla do obýváku, ze šeptání jsem vyrozuměla něco o prachu na nábytku, že pravděpodobně při péči o malou už asi zapomínám, Martin mi asi nepomáhá, kdo ví, zda je vůbec doma…

Když dámy pojídaly pečivo a zapíjely minerálkou, vzala jsem naše dítě. Alespoň odpoutá pozornost ode mne. Najednou slyším výbuchy smíchu – tak se Katka smála pokaždé, když šéf zjistil, že její návštěva lékaře nebo „výjimečná“ rodinná situace nebyla ničím jiným než prodlouženým víkendem s jedním z nekonečné řady frajerů a ona nevěděla, jak zareagovat.
„Bože, Evo, promiň, já jsem na to úplně zapomněla. Já jsem ti slíbila to jídlo.“
Tak konečně je to venku. Nyní mi všechny dají za pravdu!
„Ale mě nemůžeš brát vážně, vždyť víš, já a kuchyně?! Byla jsem tehdy s Kristiánem a chtěla jsem na něho zapůsobit, tak jsem to jen tak plácla. Myslela jsem, že je ti to jasné.“ Podívala se na mě, jako bych já byla ta, co to všechno celé spískala, a klidně si nakousla další sušenku.

Martin versus Matouš

„Tak toto je Kristýnka…“

Začalo přesně to, co jsem čekala. Pískot, jásot, zdrobňování a podávání naší dcery z náruče do náruče. Prvních deset minut byla celkem spokojená, ale potom se začala podle Petry „tvářit“. Samozřejmě, když má větry a potřebuje je vypudit ven. Pořádně naložila do plenky, usmála se a já jsem mohla vypadnout z místnosti.
„Stále přemýšlím, po kom to dítě je.“
„Moje máma říká, že jsem to celá já, když jsem byla malá, takže asi…“
„Ne, to ne, ty to nejsi. Má úplně jiné linie, podívej to obočí nebo tvar úst,“ ozvala se „specialistka“ na genetiku Kateřina.

„Podle měěě je to celý otec,“ komentovala mladá.

„Asi ano,“ dívala jsem se zkoumavě na rozesmátou dceru, „celý Martin.“
Zvedla jsem oči ke společnosti, která ztichla. „Co je, co se děje?“
„Ale nic, jen že jsme to…“
„Nic, to je v pořádku,“ řekla Klárka a káravě se zadívala na Dianu.
„Promiňte, ale opravdu nerozumím…“
„Jde o tooo, že jsme si myslely, že máš malou s Matoušeeem, a ne s nějakým Martinem!“

Začala jsem se smát: „Proboha, holky. Vždyť Matoušovi doma říkají Martin. Váže se k tomu jedna historka, ta ale není v tuto chvíli důležitá… Samozřejmě že Matouš, nebo pro mě už i Martin, protože je na to oslovení zvyklý, je otec.“ Opět jsem se rozesmála, ale byla jsem sama.

Za deset minut rozpačité kolegyně odešly. Každá najednou měla něco neodkladného a koukala přitom do země. Ještě několikrát jsem se k tématu Martin versus Matouš vrátila, ale jak se ukázalo, neúspěšně. Čtyřlístek mi definitivně nevěřil. Pravděpodobně v těchto chvílích probírají, kdo by to asi mohl být, jak s tím mohu žít… a to je určitě důvod, proč doma nic nestíhám. „Teda je to ale straaašnééé svinstvo!“ jako bych slyšela afektovanou Petru v naší kuchyni.

Návštěva, na kterou jsem se těšila celý týden, dopadla fakt „excelentně“.

Zjistila jsem, že jsem hospodyně na nic, neumím se postarat o rodinu ani o návštěvu, podvádím svého muže, který vychovává cizí dítě. Jsou jen dvě řešení – genetické testy, které pošlu holkám v dárkovém balení jako důkaz, nebo se můj manžel (a biologický otec naší dcery!) co nejdříve stane generálním ředitelem zeměkoule a já budu moci být paní v domácnosti, ergo do firmy se nebudu muset vrátit. Doufám, že nejbližší návštěva k nám přijde, až bude s naší Kristýnkou mlátit puberta.

Komentáře

Leave a Reply
  1. před třemi lety jsme s manželem absolvovali umělé oplodnění, protože jsem nemohla mít děti. Takže jsme dostali ,,cizí vajíčko,, a ted máme krásnou dcerku.

  2. Ahoj, mužu se zeptat jak dlouho jste čekali než jste podstoupili umělé oplodnění a dostali jste vajíčko?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře