Moje sestra vždy snila o závratné kariéře. Vždy chtěla být nezávislá, samostatná, chtěla odejít z rodného městečka, prorazit ve světě, jednoduše dosáhnout něčeho víc. A tak se hned po ukončení vysoké školy rozhodla odjet do Anglie a zkusit tam štěstí. Zároveň toužila po tom, zahojit si rány po čerstvém rozchodu, který skončil tak trochu tragicky. Tak tedy posbírala všechny své síly, sbalila kufry a potom už jen “bye bye, milá rodino, ” a zabouchla za sebou dveře.
Věci se však zřejmě nehýbaly tím správným směrem a ona zažívala krušné chvíle osamění a opuštěnosti.
Našla si sice jiného přítele, ale ani tento nový vztah zřejmě nebyl to pravé ořechové. Nu, aspoň si splnila svůj sen a naučila se plynule mluvit anglicky. Když se rozhodla vrátit, zanechala za sebou další neukončený vztah – vztah s mužem, který – jak říkala – neuměl projevit dostatek rozhodnosti opustit svůj starý způsob života a své přátele a požádat ji o ruku. A tak se vrátila na rodnou hroudu a sehnala si slušnou práci v mezinárodní společnosti, kde se daly vydělávat slušné prachy. Aspoň tak to vždy prezentovala.
Pomalu, ale jistě se snažila si ve firmě vybudovat slušnou pozici a získat kariérní postup. Až do té doby, kdy jí datum v kalendáři oznamovalo, že dovršila třicet let. Tehdy jako by ji něco osvítilo a ona si najednou vzpomněla, že nastal čas myslet i na jiné věci, než je kariéra – na rodinu. Člověk míní, Pán Bůh mění… Našla si mladšího může, který jí však neuměl v ničem vyhovět. Nakonec chtěla mít vždy ve vztahu poslední slovo. Zkusila všechno možné, aby ho přinutila usadit se, ale bez výsledku. Chlapec k tomu prostě jaksi nedozrál. A ona teď s hlavou v dlaních neví, jak dál. Zůstat v tomto vztahu, nebo z něj odejít? Najít si jiného? Najdu si vůbec ještě jiného? Vždyť už je mi přes třicet!
Pomalu přichází na to, že kariéra (i když je to dobrá věc) jí lásku nepřinese, nepřitulí ji a nepohladí po náročném dni, neuvaří teplý čaj, když onemocní, a nepodrží ji v těžkých chvílích.
Dnešní svět je falešný a vypočítavý. Lidé se bezhlavě vrhají do vztahů, z kterých není návratu. Kde zůstaly tradiční hodnoty, jako je rodina, láska, věrnost, upřímnost? Nosí se to ještě vůbec v dnešním světě? V tom mém určitě ano. Bez nich si totiž svůj život neumím představit. Moje rodina je pro mě středem vesmíru. Je místem, kde čerpám sílu do dalšího dne. Je pro mě oázou lásky, klidu, něhy, bezpečí. Můj manžel a moje dcera. To je všechno, co potřebuji. Ostatní je sice také důležité, ale nahraditelné, a může se to změnit, kdykoli na to pomyslím.
A proč vlastně píšu tento příběh? Asi proto, že je naprosto odlišný od toho mého. V době, kdy moje sestra odešla do zahraničí, jsem vystudovala vysokou školu, potkala muže, s kterým mě spojil osud, zamilovala se a našla první zaměstnání. I moje kariéra se vyvíjela slibně a chvílemi jsem měla pocit, že nedokážu vyskočit z rozjetého vlaku. Ovšem ten se zastavil, když jsem zjistila, že jsem těhotná. A věci se pohnuly jiným směrem, směrem k rodině. Ani na chvíli jsem nezapochybovala a vybrala jsem si svoji dcerku místo tučné výplatní pásky. A jak se ke mně chovala moje sestra? „Ty ještě kojíš? To nemyslíš vážně, vždyť malá už má rok. Kdy se konečně vypravíme na nějakou dámskou jízdu a užijeme si nějaký wellness?“ zeptala se během jedné ze svých návštěv u nás. A já jsem odpověděla: „Nechci tě zklamat, ale brzo to určitě nebude. Bylo by mi po malé tak smutno, že bych už po dni sbalila kufr a jela zpátky domů.“
„S tebou je ale zábava,“ hlesla otráveně.
Nu, každý máme své priority a tou mojí je dcerka a manžel. Co mě však mrzí nejvíc, je fakt, že moje sestra mi štěstí nepřeje. Závidí mi. Je to poznat na jejím výrazu, gestech, ba i z jejích slov se to dá vyčíst. Někdy se se mnou ani nebaví. Stále si klade otázku, proč také ona nemá tak pěkný vztah se svým partnerem, proč ještě nemá dítě atd. Odpověď však musí hledat jen v sobě a ve svém nitru. Tam jsou totiž schované odpovědi na všechny naše otázky. A je jen na nás, kdy a jak je najdeme.
Komentáře