.jpg)
Jsem jen žena. Občas vystresovaná, občas uplakaná, jindy vysmátá, hladová po lásce a náklonnosti, hladová po pocitu ženskosti a tělesné přitažlivosti.
Občas mě přepadne touha právě tehdy, když tak nějak vím, že ze sexu nic nebude. Přesně tehdy, když můj muž otevře vstupní dveře do našeho bytu a pro jistotu hned zahlásí, jaký je dnes utahaný, abych to náhodou nezkoušela. A kdy vlastně? Vždyť naši, beztak úzkou, stočtyřiceticentimetrovou postel už půl roku okupuje naše milovaná dcera. Ne že bych ji nemilovala nejvíc na světě, ale všechno má své meze. Když k tomu přidám přehnanou a všudypřítomnou pozornost svých rodičů, u kterých momentálně bydlíme, vychází mi jen velmi málo příležitostí k pořádnému, ničím nerušenému milování. Takové jsem naposledy zažila před dvěma lety, během svatební noci.
A tak z nás touha z pomalu vyprchává, místy se úplně ztrácí a není možné ji zaregistrovat ani tím nejlepším radarem. Zasekla se někde mezi přílišnou starostí o naši dcerku (o jejíž přízeň mezi sebou neustále bojujeme), manželovou zodpovědností za naše rodinné štěstí a hmotný blahobyt a neustálým plněním rozmarů mých rodičů. Potom se asi není co divit, že to, že jsem žena, zjišťuji pomalu už jen tehdy, když jdu na záchod. Smutné.
Včera
Kdysi jsme se mohli jeden z druhého zbláznit, jak jsme po sobě šíleně toužili. Já a můj muž. Nebylo místa, kde bychom se nemilovali. No, zapomněla jsem, tehdy jsme byli sami, bez dítěte, bez závazků, bez novostavby, bez rodičů a hlavně s hlavou plnou ideálů.
Ale teď, jako by na nás všechno padalo, tlačilo nás k zemi a my zapomínáme, čím jsme byli. Jen mužem a ženou.
Jaké krásné, jaké jednoduché, plné vášně, plné exotiky a tajuplnosti bylo naše milování. A nemohli jsme bez sebe vydržet ani dva dny.
Dnes
Nyní se naše konverzace točí téměř výhradně okolo dcery, stavby domu a jiných, pro život tak strašně důležitých pragmatických záležitostí. Uvízli jsme kdesi mezi rolí rodičů a partnerů, o tom, že bychom mohli být i milenci, už ani nediskutujeme, a když, tak jen s chladnou hlavou. A touha? Jako by ji někdo vymazal… Kdo vlastně? Starosti, problémy, život? Kdo způsobil naše odcizení? Co je tak důležitého, že zapomínáme na to podstatné? Na to, co nás kdysi pojilo? Jsem idealistka? Romantička? Nemyslím. Co je zlého na tom, že se chci aspoň jednou za čas cítit milovaná, žádaná a obletovaná? Cítit se neuvěřitelně přitažlivě a sexy, jako tomu bylo kdysi. Ještě před porodem, ba I před otěhotněním. Mám se spokojit s chladnou pusou na dobrou noc? S každým odmítnutím mého muže ve mně umírá kus ženy. A já nevím, jestli se ještě probudí, jestli přežije, než se změní podmínky. Do doby, kdy se odstěhujeme a budeme samostatní a nebudeme muset o tom, kde jsme byli, podávat hlášení mojí matce. Jako malé děti.
Zítra
No, ale snad to nebude tak zlé. Dnes jsme to konečně odpálili. Řekla jsem dost. Druhé výročí svatby se k tomuto účelu ukázalo jako stvořené. Jen my dva v aquaparku. Bez malé, bez starostí, bez rodičů, bez všeho, co by mohlo rušit naše společné chvíle.
Zpočátku jsem měla pocit, že jsme úplně zapomněli na ten slastný pocit vzájemné blízkosti a rozpačitě jsme hledali bezpečná (bezproblémová) témata pro rozhovor. Ale po krátkém řádění na toboganech a smyslném “vodním” tanci jsme dali prostor lákavé spontánnosti a starosti jsme aspoň na chvíli hodili za hlavu. Nu, a ten závěr nám tedy každopáně vynahradil i dva roky strádání.
Komentáře