Všechno, co během svého života zažijeme, vidíme, slyšíme, vnímáme, se nesmazatelně zapisuje do našeho mozku. Zůstává to v něm navzdory tomu, že si mnohé věci neuvědomujeme a nepamatujeme. Věřte, nebo ne, to všechno nás ovlivňuje.
Naše zkušenosti nás utvářejí.
Vzory jednání, které vidíme, se do nás zapisují jako jasné obrysy a my v kritických chvílích reagujeme možná tak, jak vlastně vůbec nechceme – jako naši rodiče či příbuzní, kterým jsme takový způsob chování zazlívali. Naše snaha o změnu často vyžaduje hodně úsilí a není to jednoduché.
Stokrát a zřejmě i vícekrát vám maminka řekla, že si nic po sobě neuklidíte, a vy tuto větu vyhrknete na svého potomka, když si jednou neuklidí hračky. Až potom si uvědomíte, jak vám bylo vždy nepříjemné slyšet taková hrozná zevšeobecnění.
“Vždycky chodíš pozdě”, “Pořád po tobě uklízím”, “Nikdy neposloucháš, co ti říkám”, “Nikdy neuděláš nic pořádně!”
atd. Znáte to také? Jako dětem nám bylo líto, že navzdory naší snaze jsme sem tam na něco zapomněli a máma nebo táta to na nás hned vytáhli. Stokrát jsme předtím mohli uklízet a nepochválili nás, ale když jsme jednou zapomněli, byl oheň na střeše a kritika na sebe nenechala dlouho čekat.
V porodnici mi přišlo líto, jak se jedna maminka chovala ke svému novorozenému děťátku. Plakalo a ona ho stále jen “peskovala”, že když je takové, tak nedostane papat, že stále jen křičí, je zlé, že ho teta na pokoji nebude mít ráda, když tak pláče, že táta se na něj bude zlobit apod. Povídám jí: “Tak ho tolik nekárej, vždyť si teprve na tento svět zvyká. Musíš ho také trochu pochválit, povzbudit, aby se nebál.” Nic mi neodpověděla, ale držela se od té chvíle zpátky. Vím, nemyslela to zle, přivinula malého k sobě, mazlila se s ním,
ale miminko vycítí význam slov, které říkáme – z barvy hlasu, intonace… Je třeba si dávat velký pozor na to, co říkáme. Ono se to totiž “zapisuje”.
Naše děti formujeme hned od začátku. Zejména v prvních chvílích života potřebují zažít pocit bezpečí a jistoty maminčiny náruče, něžných slov, pohlazení a polibků. Jsme jim obrovským vzorem a pomáháme jim, aby z nich nevyrostli neurotici s psychickými problémy. V tom je naše velká zodpovědnost. A platí to i v manželském vztahu. Jak je to nepříjemné, když manžel přijde z práce domů a první, co řekne, je: “Proč jsi neuklidila to nádobí? Co tady celý den děláš?!” apod. A ona se mohla celý den s dětmi za zády i v náručí snažit, aby domov byl příjemným místem – kuchtila dobrou večeři, umyla nádobí, unavená k smrti uklízela hračky, zařídila kopec věcí… a on vidí jen tu jednu maličkost, kterou neudělala, zapomněla na ni, nestihla to… Proč? Člověka to mrzí někdy o to víc, že se snažil.
Jedna známá svého drahého vyzvala, aby sepsal všechny ty “metodické pokyny k životu”, aby už neudělala chybu. A také on – ať zkusí být celý den s dvěma dětmi a všechno stihnout. On zase na to: “To ne, ty to dokážeš líp, jen bys to mohla ještě doladit.”
Být pozitivní
k tomu je třeba pořádného úsilí. Po celodenní snaze být optimistkou ale přijde drobná poznámka od našeho partnera, matky, tchýně, švagrové: “To dítě je nezvladatelné, jak ho to vychováváš?” nebo “Nechápu, proč už jsi nevyžehlila tu hromadu prádla,” případně “Co jsi dělala celý den?” či “Tady to ale vypadá!” A snaha o pozitivní a radostný přístup k životu je řádně nalomená. Vře to v nás jako v kotli (jen vybuchnout). Přepracovat jedno kritické slovo směřované k nám či k našim dětem a blízkým vyžaduje hodně energie a pevné vůle. Ale stejnou sílu má také slovo povzbudivé, pozitivní, které dokáže motivovat a dodat sílu překonat překážky, začít znovu, přestat plakat, dostat se z deprese… Co si tedy vybereme? Je třeba začít každý sám u sebe.
“Na kapku medu se chytí víc much než na sud octa,” řekl kdosi moudrý. Na světě je dost smutku a bolesti, netřeba ještě přidávat. Hledejme na druhých ty pěkné a dobré věci a pochvalme je za ně. Možná jim tím změníme den, možná i celý život.
Komentáře