Rozvod rodičů

I lidem, kteří do manželství vstoupili na základě zralého rozhodnutí, pociťujíce jeden k druhému hlubokou a vzájemnou lásku, se může stát, že se časem v jejich vztahu objeví problémy, které společně nedokáží řešit a které mohou vést až k rozvodu. Tehdy je pro oba partnery důležité, aby ukončení manželství proběhlo co nejšetrnějším způsobem, aby si byli schopni zachovat vzájemnou úctu a respekt a aby spolu i po rozvodu dokázali komunikovat o společných záležitostech.

Pokud jsou v manželství děti, je velmi citlivou a důležitou otázkou, jak je na rozvod rodičů připravit. Děti dokážou vycítit pravdu a vědí, že se děje něco vážného, i kdyby se to před nimi rodiče pokoušeli utajit. Navíc budou, dříve nebo později, vystaveny některým změnám v životě rodiny, které s sebou rozvod přinese, a na tyto změny se potřebují postupně připravit.

Rozvod rodičů může dítěti přinést tyto změny:

• Odstěhování se jednoho z rodičů ze společné domácnosti, což může podmínit omezení kontaktu dítěte s tímto rodičem.
• Stěhování se dítěte spolu s jedním z rodičů na jiné místo bydliště, což může podmínit také změnu školky či školy.
• Objevení se nového partnera u jednoho nebo obou rodičů, případně příchod dětí nového partnera do rodiny.
• Omezení kontaktů se vzdálenějšími členy rodiny (prarodiče, teta, strýček, bratranci, sestřenice apod.), pokud bude někdo z nich dávat jednomu z rodičů rozvod za vinu a odmítat s ním kontakt nebo pokud bude samotný rodič bránit dítěti v kontaktu s rodinou partnera.
• Zhoršení finanční situace rodiny, pokud dítě zůstane s rodičem, který má menší finanční možnosti.
• Zhoršení kvality vztahu dítěte a rodičů, pokud budou rozvodem natolik zatíženi, že nebudou mít čas a energii věnovat se dítěti jako dříve, někdy se dokonce stává, že méně zralí rodiče odmítají kontakt s dítětem, protože jim připomíná nenáviděného partnera, nebo chtějí dítě “potrestat” za to, že dalo přednost životu s druhým rodičem, případně přesouvají zodpovědnost za společný kontakt na dítě. (“Pokud mne budeš chtít vidět, tak mi zavolej, já ti volat nebudu.”)

V souvislosti s rozvodem svých rodičů mohou děti prožívat rozmanité pocity, například:

• nejistotu – z toho, co bude, jestli dítě nepřijde o kontakt s jedním z rodičů nebo jestli zvládne změny, které mu tato životní situace přinesla (např. změnu bydliště nebo školy) apod.
• smutek – ze ztráty kompletní rodiny, ze ztráty kontaktu s jedním z rodičů, při dalších změnách smutek ze ztráty dalších kontaktů a vztahů, kamarádů ve škole apod.
• strach – že by ho rodiče nemuseli mít tak rádi jako dříve, že si rodiče najdou jiné partnery, které dítě nebude mít rádo, strach z reakce spolužáků apod.
• hněv a odmítání – jednoho nebo obou rodičů za to, že přispěli k rozpadu manželství, hněv nebo odmítání nového partnera, kterého může dítě vidět jako příčinu rozvodu nebo se přítomností nového partnera může cítit ohroženo ve svém vztahu k rodiči
• úlevu, případně radost – pokud bylo rodinné spolužití neúnosné z důvodu častých a silných hádek rodičů nebo alkoholismu, drogové závislosti, týrání, zastrašování, fyzického či psychického násilí ze strany jednoho z rodičů a pokud se dítě dostane rozvodem rodičů do klidnější atmosféry

Pocity, které děti prožívají vzhledem k rozvodu svých rodičů, jsou většinou přirozenou reakcí na vzniklou situaci. Pokud je dítě své pocity schopno vyjádřit, může to rodičům ulehčit rozhovor o pocitech dítěte. Některé děti však mohou mít problém v tom, aby své pocity dávaly otevřeně najevo, protože se to ještě nenaučily nebo mohou mít strach z reakce okolí, a tak se může lehce stát, že si rodiče ani nevšimnou, že jejich dítě cosi prožívá a že by je možná v té chvíli potřebovalo.

Dítě by v každé zátěžové situaci, tedy i v situaci rozvodu, mělo od rodičů cítit přijetí a podporu v tom, co prožívá.

Také potřebuje od rodičů získat ujištění v tom, že ho mají stále stejně rádi. Že i když si táta s mámou nerozumí tak jako dříve, že se na jejich vztahu k dítěti nic nemění. Přestože bývá rozvod pro oba rodiče stresující a někdy až traumatizující, bylo by dobré, kdyby si v této zátěžové situaci našli dostatek času i na své děti, aby se mohli podívat na to, co jejich dítě v této změněné situaci potřebuje, s čím má problém a co by od rodičů v dané situaci očekávalo.

I rodiče mohou před nebo při rozvodu prožívat smutek, nejistotu, pocit ztráty či hněvu nebo pocit křivdy jeden k druhému. I ze strany rodiče to většinou bývá přirozená reakce na vzniklou situaci. Rodiče mohou být smutní, protože ztratili milovaného partnera a blízkého člověka nebo proto, že zažili zklamání. Mohou prožívat nejistotu z budoucnosti, strach, jak bude jejich rodina fungovat a jestli se dokáží o děti postarat, nebo obavy, jestli už do konce života nezůstanou sami. Někteří rodiče se mohou bát reakcí okolí na rozvod, mohou mít strach z toho, že je bude okolí negativně hodnotit. Také mohou cítit hněv nebo křivdu vůči bývalému partnerovi, pokud mají pocit, že je podvedl nebo zklamal.

Na jedné straně je dobře, aby rodiče své pocity před dětmi neskrývali, protože tak jim mohou být příkladem v tom, že jako lidé to můžeme prožívat různým způsobem a je to tak v pořádku. Není však dobré, aby své děti příliš zatěžovali tím, co prožívají sami, aby si příliš stěžovali na bývalého partnera, aby od dítěte vyžadovali podporu a péči pro sebe samotné. Často se stává, že jeden z rodičů říká o druhém před dětmi negativní hodnocení, a vystavuje je tím psychické zátěži.

Dítě potřebuje oba rodiče a v takové situaci, kdy dá dítě za pravdu např. matce, přichází o určitou kvalitu ve vztahu k otci, a pokud matce protiřečí, přichází o určitou kvalitu ve vztahu k matce a naopak. Dítě, které si např. pod vlivem matky či otce bude myslet, že je otec nebo matka lhář nebo zlomyslný člověk, jednoznačně přijde o něco ve vztahu k tomuto rodiči. Nebo se může stát, že se bude bát dát svou lásku k jednomu z rodičů najevo, aby si tím nevysloužilo hněv druhého rodiče.

Rodiče by nikdy neměli zneužívat svoje děti k ventilování svých negativních pocitů k bývalému partnerovi a hledat v dětech proti partnerovi oporu.

Taktéž by si měli uvědomit, že jestli se rozhodnou bývalého partnera “potrestat” tím, že mu budou odpírat kontakt s dítětem, trestají tím především své vlastní dítě. Pokud má jeden z rodičů pocit, že rozvodovou situaci dostatečně nezvládá, může vyhledat pomoc někoho blízkého – své rodiny nebo přátel, anebo odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta.

Protože s sebou každý rozvod přináší životní změny všech zúčastněných, je přirozeným jevem, že bude dítě potřebovat získat jistotu ve vztahu k matce i k otci. Aby získalo tuto jistotu, může svým rodičům klást rozmanité otázky, jako:

• jak často se s nimi bude vídat
• co spolu budou dělat
• jestli je má rodič ještě rád
• jestli se na něj zlobí, když se stěhuje pryč
• jestli se mají rodičové navzájem ještě rádi
• jestli se k sobě k sobě zase vrátí apod.

Rodiče by dětem neměli slibovat nic, co nebudou schopni splnit, a slíbené by se měli snažit dodržet.

Pokud jim okolnosti přece jen slíbené nedovolí splnit, měli by to umět dítěti jak se patří vysvětlit, aby dítě cítilo, že ho rodič bere vážně a že mu na něm záleží.

Ať už by důvod rozvodu, okolnosti, které mu předcházely a které jeho následkem mohou vzniknout, byly jakékoliv, existuje několik všeobecných základních zásad, které je dobré v komunikaci s dítětem na toto téma dodržet:

1. Komunikovat s dítětem jako s rovnocenným partnerem, tzn. pravdivě a otevřeně – nenalhávat mu, nenavádět ho, neslibovat nesplnitelné.

2. Poskytnout mu emotivní podporu a ujistit jej, že mu rodiče rozumí a mají ho rádi – a klidně to i častěji opakovat, dítě to v nejisté situaci potřebuje slyšet.

3. Poskytnout mu informace o změnách, které rozvod přinese – navrhnout mu možnosti řešení těchto změn a nabídnout podporu.

4. Zeptat se ho, co by v této změněné situaci potřebovalo, a pokusit se na jeho potřeby reagovat.

5. Nemluvit o druhém rodiči s negativním podtónem, nezakazovat dítěti kontakt s druhým rodičem, “netrestat” ho za projevy náklonnosti k druhému z rodičů.

Tyto zásady platí pro děti jakéhokoliv věku, od období, kdy je dítě schopno se svými rodiči verbálně komunikovat. Úroveň vzájemné komunikace je nutné přizpůsobit věku a slovní zásobě dítěte tak, aby porozumělo, co mu chce rodič říci.

Rozvod manželů je něco, co se může přihodit jakémukoliv páru a děje se poměrně často. Manželé mohou ztratit jeden druhého, nikdy by však neměli ztratit své děti a neměli by dovolit, aby děti ztratily je. Protože s vlastním dítětem se nedá rozvést. Ve vztahu matka – dítě a otec – dítě zůstávají zúčastněni po celý život a bez ohledu na okolnosti by se měli snažit ho rozvíjet a láskyplně prožívat.

Ze života

Michal (36) a Eva (34) jsou manželé 9 let, ale žili spolu už 14 let v partnerském vztahu. Mají spolu 8letou dcerku Natašu. Ještě před jejím narozením se dohodli, že Michal se bude věnovat spíše kariéře a vydělávání peněz a Eva že zůstane při své práci vychovatelky, která jí umožní věnovat více času domácnosti a rodině.

Problémy ve vztahu začaly, když byly Nataše asi dva roky. Manželé se hádali čím dál častěji, Eva měla pocit, že jí Michal málo pomáhá v domácnosti, Michal měl pocit, že Eva utrácí příliš peněz. Několikrát zjistil, že Eva nezaplatila účty za domácnost a odmítala mu vysvětlit, kam se peníze poděly.

Další rozpory se později týkaly výchovy Natašky, Michal měl pocit, že je na ni Eva příliš přísná a dává jí nepřiměřené tresty. Eva měla pocit, že Michal dceři všechno dovolí a že ji rozmazluje. Postupně spolu trávili jako rodina stále méně času. Michal zůstával dlouho v práci, Eva začala trpět výkyvy nálad a začaly se u ní objevovat deprese. Michal v posledních letech uvažoval, že by se s Evou rozvedl, bál se však, že by tím ublížil dceři, že by mu Eva mohla bránit v kontaktu s Nataškou. A tak setrvával v horšícím se vztahu, bez větší motivace nějak partnerské problémy řešit.

Když bylo Nataše 8 let, definitivně se rozhodl, že od Evy odejde. Navštívil psychologa, se kterým se rozhodl o své situaci poradit. V rozhovoru Michal dospěl k názoru, že “obětovat” se pro dceru a setrvávat v nefunkčním vztahu nemusí být pro Natašku tím nejlepším řešením, protože by byla svědkem rozvíjejících se manželských konfliktů. Nebyl si jistý, jestli chce dceři “obětovat” svůj následující osobní život a štěstí a jestli jí jednou takovou “oběť” nebude vyčítat. Rozhodně si však byl jistý, že o vztah z dcerou nechce přijít, že jí chce nadále věnovat tolik času jako dosud. Rozhodl se proto o otevřený rozhovor s manželkou, ve kterém by hledali důstojné řešení pro všechny, a byl připraven absolvovat i rodinnou terapii, resp. další společné psychologické poradenství, pokud by si to situace vyžádala a pokud by na to Eva přistoupila.

Hana (40) se s manželem rozvedla po 18 letech manželství, které bylo v posledních letech doprovázeno stále častějším pitím a psychickým týráním ze strany manžela. Když ji potom napadl i fyzicky, definitivně se rozhodla odejít. Mladší dcera Zuzana (13) se odstěhovala s matkou, starší Martina (17) zůstala z vlastní vůle s otcem. S mámou však zůstala v kontaktu a po roce ji požádala, jestli by se k ní mohla také nastěhovat.

Bývalý Hanin manžel Tomáš (42) si našel novou partnerku, se kterou bydlí ve společné domácnosti. S Hanou odmítá konstruktivně komunikovat, buď ji pokládá telefon, anebo jí naopak telefonuje sám, vyčítá jí, že od něho odešla, a vyhrožuje jí. S dcerami je Tomáš v minimálním kontaktu, vzkázal jim po Haně, že když chtěly žít s matkou, tak ať s ní žijí, a pokud ho budou chtít vidět, mohou mu zavolat.

Hana má od rozvodu finanční problémy, manžel jí odmítá na výchovu dětí přispívat. Přesto však svého rozhodnutí nelituje, ulevilo se jí, že odešla. Starší dcera Martina jí dělá radost, je samostatná a ve škole se jí daří. Mladší Zuzka však potřebuje zvýšenou péči, od rozvodu začala trpět různými úzkostmi a objevily se u ní také problémy ve škole. Hana bývá také nervózní, často má strach, že se jí bývalý manžel zase ozve. Cítí, že ji Zuzka potřebuje, ale často ji to stojí mnoho úsilí ve snaze jí pomoci. Dětská lékařka Haně doporučila, aby vzala Zuzku za dětským psychologem, aby jí vzniklou situaci pomohl řešit.

Jak rozvod ovlivňuje dítě?

Zeptali jsme se dětské psycholožky PhDr. Violy Zlámalové

Často se rodiče ptají, jak a v kterém věku rozvod rodičů dítě ovlivňuje. Otázku bychom měli spíše položit jinak: Jak rozvod ovlivňuje konkrétní dítě?

Záleží to na vícero faktorech. Jak na osobnosti dítěte a vztahu, který vznikl mezi dítětem a rodičem, který z domu odchází, tak i na osobnosti tohoto rodiče.

A v neposlední řadě záleží na osobnosti rodiče, který zůstává s dítětem. Pokud se máma, která zůstává s dítětem, hroutí do neurózy nebo deprese, bude se tam hroutit spolu s ní, ve většině případů, i dítě. Ale pokud máma zůstane silná a dokáže zabezpečit životní zázemí tak, aby dítě co nejméně cítilo změněnou situaci, pak to i dítě zvládne lépe.

Často samotné děti cítí nutnost rozvodu rodičů, protože napětí, které se v rodině vyskytuje, je neúnosné, nejen pro dospělé, ale hlavně pro děti. Takže v těchto případech může být rozvod pozitivním přínosem pro osobnostní vývoj dítěte. Pokud se rodiče rozvedou, jejich vztah skončil, ale nepřestávají být rodiči. Proto by ani jeden z rodičů neměl dítěti bránit v setkávání s druhým rodičem (samozřejmě, pokud pro to nemá opravdu vážný důvod, který by mohl dítěti škodit).

Není důležité, jestli bydlí všichni spolu pod jednou střechou, ale jestli mají děti dobré vztahy s oběma rodiči. Rodič by měl být vždy schopen přijmout dítě a dát mu pocit, že “jsem tady pro tebe, můžeš přijít a odejít, kdy chceš, můžeš mi zcela důvěřovat”.