in

Konečně z domu

Sluneční paprsky mě polechtaly na nose, slastně jsem se protáhla a zívajíc se podívala na svého manžela, jak v náručí drží náš spokojeně se tvářící poklad. Vlastně, oba dva vypadají až podezřele v pohodě.

I když Matouš na sobě nechce nechat nic znát, určitě má obavy, protože zde bude s malou sám. Poprvé.

Celé dopoledne a možná i kousek odpoledne. Ale i potom by měla být Kristýnka zejména v jeho starostlivých rukách. Sám se nabídl. Vzal si dovolenou a rozhodl se mi darovat „wellness“ den.

„Dobré ráno, zlato! Jak jsi se vyspala?“ Ani pořádně nečekal na odpověď, vlepil mi pusu a odcházel s malou do kuchyně, kde pro mě mělo být „překvápko“. Odšourala jsem se s hnízdem na hlavě a v neforemné noční košili za zbytkem své rodiny a k mému nevalnému vzhledu se přidal přihlouplý výraz, jaký nasadíte, když v kasinu zjistí, že jste podváděli. Na stole totiž nebyl ledabyle natřený polosuchý krajíc chleba a čaj. To, co jsem viděla, způsobilo, že jsem ze sebe nemohla dostat půl slova a jen jsem stála a doslova zírala. Až Matoušova slova mě vytrhla z překvapení a já jsem se mechanicky posadila. Na stole byl džus, v hrníčku káva, v konvici čaj, vejce na měkko, chléb, sýr a salám – jednoduše tabule jak pro královnu. Waw, chlapi když chtějí, tak umí…

Byla jsem úplně u vytržení, že jsem sama mezi lidmi

„Ty boty si vyzujte, mladá paní, ani doma nechodíte do koupelny obutá!“ okřikla mě „milá“ paní na plovárně a já jsem si pokorně sundala plážové sandály.

Už ani nevím, co se u bazénu smí a co ne! A to jsem tu dříve (dávno, předávno, někdy v minulém století) byla pečená vařená. Jsem tak u vytržení z toho, že jsem sama mezi lidmi – sama se sebou – že jsem úplně roztržitá. Vdechla jsem chlorovaný vzduch a vešla do dámské šatny.

Když jsem si ukládala poslední věci do skříňky, vstoupily dvě sedmnáctky. Bojovala jsem se svojí taškou, která v úzké poličce ne a ne zůstat. Okatě si mě přeměřily. Nervózně jsem vtlačila neposlušnou tašku do skříňky, zamkla a přešla k bazénu. Samozřejmě jsem si stihla všimnout jejich významných pohledů na moje nemoderní plavky a roztřesené svaly na těle. Ale proti tomu, co bylo u bazénu, byly rozchechtané sedmnáctky slabým odvarem.

Okolo bazénu byly studentky zásadně v mini plavkách a v bazénu hráli vodní pólo vysportovaní adonisové. Zjevně nečekali, že v době, kdy podle mě rozhodně měli šprtat ve školní lavici, někdo naruší jejich „pohodičku“ a bude chtít takovou trapnost jako to, že si chce zaplavat. A dali mi to kvalitně „vyžrat“ – pokaždé, když jsem plavala okolo nich, zásadně neuměli chytit míč, a tak mi vodu šplíchli přímo do tváře. Když jsem se rozhořčeně podívala jejich směrem, pokrčili vypracovanými rameny se slovy: „Sorry.“ Když jsem si dávala páté kolo, předběhla jsem je a rozmrzele jsem řekla: „Vím, sorry.“ Otočila jsem se ještě dvakrát a raději vypadla. Zaslechla jsem ještě jejich inteligentní poznámky o tom, že když nechci být pocákaná vodou, tak se mám posadit doma ve vaně, nebo si tam postavit vlastní plovárnu.

Mohu v naší únavě a vráskách vidět fluidum rodičovství?

Původně jsem měla odvážné, přímo kacířské myšlenky, že se objevím na cvičení a začnu na sobě pracovat. Doporučila mi ho jedna kamarádka, ale přešla mě chuť. Zase tam potkám někoho, kdo by tam možná ani neměl být. Rozhodla jsem se, že půjdu do nákupního centra a trochu potrápím kreditku.

„Ale maminko, to není pro vás. To tady jsou velikosti pro vás a navíc v akci.“

„Slečno, já ale nepotřebuji věci z akce!“ řekla jsem naštvaně, strhla tričko velikosti S/M a zalezla do kabinky. Oblíknout se dalo, ale pohled té „úspěšné“ detektivky nebyl úplně od věci. Bohužel. Někde to trošku nesedělo, ale za dva tři měsíce mi možná bude akorát. Nešlo mi však z hlavy něco jiného.

Jak mohla vědět, že jsem matka?

Mám to napsané na čele? Změní se něco ve výrazu tváře, co vám dá navždycky rodičovskou pečeť, které se již nikdy nezbavíte? Nebo na to mají prodavačky speciální výcvik, aby věděly, kam zabodnout imaginární nůž, protože mají pocit, že jim tržbu jen tak neuděláte?
„Tak co, je to v pořádku?“ posměšně se zeptala slečinka a vytrhla mě z úvah, které jsem uzavřela s tím, že mi pravdu stejně neřekne, protože ten kurz je pravděpodobně ilegální a stojí nehorázné prachy.
„Je, jen barva mi nesedí,“ snažila jsem se.
„Máme i jiné barvy,“ nedala se odbýt prodavačka.
„Děkuji, ale ani střih není kdo ví co.“
Nevím, zda se mi podařilo vyhrát nebo ne. Podala jsem jí tričko, vzala svoje věci a odkráčela.

Pocítila jsem, že mi chybí dítě v náručí

Možná mají mámy a tátové opravdu něco napsaného ve tvářích. Něco, co je pro ně tak běžné a samozřejmé, že to vnímají jen jako únavu a stárnutí, ale pro ostatní je to jakési fluidum rodičovství. Seděla jsem na lavičce, dýchala svěží jarní vzduch a uvědomila jsem si, že přesně vím, kde je moje místo. Zastyděla jsem se, když jsem uviděla maminky, jak jezdí s kočárky po parku. Mají ten zvláštní výraz ve tváři. Bože, mám ho i já?

Svoje dítě miluji a navzdory dnešnímu dni, který byl trochu rozporuplný, bych chtěla umět mít chvilku jen pro sebe.

Mámou jsem přece jednou a napořád, to už nikdy nezměním. Ale občas mám chuť být bezstarostná, bezhlavá, těšit se ze slunečních paprsků a nad ničím komplikovaným nepřemýšlet. Nemít obavy, zda moje rozhodnutí o výchově, kroužcích nebo stravování dítěte bude správné. Ale z toho, že jsem byla na Matouše nepříjemná, a jestli to nebude znamenat začátek konce…

Svými hlubokými „filozofickými“ úvahami jsem se „kvalitně rozložila“. Otevřela jsem oči, uviděla šťavnatou trávu, žluté hlavičky poupat a pocítila jarní závan čehosi nového, co neumíte definovat, ale pokaždé je to v jarním vzduchu cítit.

A já jsem pocítila, že mi chybí dítě v náručí, strkání kočárku před sebou, pokakané plínky, vůně dětské kosmetiky a „fluidum“ našeho malého bytu, který je naším jedinečným domovem. A čas pro mě? Jednou určitě bude!

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

Komentáře