“Do které ruky zase bereš tu lžičku!?”
kárala pokaždé babička svého vnuka, čtyřletého Pavlíka. Chlapeček vždy jen nešťastně přehodil příbor z levé do pravé a dal se do jídla. Kdyby tenkrát před lety tato paní znala fakta, která o levorukosti víme dnes, raději by se místo napomínání kousla do jazyka.
Téměř všichni lidé používají přednostně jednu ruku, jedno oko, jedno ucho. Člověk prostě tím “dominantním” z párových orgánů vykoná daný úkol lépe, rychleji a v neposlední řadě raději. Rozdíl se projeví, zejména když se jedná o činnost složitou a náročnou.
Lateralita není návyk ani zlozvyk, je to danost. Pokud právě vaše dítě spontánně používá k obtížným úkonům levou ruku, bylo by velkou chybou snažit se tuto přirozenost zvrátit.
Je to vážně levák?
Není vždycky snadné poznat, jestli je dítě opravdu levák. Někdy dělají rodiče a často také prarodiče předčasné závěry. Projevy laterality se totiž během raného dětství vyvíjejí, dokonce se mohou střídat období preference jedné a druhé ruky.
Definitivní převaha dominantní strany se ustaluje mnohdy až kolem čtvrtého či pátého roku dítěte.
Dalším oříškem k rozlousknutí je fakt, že leváctví (ale i praváctví) bývá různě silné: Odborníci hovoří o takzvaných třídách laterality a podle nich rozlišují vyhraněné leváky (praváky), méně vyhraněné leváky (praváky) a také jedince s neurčitou lateralitou, u nichž dominantní stranu nelze určit. Ti pak prostě některé činnosti vykonávají jako praváci a jiné jako leváci.
Zajímavým případem jsou ambidextři – doslova by se dalo toto slovo přeložit jako “lidé, kteří mají obě ruce pravé”.
Odborníci se shodují, že jsou to vlastně vrození leváci s mimořádným pohybovým nadáním, kteří si uhájili vedoucí postavení levé ruky, zároveň však dokázali už v dětství všem činnostem naučit i ruku pravou, jak se přizpůsobovali pravorukému prostředí.
Nejznámějším ambidextrem všech dob byl Leonardo da Vinci, mezi Čechy vynikal pohybovou virtuozitou například umělec Jiří Trnka. Jeho neuvěřitelné mistrovství bylo pověstné, vyprávěl o něm i Jan Werich:
“Pamatuju se, že jednou večer jsem za ním šel do ateliéru. Nečekal mě. Seděl na štaflích před obrovským sklem, na které se malovalo pozadí. V každé ruce držel tyčku, na konci měl připevněné štětce. Na zemi stály kyblíky s barvami. Trnka maloval oběma rukama současně, jako by hrál na piano. Stál jsem u dveří a valil oči…”
Vraťme se ale k otázce určení laterality dítěte. Nejpozději před jeho nástupem do školy byste už měli mít zcela jasno, kterou rukou se má učit psát. A jak dominantní ruku co nejspolehlivěji určit? Můžete vyzkoušet například tento domácí orientační test laterality.
Zkouška stavění kostek:
před dítě rozložíme na stole kostky, vyzveme je, aby postavilo věž. Staví-li pravou rukou, sledujeme, jak klade poslední kostky a kterou rukou zachraňuje věž, pokud hrozí její zhroucení. Můžeme říci, že když dítě stavělo levou rukou, i když třeba jen v poslední fázi, jde o levorukost.
Zkouška navlékání:
dítě provléká silnou nit velkým ouškem jehly nebo korálkem. Důležité není, která ruka drží nit a která jehlu. Sledujeme, která ruka vede pohyb (ať už nit proti jehle či jehlu proti niti), tato ruka je dominantní.
Zkouška kreslením a psaním:
Dítěti dáme papír a tužku tak, aby na ně mohlo dosáhnout stejně pravou i levou rukou. Vyzveme je, aby na jednu polovinu papíru nakreslilo domeček a podepsalo se pod něj. Pokreslenou část výkresu poté zakryjeme. Požádáme dítě, aby nakreslilo domeček a podepsalo se také na druhou polovinu papíru., a to opačnou rukou než poprvé.Při hodnocení si všímáme, kterou rukou začalo dítě kreslit: pravák začíná pravou, levák podporovaný a správně vedený začne levou, ale přecvičovaný, potlačovaný levák se nutí sám vzít tužku do pravé ruky a začínat kreslit pravou.Obě kresby porovnáme. Hodnotíme pevnost linií v kresbě a také bohatství detailů.
Ještě jistější je ale dlouhodobé pozorování vašeho potomka, a to zejména při činnostech, u nichž nikdy neslyšel od rodičů pokyn “Zkus to druhou rukou!”. Podívejte se například, jak drží hřeben při česání vlasů, kterou rukou hodí míč, jak uchopí smeták, když chce zametat, nebo kterou ruku strká do rukávu při oblékání až jako druhou.<
Přecvičování leváků je násilí
Možná si teď říkáte – o jakém násilí tady chceme psát? Kdo by dnes tloukl dítě kvůli leváctví, to možná tak před sto lety… Ale o násilném přecvičování nemluvíme jenom tehdy, když je slyšet dětský pláč a svištění rákosky. Docela stačí naprosto vlídné, avšak důsledné “Vezmi si tu kostku do správné ručičky”. Tuto větu by uvědomělý vychovatel neměl vůbec vypustit z úst.
To, která ruka je “správná”, ví dítě nejlépe samo. Stejně tak je už překonáno doporučení podávat malým dětem hračky do pravé ruky. Dítě chce pudově používat tu ruku, která je obratnější, a pokud matka trvale nastavuje předměty k ruce méně šikovné a nejrůznějšími triky se snaží zabránit v používání ruky dominantní, je to pro dítě frustrující. Může se stát, že dítě se sice poslušně snaží používat pravou ruku, ale jeho levačka začne samovolně rozvíjet jiné činnosti a dítě ztrácí schopnost soustředění.
Do psychologických poraden jsou s různými potížemi přiváděny i děti, které píší a jedí pravou rukou, a jejich rodiče tvrdí, že “syn byl odjakživa pravák a nikdy jsme ho nepřeučovali”. Při spontánních činnostech se ale ukazuje, že se jedná o leváky, kteří byli “nenásilným” způsobem přeučeni už v raném dětství. Právě nenápadný tlak pravoruké výchovy u nich zapříčinil poruchy, jejichž náprava ale bývá často velmi komplikovaná.
Někteří odborníci dokonce zahrnují mezi nevhodné zásahy do rozvoje laterality také v dobrém úmyslu vyslovenou připomínku “Kterou ruku podáváš!?”
Pravoruký rodič samozřejmě chápe tuto větu jako zcela nevinné připomenutí základů slušného chování. Nečekané pokárání za těchto podmínek vyvolává u dětí zmatek a nemístný pocit provinění. Jedinou správnou reakcí dospělého v takové situaci je bez komentáře přijmout ruku, kterou dítě podává “od srdce”.
Je velmi důležité si uvědomit, že lateralita není věc rukou. Je to záležitost mozku!
A právě tam se také projevují škody, které necitlivá výchova leváků páchá. Výzkumy ukázaly, že změna vedoucí ruky ovlivňuje další smysly – zejména sluch a zrak. Nová dominantní ruka totiž na svou stranu strhuje také vedení těchto smyslů – mění se dominantní oko a ucho. Postupná přeměna sluchového ústředí bývá provázena sluchovou nepozorností a nesoustředěností. Zrak se změně v dominanci brání a objevují se nesnáze ve vidění. Děti nezřídka začnou chvilkově nebo dokonce trvale šilhat, může se objevit tupozrakost.
Skoro ve všech případech, kdy je přecvičován vyhraněný levák, se také objeví problémy s řečí, protože řečová centra bývají v mozku leváků většinou umístěna na opačné straně než u jedinců s dominantní pravou rukou. Děti začnou zadrhávat nebo přímo koktat, jindy se projeví opoždění vývoje řeči jako takové.
Problémy s řečí zasáhly i čtyřletého Pavlíka, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku: Dosud přiměřeně upovídaný chlapec, který nebyl, co se týče levorukosti, nijak výchovně usměrňován, musel po přistěhování babičky do společné domácnosti používat při jídle a kreslení pravou ruku. Pavlík postupně přestal komunikovat s okolím, později se přidaly potíže s nočním pomočováním. Rodiče poté “experiment” rázně ukončili a babičce zakázali další ovlivňování laterality dítěte. Řeč se upravila, Pavlíkovi ale zůstal velmi silný odpor ke kreslení a psaní. I když už mohl používat svou dominantní ruku, nikdy více si sám nekreslil.
Psaní – kámen úrazu
Od raného dětství se leváci musí potýkat s překážkami, které na ně “nastražila” pravoruká společnost: Kruté setkání s realitou mrňous možná pocítí už krátce po svých prvních narozeninách – třeba když při snídani neuvidí svůj oblíbený obrázek na hrníčku, protože motiv je umístěný tak, aby “vykukoval” na dítě držící šálek v pravé ruce. Později zjistí, že nemůže stříhat vašimi nůžkami a nějak mu “nefunguje” ani běžné ořezávátko.Skutečnou zkoušku ohněm pro leváka představuje nástup do školy. Psaní levačkou je totiž těžší: Zatímco pravák pero táhne, levák ho tlačí před sebou. Pravák za perem vidí, co právě napsal, levák si písmena vzápětí zakryje postupující rukou. Výsledek? Mnoho leváků (zejména těch dospělých, kteří neměli v dětství dobré vedení a navíc třeba museli psát klasickým plnicím perem) se svůj handicap snaží zmírnit takzvaným drápovitým držením. To znamená, že jejich zápěstí je při psaní křečovitě ohnuto do pravého úhlu, aby levá ruka mohla pero táhnout za sebou podobně, jako to dělají praváci. Je samozřejmé, že při této technice psaní dítě těžko dostojí předepsanému krasopisu a navíc se velmi brzy unaví.
Jak drápovitému držení předejít?
- Především je třeba dítě už od předškolního věku vést k uvolňování ruky – ideální je “čmárat” a posléze kreslit na velké plochy, nejlépe svislé
- Na lavici ve škole by pak levák měl mít sešit natočený “z kopce”.
- Je samozřejmé, že dítě píšící levou rukou musí sedět na levé straně lavice, aby nemuselo svádět boj o prostor se svým pravorukým spolužákem
- Levoruké děti by také měly používat speciální písanku, která má vzory písmen vytištěné na pravé straně.
- Další podmínkou pro správný rozvoj techniky psaní je vhodné psací náčiní. Jakmile vaše batole doroste věku, kdy ho baví kreslení, investujte do silných trojhranných pastelek.
- Po nástupu do první třídy bude namístě přikoupit ještě kvalitní pero pro leváky. Taková pera bývají speciálně zahnutá, mají tvrzenou špičku a samozřejmě se nerozmazávají.
- Aby dítě vidělo, co píše, učte ho držet pero o kousek výš, než je obvyklé u praváků. Ve velkých papírnictvích se dají koupit i násadky na tužky nebo přímo tužky speciálně tvarované.
Existují dokonce i “levácká pravítka”, která mají nulu napravo. Pokud byste přece jen měli problém v kamenné prodejně toto zboží sehnat, podívejte se na internet – dnes už funguje několik on-line obchodů zaměřených speciálně na sortiment pro leváky. Kromě psacího náčiní se tam nabízejí i různé kuchyňské a zahradnické potřeby, ale třeba i kytary nebo myši k počítači tvarované pro levou ruku. A abychom nezapomněli: Pro malé leváky tam prodávají hrníčky s obrázkem na té “správné” straně.
Komentáře