Možná znáte takové dny… Neumyté, splihlé vlasy, ještě v době oběda jste byla v pyžamu, snídani si chystáte ve dvě odpoledne a manžel vám z práce zavolá, že opět přijde pozdě.
Možná znáte takové dny… Neumyté, splihlé vlasy, ještě v době oběda jste byla v pyžamu, snídani si chystáte ve dvě odpoledne a manžel vám z práce zavolá, že opět přijde pozdě. Jsou dny, kdy takovou informaci prostě přijmete a jen si povzdychnete, že až do večera zase budete s dětmi sama. Ale jsou také dny, které možná zažíváte, když po vyslovení jména jakékoli osoby něžného pohlaví, jako by se ve vás rozburácelo sto motorů.
A rázem se ve vás spustí lavina představ a zloby.
Zloby na nespravedlnost, že vy jste doma na všechno sama. Na pocit, že na co se asi tak má váš muž těšit, když je v práci obklopen samými ženskými, které netráví u sporáku ani desetinu času co vy, takhle mastné vlasy snad ani nikdy neměly a make-up si odličují jen pod rouškou tmy, když jdou do postele. Všechny do jedné nosí botičky, jaké vám už dávno pokryla tlustá vrstva prachu, protože při skotačení venku se svým malým pokladem byste si v nich buď zvrtla kotník, nebo je jednoduše zničila. Sukně jim sahají vysoko nad kolena a výstřihy rozhodně nejsou miniaturní (nemusí zakrývat prsa, která se ještě nevzpamatovala z kojení).
Občas jen tak jakože nic nenápadně začnete na muži vyzvídat, protože chcete zjistit, jak ta či ona kráska vypadá, jestli s vaším mužem dobře vychází a jak moc dobře s ním vychází. Jakmile o jedné a té samé kolegyni promluví váš drahý dvakrát třikrát, postačí trochu horší konstelace na hvězdném nebi a – pochyby jsou na světě. Co na tom, že pochybujete o muži, kterého milujete. Vás to prostě dopaluje.
A mnohé z nás takto nastavené i zůstanou. Uklidníme se, důvěřujeme. Jsou dny, kdy jsme žárlivé, ale nejdeme do extrémů.
Já jsem dnes zažila extrém, který mi celý den vrtá v hlavě.
Po asi pěti letech mi napsal bývalý kolega. Fajn chlapík. Byli jsme společně na několika konferencích, firemních akcích, obědech… Už tehdy byl ženatý, otec krásného chlapečka. Teď mi psal, že jeho manželství je v troskách. To se stává, pomyslela jsem si, ač mi ho bylo líto. Čtu dál a tam…
“Neuvěříš, ale moje manželka má roky utkvělou představu, že jsem ji po celé naše manželství podváděl s tebou. Je o tom přesvědčená.“
Sprcha. Pořádná. Nikdy v životě jsem nebyla předmětem manželských hádek. Jsem zásadový člověk a nekradu dětem tatínky ani ženám muže. Asi jsem jiná, protože mám víc kamarádů než kamarádek. Jednoduše – s chlapama si líp popovídám. Ale aby se někomu hroutilo manželství kvůli mně… To mě dostalo.
Celý den přemýšlím nad tím, kde je ta pomyslná hranice, kterou už jeho manželka asi překročila. Jak málo stačí, abychom začaly nenávidět ženu pohybující se v blízkosti našeho muže jen proto, že spolu sedí v jedné kanceláři a někdy spolu jdou na oběd? Doteď jsem byla na druhém břehu, občas žárlivá a pochybující. Dnes se za to stydím, že jsem někdy zapochybovala a žárlila na někoho, kdo se pohybuje v blízkosti mého muže a koho já skoro vůbec neznám. Nyní jsem na místě “objektu žárlivosti” a není mi z toho vůbec veselo.
Chtěla bych mu pomoct, promluvit si třeba i s jeho ženou a říct jí, že jejího manžela znám celé ty roky jako milujícího otce a muže. Pro mě byl vždy “jen” přítelem. Možná že právě to je to, co JI bolí. Že jsou celé ty roky manželé, ale zapomněli být také přáteli. Mě by to taky trápilo. Chci být svému muži vším, i přítelkyní…
A tak si dávám závazek, že už nebudu pochybovat.
A když bude můj muž mluvit o jiné ženě, představím si sebe jako kolegyni, kamarádku jiných mužů. Nic víc, nic míň. A bude se líp dýchat. Vám, mně i jim. Našim drahým polovičkám.