Od svého nástupu na svoji první mateřskou se permanentně konfrontuji se stavem myšlenkové beztíže.

Moje úvahy se chovají jako Bob a Bobek: z vyhřátého klobouku se jim nechce a těm menším, těm se chudinkám navíc nechce ani cvičit. Mají totiž noc.

Díky bohu žena není schopná plodit jen myšlenky, ale i děti. Oba porody jsou obdivuhodné, ale porod dětí má jaksi hmatatelnější následky, jinými slovy existuje průměrně tříkilový důkaz, že jste rodila. (To se o vzniku myšlenky říct nedá.)

Všechno je jinak

Najednou jste máma. Ohledávání nové situace zabere spoustu energie: během průzkumu spotřebujete spoustu kapesníků (produkce slz se násobí deseti) a zkonzumujete spoustu čokolády. A výsledkem je stejně jen zmatek v hlavě… Jakožto dvojnásobná máma, pro kterou jsou pětiletá Zorka a dvouletý Matyášek neutuchajícím zdrojem inspirace (díky, myšulky moje!), nastíním, čeho jsem si během posledních pěti (mateřských) let všimla…

Stanete se mámou a najednou se ocitnete v jiném světě. Ve světě, kde

• noc, resp. doba, kdy je vám dovoleno spát, je kratší a den, resp. doba, kdy nepřetržitě fungujete, se z dvanácti nafoukne na 25 hodin denně.
• všemocný oxytocin vládne nejen mlékovodům, ale i náladám.
• tuk má utkvělou představu, že bez něj nemůžete existovat. Vy si to za pár měsíců vsugerujete taky, takže říct jedné ze svých ošpekovaných partií „adieu“ je bolestnější a bolestnější – vždyť jste přece už docela sehraný tým…
• dětský pláč za všech okolností přehluší partnerova zamilovaná slůvka. Čím to?

Porod rozehraje zápas zvaný mateřství, ve kterém jsou děti start i cíl, tedy alfa a omega, a ve kterém jde o to, aby se ze spoluhráčů nestali protihráči. Klišé neklišé, bez dětí už nikdy nedá máma ani ránu. V peněžence jejich fotka, na stěně změť čar a koleček (kterou rodiče s dostatkem fantazie považují za obrázek) a v hlavě vždypřítomná myšlenka na ně.

Ten pravý kolotoč se rozjede, až když se narodí druhé. Začnete závidět chobotnici její chapadla, protože dvě ruce vám nestačí, začnete závidět autu kolečka, protože dvě nohy vám nestačí, začnete závidět počítači jeho software, protože dvě hemisféry vám nestačí… Shrňme to: vůbec tak nějak celkově nestačíte. 🙂

Děti vás obohacují i vyčerpávají, nabíjejí i vybíjejí, svými všetečnými otázkami vás nachytávají na švestkách, otevírají vám oči…

Díky nim se konečně vidíte v tom pravém světle. Děti, vaše naleštěná zrcadélka, vám ochotně povědí, jak na tom jste. Říkám rovnou, že moje figura a já jsme na tom bledě, ale přesto zkusím štěstí: Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější? Odpověď ilustruje následující scénka:

Matýsek si nedávno povšiml někdejšího zdroje mléka a obdivně pronesl: „Pefa“ (prsa). Sáhl si a původní sdělení doplnil: „Pefa bim-bam.“ (Kdy už konečně bude posilování prsních svalů efektivní?) Zorinka mi pak poodhrnula triko a dorazila mě: „Mami, ty čekáš další miminko?“ Matyáš se rychle zorientoval v tématu, plácl mě po břichu a svůj akt zpečetil slovy: „Elký bicho.“ (Posilovat břišní svaly už snad ani nemá cenu…)

Vejce, nebo slepice?

Mám obrovské štěstí, že Zorka je vážně chytrá hlavinka a buňky své šedé kůry mozkové nenechá jen tak zahálet. S gustem řeší složité intelektuální úkoly, ba přímo záhady, a často mě k bádání přizve. Minulý týden jsem například louskala tento oříšek: „Mami, co bys dělala, kdybys sypala ptáčkům do budky zrní a tý budce najednou vyrostly fousy?“

Abych ji trumfla, položila jsem jí lehce zprofanovanou, ale věčně aktuální otázku: „Co bylo dřív: vejce, nebo slepice?“ Záhada ji zaujala a investigativně rozjela anketu na všech frontách: sbírala názory svých kamarádů a kamarádek ve školce, na kroužcích i v rodině. Sdělovala mi průběžné výsledky, ale pořád to bylo půl napůl. „Vejce“ se jako odpověď nabízelo přibližně stejně často jako „slepice“. Včera večer to přišlo. „Kachna,“ pronesla Zorka suše. „Co je s kachnou?“ ptám se.

„Kachna. Kachna snesla vejce a z něj se narodila ta první slepice přece,“

dovysvětlila otráveně, čímž dala jasně najevo, že je břídil každý, kdo se této holé pravdy nedovtípil.

Chtěla jsem vymyslet další filozofické dilema, ale Zorka mě při porodu myšlenky utla: „Mami, už se mě na nic neptej, jsem z tebe úplně vyřízená…“ A šmytec. Já ze sebe taky.

O čem sní matky? O světě, kde krásní lidé s krásnými mozky vypouštějí z úst krásná slova? Mámě na mateřské kolikrát mozek prostě nefunguje. Anebo se přepaluje – ale ať se vaří sebevíc, ne a ne vykřesat kloudnou myšlenku. A když už nějaká vyleze na světlo boží, stane se tak buď v úplně nevhodnou chvíli nebo na nevhodném místě nebo obojí a připomíná fotbalistu, co ne a ne trefit branku… No a? Jste máma, a všechno je prostě JINAK: ženy krásní i tloustnou, děti se smějí i pláčou, budkám rostou fousy a kachnám se rodí slepice… A to je ten největší gól!