V domácnostech s malými dětmi se dějí záhadné věci. Na to, že najít párovou ponožku či rukavici je sherlockovská práce, jsme si my mámy už zvykly. V černé díře ohraničené metry čtverečními bytu či domu mizí lžíce, pera, klíče od auta i bytu, mobilní telefony, čajová sítka a jiné důležité věci každodenního života. Hledání bývá doprovázeno křikem, výhrůžkami, prosbami… Zanášeče domácího se snažíme občas i bezostyšně podplatit čokoládkou, pokud nám najde klíče od auta. Ty klíče, které visí na věšáčku ve vstupní chodbě a máme podezření, že se k němu malý vynalézavý tvor dostal díky židli či jinému kreativnímu nápadu. Zanášeč se jen záhadně usmívá, případně se tváří, jakože on o ničem takovém jako jsou klíče od auta neví a nikdy o nich neslyšel.
Občas se také ochotně přidá k naší hře na hledání TÉ VĚCI a má z toho ohromnou radost.
Vysype tři krabice s drobnými hračkami, podívá se pod koberec, pomůže nám vyndat matraci z postele, vyhazuje trička ze skříně, zkontroluje pračku i vanu. Zamrazí nás, když zamíří na toaletu a nakoukne do ní. Pro jistotu natáhneme rukavici a jdemese podívat, jestli náhodou…
Naše zoufalství částečně zmírní fakt, že při hledání TÉ VĚCI najdeme jiné.
Měsíc ztracený šátek, USB, pohlednici, kterou jsme chtěli poslat mámě k narozeninám, ponožku. Po chvíli zanášeče přestane bavit tato hra a začne se věnovat něčemu jinému. Když hledání, prosby ani hrozby nepomohly a zanášeč se tváří nevinně, napadne nás spásná myšlenka. Možná ne ten malý tvor , ale velký . Voláme muži našeho života, jestli náhodou on… Ne, že prý on o TÉ VĚCI nic neví.
U nás doma takto záhadně mizí košťátka na zametání.
Zmizelo už třikrát. Jelikož nebydlíme v třípodlažním domě s několika pokoji, hledání bylo opravdu důkladné a výsledek nulový. Shodli jsme se na tom, že náš zanášeč domácí tuto věc zanesl nenápadně do koše. Třikrát. Nepozorovaně.
Nejhorší však je, když zmizí oblíbená hračka.
Pokud samotný zanášeč domácí neví, kde si ji položil, odnesl či ukryl. To jsme ochotni prohledat i ty nejnepravděpodobnější kouty naší domácnosti, protože víme, že dítě bez HRAČKY neusne, nepůjde ven, nenají se. Zpravidla to bývá hračka miniaturních rozměrů. Drobné autíčko, pěticentimetrová panenka, maličký zajíček, kulička… Po marném hledání se nám podaří pozornost malého tvora přesměrovat někam jinam, ale jak nás dloubne u srdce, když večer na posteli si na TU HRAČKU opět vzpomene a usíná se slzou v oku. I zanášeč domácí má své city. Tak mu odpustíme ty ztracené věci z našeho dospěláckého světa, vždyť se jednou snad najdou…
Komentáře