in

S tebou mě baví jet, tati

Vzpomínka na léto

Čas od času chtějí muži něco podniknout jen v čistě mužské společnosti a ženy ve společnosti samých žen. Obecně se předpokládá, že děti jsou v takové chvíli se ženami. Jsou ale i muži, kteří spolu chtějí podniknout něco s dětmi a pro děti. A je jich čím dál víc.

Akce otců s dětmi má svá specifika. A pro mnohé může být trochu i záhadou. O co jim jde? Co tam s těmi dětmi vlastně provádějí? Mnozí muži netuší, proč by něco takového měli podstoupit. Ženy zase váhají, jestli s nějakou partou chlapů své děti pustit. Pro skutečné pochopení asi nemá smysl suše vyjmenovávat, co různé party otců s dětmi podnikají. Daleko lepší představu si uděláte z následujícího osobního zážitku.

Domluvy

“Otcové, navrhuju rychle naplánovat, co podnikneme s dětma v létě. Porada v osvědčené hospě. Účast povinná. Příští středu?” E-mail je stručný. Můj rozhovor s dcerami také.

Nadhazuji jim opatrně, že bychom o letních prázdninách mohli jet jako před lety, jestli si pamatují, na akci, co jezdí jen “chlapi s dětma”. “Jóóó.” Doufal jsem, že budou chtít. Ale tak spontánní nadšení jsem nečekal.

To je zavazující. Dalším krokem je debata se ženou. Dopadá jasně – uleví se jí. Vlastně… tak jasně zas ne. Tříletou se mnou v žádném případě nepustí. Bojuji za ni, nebohou. Ale narazím na takové pohoršení, že to vzdávám. Pojedu tedy jen se dvěma staršími.

Odpovím na e-mail a zúčastním se tak elektronické smrště námitek ohledně organizační schůzky. Kreativní bouře dospěje k vynikajícímu řešení, že spolu nakonec sedíme na původně navrhovaném místě, v původně navrhovaném termínu.

Hlavním tématem je, jak posbírat všechny děti všech otců ze všech manželství i nemanželství v jeden termín a provést s nimi něco, co jim i nám dodá elán do dalšího školního i pracovního roku.

Zadání je těžké, protože musí jít o něco, co je zvládnutelné a zábavné zároveň, a to jak pro tříleté i čtrnáctileté děti, tak pro chlapy, co zdolali Kilimandžáro, i ty, co silně funěli v půlce Řípu. Porada končí tím, že zdaleka není vše jasné, zato se naplánovala jarní koloběžkyáda a předletní splutí Sázavy. Na prázdninový výjezd zůstává ve hře několik různých letních týdnů – nikdo, zdá se, nemůže v ty samé.

Tomuto hlavnímu tématu věnujeme ovšem během večera asi 15 minut. Zbývající hodiny probíráme zprávy o uplynulých strastech i radostech rytířů kulatého tácku.

Pro úspěch plánovaných podniků je to důležité, protože si takto odbudeme veškeré chlubení a stýskání předem a na samotných akcích se už budeme soustředěně věnovat jen společným dobrodružstvím.

Následuje opět e-mailová smršť. Všichni si nepokrytě ověřujeme, jestli jsme byli schopni správně si zapamatovat, na čem jsme se domluvili. A po rozhovorech s matkami dětí upřesňujeme, kdy že to vlastně můžeme s dětmi někam vyrazit. Jeden například píše: “Můžu s Rézinkou třetí a čtvrtý týden v červenci. Pak jede k Šebestům na chalupu.” Vzápětí přispěje stručně do diskuse Šebesta: “To slyším poprvé.” I já mám novinku. Pojede i tříletá dcera. (Žena si spočítala, kolik má dovolené, jak je to v létě se školkami a nakolik věří mně a nakolik školkám, ve kterých nikdy nebyla. A co asi zejména rozhodlo – nakolik věří těm dvěma starším dcerám, že se o malou postarají.) Chlapi mají až dojemnou radost: “Čerstvé maso je potřeba.”

Akce

Blíží se termín letního výjezdu. Nejdřív ovšem jedeme s rodinou na víkend na Orlík. To aby si nás žena užila, když jí pak ujedeme. A abychom si my užili jí. Bohužel nám to kazí řada problémů. Počasí není zrovna na koupání. Na procházky je břeh ošklivě kamenitý a balvanovitý. V lese je všemožný hmyz. Sousední stan obývá nějaký divný člověk. Dcery utopí fotoaparát. Žena se rozhodne spát venku, protože stan je podle ní moc malý. Přichází noční liják. Ve stanu pro čtyři dospělé nakonec tedy spíme v počtu dva velcí + tři menší. Cestou zpátky začne zlobit auto. Celý víkend prostě silná nepohoda. V pondělí se ale loučíme láskyplně a já odjíždím s dětmi i našimi koly vlakem směr jižní Čechy. Akce začíná. Teď se ukáže, zda děti s otcem přežijí.

Začíná to tím, že máme cestou z Prahy do Třeboně přestoupit ve Veselí nad Lužnicí. Mám trému, jak to se všemi dětmi a koly a bágly zvládneme. Takže všechny děti vyženu a vyndám ven z vlaku, jak nejrychleji to jde. Velké hlídají malou na nástupišti, nezdržuju se sundáváním batohu ze zad a běžím k vozu pro přepravu kol.

“Nechtěli jste vystupovat až ve Veselí?” diví se průvodčí, kterého jsem se předtím dotazoval, v kolik hodin rychlík v naší výstupní stanici přistane.

Samou trémou jsem celou náročnou akci spustil o zastávku dřív. Takže zpět. A ve Veselí už to pak zvládneme hravě, když to máme nacvičené.
Z krásného třeboňského nádraží nás už do kempu vezou kamarádi auty. Dobře že tak. Prší. Dcery jsou ale nadšené. Akční nabíhání do auta a promoknutí otců, kteří se snaží přimontovat kola na střechu, jim připadá skvělé. A co teprve, když mohou v autě povědět, že na mě něco vědí – že jsem je nutil vystupovat na úplně jiné stanici. Pro velký úspěch to pak v kempu vykládají i všem ostatním.

Nad pivem a džusy spolu s celou skvadrou promýšlíme, zda postavit stan za deště, nebo zda nás na tuto noc nasoukají k sobě do stanů ostatní. Přestává pršet, takže můžu stan postavit. Večer jsem tomu rád. Bylo by dost trapné, kdyby sedmiletá Rozárka pozvracela stan někoho jiného. Přihodilo se jí to ve spánku, takže po nočním úklidu stanu řeším ráno ještě do té chvíle neobjevené pozůstatky v jejích vláskách.

Počasí je krásné, a tak celá parta vyráží na první cyklistickou výpravu. Svět objedeme během jediného dne. Protože jde samozřejmě jen o rybník toho jména.

Stihneme i šiškovou válku, chůzi po kládách, nafukování píchlé duše, pivo a zmrzlinu ve městě a večerní plavání.

A pak už to jde den za dnem nádherně. Výlety s rozdělením na dvě výkonnostní skupinky, které se po mnoha telefonátech nakonec zdárně potkávají. Koupání v pískovnách i rybnících, krmení koní, lezení po stromech, sem tam utržené jablko či kukuřice, maliny, lesní jahody a skoro každý den zmrzlina a pro táty pivo. Všechna rozbitá kolena, porouchaná kola, včelí bodnutí, průjmy, poškození loďky, propálené oblečení, počurané spacáky… všechny pohromy k tomu prostě patří. A troufám si tvrdit, že v dětech (a možná i v nás) zvyšují potěšení z toho, že se tu na plné pecky děje skutečný život. A přitom je vždycky v záloze dost ochotných rukou a prostředků, jak jakýkoli problém vyřešit a jakýmkoli vážnějším trablům předejít.

Nejsilnějším zážitkem byl delší cyklistický výlet, při kterém nás uprostřed lesů zastihla bouřka. Někteří se nejdříve schovávali pod nižší husté stromy. Jiní se naopak snažili jet co nejrychleji, aby se dostali co nejdříve někam pod střechu. Většina se samozřejmě navlékla do pláštěnek (děti povinně). Ale všichni bez rozdílu skončili tak mokří, jako by skočili oblečení do jezera, a rovnou pod vodopád. Když jsme dorazili do první vsi, tamní hospodský zatopil v kamnech a s potěšením nosil ovocné čaje dětem, které mu tam běhaly svlečené do spoďárků a dělaly mokré ťápoty. Otcům přistály na stole samozřejmě grogy. Velcí i malí zůstali zdraví.

Na jiném výletě jsme pobaveně sledovali otce, jehož šestiletý synek se rozplakal únavou, a tak ho tatínek vzal na rám, jeho kolo si přivázal na záda a jel.

Možná by to šlo vyřešit rozumněji, ale sledovat, jak je to semklo, za to rozhodně stálo. Potíží prostě byla spousta. Ale byla radost se s nimi popasovat.

Pomluvy

Když jsme se vrátili, leckdo se dětí ptal, jestli se měly dobře. Pokud šlo o otázky typu “a co jste dělali”, odpovídaly děti s očima navrch hlavy, co všechno jsme podnikali. Třeba jak ty starší dostaly mapu a na ní vyznačený cíl a bez pomoci dospělých vedly celou partu, dokud ji tam nedovedly. Na otázku, jak se měly, odpovídaly děti, že úžasně. Když ale byla položena otázka, jak jsme se o ně starali, zvítězila odpověď jednoho desetiletého hocha:

“Nijak. Furt jen pili pivo, prděli a krkali.”

Ten samý chlapec ovšem jinak nadšeně vyprávěl, co jsme pro ně všechno přichystali za akce. To není fér. My, otcové, jsme tedy na kňourání, nerozdělování se o čokoládu, lenost a neposlušnost nežalovali. Jen jsme chválili, protože jsme si s dětmi fakt užili strašnou spoustu legrace i dojemných chvil nehraného úžasu a nadšení.

Čím to začalo, tím to také končí – čilý e-mailový provoz. To proto, že je potřeba zjistit, komu patří všechny ty čepičky, opalovací krémy, ponožky a ručníky, co si prohodily místa v batůžcích a taškách účastníků.

Cena dovolené dětí s chlapy

Jednou z nejoblíbenějších českých komedií všech dob je “S tebou mě baví svět”. Divačky se u ní baví na úkor mužů, kteří tam zjevně nejsou schopni postarat se o naprosto základní potřeby dětí. Je to dvojsečná zábava. Utvrzuje totiž v tom, že se o děti mají starat jen ženy. I když v případě takových chlapů, kterým musíte (stejně jako v tom filmu) děti vnutit, to tak je vlastně lepší.
Pokud ale muž na takovou pánsko-dětskou jízdu chce, je třeba to podpořit. A to i za cenu, že víte, že ne všechno bude probíhat úplně podle vašich představ. Ba právě proto. Když jde o týden či čtrnáct dní, nemusí se žádná matka bát, že dítě úplně zpustne.
Muži, kteří tohle nepodnikají, přicházejí o hodně. O spoustu zábavy a především o intenzivní vztah se svým dítětem.

Celorodinné dovolené totiž nikdy neposílí vztah dítěte s otcem tak, jako když se musí poprat s věcmi jen spolu. A vztahy, jak známo, spočívají především na společných prožitcích.

A navíc – pro celou rodinu je dobré, když může občas mít maminka pár dní jen sama pro sebe. Co myslíte?

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře