Milé čtenářky, téma pro tento článek je – dá se říct – moje téma životní.

Jsem totiž partnerkou muže (mimochodem skvělého), který má dvě děti s jinou ženou a jedno se mnou. Často jsem se na naší společné cestě potýkala s mnoha problémy, složitými a nepřesně pojmenovatelnými pocity a měla dojem, že na světě není žádný záchytný bod. Žádné svépomocné sdružení v dohlednu, žádná stejně “postižená” kamarádka, literatury nemnoho, k psychologovi jsem si netroufla… Později jsem na internetu narazila na několik diskuzí žen s podobnými životními problémy – to bylo prvotním impulsem k tomu, napsat tento článek.

Mít nevlastní děti je nepřenosná a nesdělitelná zkušenost. Mít nevlastní děti, které s vámi nevyrůstají, ale přece jsou pevnou a neoddiskutovatelnou součástí vašeho života, to je inu výzva. Přímo celoživotní. Když ji přijmete a snažíte se být co nejlepší “macechou”, v mnohém to – přes všechny těžkosti – může váš život obohatit.

Tento článek je pro všechny  “macešky” v životech dětí, jejichž rodiče nežijí spolu, ale s jinými partnery. Pokud mi chcete napsat o svých zkušenostech, budu moc ráda – pořád v mnohém tápu, pořád se mnohému učím…

Mít doma jeho děti dva víkendy v měsíci a půlku letních prázdnin. Co je na tom vlastně tak těžkého?

„Vůbec nevím, proč by měli jeho děti bývat u nás. Vždyť se s nimi může vidět někde jinde,“ zaslechla jsem radikální názor mladé ženy. Právě u kávičky řešila se svojí kamarádkou, jak se bývalka jejího partnera neustále a neoprávněně dožaduje podpůrného servisu, a to jen proto, že „si nedokáže najít nového chlapa“.

Poslouchat cizí rozhovory se nemá. Ale Anetě, svobodné mamince dvou dětí předškolního věku, na jejichž výchovu zůstala po odchodu partnera sama, takový nechtěný odposlech nahrává na smeč: „Ta paní neví, o čem mluví. Ten tzv. podpůrný servis je přece starost otce o jeho děti, o naše děti. Nedělá mi milost, ale tráví s nimi čas. Nehlídá je jako nějaká placená chůva, ale JE s nimi. A já v té době pracuju, abych sebe a děti uživila.“
 
Srovnat se s novou životní situací je nesnadné pro obě strany – pro toho, kdo má děti ve své péči, i pro toho, kdo odchodem o právo být součástí každodennosti svých dětí přišel. Když si jeden z rodičů najde nového partnera, ten se stává chtě nechtě součástí tzv. nově složené rodiny. Nabízí se také termín širší rodinné společenství. Ovšem představa toho, že bývalá žena vašeho partnera se stane byť jen pidičlánkem vaší rodiny, vám nejspíš přijde zpočátku lehce vyšinutá. Časem však zjistíte, že i s ní ve svém životě musíte počítat. Proto je lepší se s její existencí smířit.

Otázky, otázky, otázky

Dostala jste se do životní role, ke které neexistuje žádný „správný vzor“. Vždyť samo to, že otec nežije s dětmi, není správné, a tak málokdo řeší, jak správně pojmout špatnou věc. Útočí na vás spousta otázek….

Příprava na setkání?

Reakce dětí na nového partnera jejich rodiče bývají různorodé – od nadšeného tanečku v předzvěsti velkého svatebního dortu až po zarputilý chlad grónského ledovce. Jste připravena na nepředvídatelnost situace? Máte se k dítěti svého partnera chovat stejně jako k dětem svých kamarádů?

Výchova?

Vstupujete do vztahu s dětmi, které už mají mnohé dáno. Nevychováte si je dle obrazu svého, protože většinu času je vychovává jiná žena k jiným věcem, než ve vaší rodině vštěpovali vám. Vlastně si třeba ani nebudete nikdy zcela jistá, nakolik je vychovávat smíte. Ale lze je vlastně nevychovávat?

Jejich matka?

Nikdy nebudete přesně vědět, jestli není vztah nevlastních dětí k vám nějak ovlivňován jejich matkou. Nikdy si nemůžete být jista, co z toho, co s nimi děláte, by mohlo jejich matce vadit. A nakolik na to vlastně máte brát ohled.
JEHO bývalá žena bude vznášet své požadavky na to, jak o děti pečovat. Bude se snažit, aby je jejich otec vyzvedával z kroužků, navštěvoval s nimi lékaře, platil včas alimenty, kupoval jim věci, bral je na dovolenou, zajímal se o ně apod. Jste připravena přijmout i jejich matku?

 Kdo vlastně je to dítě?

Mezi nevlastním dítětem a vámi chybí důvěrné spojenectví, které mezi rodiči a vlastním dítětem vzniká od jeho narození. Vy si s JEHO dětmi budete muset důvěrný vztah teprve vytvořit, a to je velice těžké. I když je budete mít ráda, občas si nejspíš budete přát, aby nebyly.
Opakovaně budete vnímat, že by ty děti stejně nejraději viděly své rodiče spolu. A to vy tedy opravdu ne.
Nedostatků si na JEHO dětech budete všímat mnohem víc než jejich předností. Některé jejich reakce a návyky pro vás zůstanou záhadou i po letech.
Dokážete přijmout jeho děti takové, jaké jsou?

Jeho dítě nebo vaše společné dítě?

Budete muset nějak zacházet s tím, že cítíte něco jiného k vlastnímu dítěti a něco jiného k JEHO dětem. Tento rozpor ve vás může vzbuzovat pocit nepochopení sama sebe…
Váš partner možná někdy dá přednost svým dětem před vámi a vaším společným dítětem, protože s nimi prostě nežije každý den, kdežto s vámi ano.
Najdete v sobě dost pochopení pro potřeby jeho dětí i jeho samotného? Dokážete neupřednostňovat potřeby vašeho společného dítěte?

 Váš partner nebo jejich otec?

Narodí-li se vám první vlastní dítě, bude váš partner prožívat narození „dalšího“. To je něco jiného než prožíváte vy. V nejméně přívětivou chvíli si možná uvědomíte, že zázrak zrození, který vy prožíváte poprvé, on už prožil předtím s jinou ženou…

A jste připravena na to, že vás JEHO děti vůbec nemusí přijmout? Že váš život bude vždycky o trochu složitější než život rodin s vlastními dětmi?

Pojďte se s námi podívat na to, jak se žije jedné takové nově složené rodině.

Šimon + Anna = 3 + 1

„Věděla jsem, že Šimon má dvě malé dcery. Jestli jsem se na první setkání s nimi nějak připravovala? Ne, nijak zvlášť. Mluvil o nich s takovou láskou… I proto jsem se asi do něj tak zamilovala,“ vypráví Anna po čtyřech letech od prvního setkání se svým životním „parťákem“ (jak ona sama Šimonovi říká). Na klíně jí sedí dvouletá Ema, která je veselým kvítkem jejich lásky.

Anna vzpomíná na to, jak jim dnes desetiletá Anežka a osmiletá Rút obohacovaly společné víkendy. „Holky si mě od první chvíle ochočily a já z nich byla nadšená. Tehdy jim bylo 6 a 4 roky. Znala jsem případy, kdy dítě dokázalo svému rozvedenému tatínkovi udělat ze života peklo, když si našel novou partnerku. S námi to bylo jinak,“ vzpomíná Anna.

Když spolu začali bydlet, byla Anna už těhotná. Prvotní období nadšení vystřídaly obavy o budoucnost ještě nenarozeného dítěte. Uvažovala: budeme mít jedno dítě, ale živit bude Šimon vždycky ještě další dvě. Těžko si budeme moct dovolit mít dalšího společného potomka. Budeme potřebovat větší byt, to znamená více peněz, a já přitom budu doma na mateřské. Šest tisíc alimentů taky není zrovna málo…

Chvílemi propadala panice, jak se to všechno zvládne. Začala si naplno uvědomovat, že Šimonovy „závazky“ z předchozího partnerského vztahu nejsou jen zpestřením jejich společného života. Že jeho dcery jsou trvalkami navěky zakořeněnými v jeho srdci. A začalo jí být nepříjemné, že jejich prostřednictvím je už navždy spojen také s bývalou ženou.

Těhotenské hormony a komplikace gravidity jí na klidu nepřidávaly. Se zvyšující se potřebou hnízdění se stále více potácela mezi pocity lásky, které k Šimonovým dcerám chovala, a nerealizovatelnou touhou po tom, aby její partner žádné děti neměl. Lépe řečeno: aby děti měl, ale jenom s ní.

Když se narodila Ema, Annu mohutně převálcovala vlna lásky k vlastnímu dítěti, která smetla vše ostatní. „To byla velká síla. Stále více jsem holky okřikovala. Někdy mi připadaly jako vetřelci. A byla jsem často hodně nervózní a vyčerpaná. Obzvlášť když k nám třeba přišla Rút na víkend nemocná,“ vzpomíná Anna. Strach o malé miminko v první chvíli vítězil nad pocitem, že by se měla postarat o nevlastní nemocné dítě. „Pak jsem se uklidnila a Rút opečovávala po celou dobu, kdy byly holky u nás. Malou Emu jsem od ní prostě držela dál. Moje téměř nenávistná a panická první reakce mě však odrovnala. Připadala jsem si fakt jako zlá macecha,“ dodává.

Časem se její rozporuplné pocity jakž takž stabilizovaly, ale problémů přesto přibývalo. Anna si čím dál více uvědomovala, že na začátku vztahu vůbec netušila, co bude soužití se Šimonem a jeho dětmi obnášet. Byla si vědoma, že děti žijí dvojí život: ve dvou různých domácnostech na ně byly kladeny v mnohém odlišné požadavky.

Věděla, že to pro ně musí  být těžké. Jenže pro mě přece taky, obhajovala svoji věčnou nespokojenost a náladovost, která způsobovala u nich doma nesnesitelné dusno. Problémy se projevily také v intimním vztahu se Šimonem… A ten se často cítil jako mezi mlýnskými kameny – na jedné straně věčně nespokojená partnerka, na druhé nároky bývalé ženy.

Šimone, na slovíčko

Když se Šimon s Annou seznámil, nepřemýšlel o tom, jestli se jí budou jeho dcery líbit. Měl ale trochu strach z reakce dětí, když jim svoji „kamarádku“ Annu představoval. Dospělí přece umějí věci řešit, kdežto s pocity dětí lze jen těžko hýbat. Obavy se rozplynuly, když se starší Anežka zeptala: „Tati, hele, a nemiluješ ty ji?“ Zdálo se, že s tatínkovým „No, jo, tedy jo“ je jeho prvorozená nadmíru spokojená.

Uvědomoval si Šimon Anninu těhotenskou proměnu? „Vnímal jsem to tak, že se víc soustředí na břicho. Pro holky to byla strašně zajímavá záležitost, přírodní úkaz. Z toho, že budou mít nevlastního sourozence, byly nadšené a nadšeně to taky ostatním sdělovaly.“

Změnilo se něco, když se vám Ema narodila? „Pamatuju si potřebu ošetřit to, aby k nám holky bezprostředně po jejím narození nepřišly. To nějak bylo z Anny cítit, že chce jen to svoje dítě. Tak jsem holky vyexpedoval ke svým rodičům. Jen jsem se bál, aby to pochopily, protože se na malou hrozně těšily.“

Šimonovi docházelo čím dál víc, že zatímco on má tři děti, jeho partnerka má dítě jen jedno. „Cítil jsem, že Ema je součástí Anny, zatímco tamty dvě moje má v uvozovkách jen ráda.“

A co výchova? „Snažil jsem se dát okolí jasně najevo, že za svojí novou partnerkou stojím i v jejím vlivu na výchovu svých dětí. Neměla vůbec lehkou pozici, všichni ji pozorovali, jestli se k mým dětem chová dobře… Například u mé matky, babičky holek, bylo důležité, že viděla, jak holky Annu milujou a vrhají se k ní. To mámu zcela odzbrojilo. Anna vychovává přece i naše dítě, tak nemůže nevychovávat holky, když jsou u nás. Jen se možná často zbytečně rozčiluje, věci jdou řešit v klidu…“

Pro Šimona je navzdory všem problémům, kterými s Annou procházeli a procházejí, nejdůležitější, že se jeho žena a jeho dcery mají vzájemně moc rády. A že všechny tři jeho děti tvoří veselou sesterskou smečku, když jsou pohromadě.

Desetiletá Anežka nedávno prohlásila směrem k Anně: „Já jsem moc ráda, že nás vychováváte k samostatnosti. Že nejsme jako děti, které od rodičů všechno dostanou. Teda že nás všichni, máma, táta a ty, učíte, jak se o sebe postarat.“ A mladší Rút dodala: „Jedna moje kamarádka má macechu. A my máme tebe. To je mnohem lepší.“

Psycholog PhDr. Adam Suchý radí: Jak na věc

• Především se připravte, že to nebude žádná legrace. Dobře míněné rady okolí i odborníků pro vás nemusí vůbec platit, protože kromě otevřenosti, trpělivosti a vysoké tolerance si předem nemůžete připravit téměř žádnou strategii, která by byla spolehlivě účinná. Každé dítě je originál a reaguje jinak.
• Čím mladší dítě, tím lépe. Malé děti si na změny zvykají podle toho, jak jim je předkládají jejich důležití dospělí. Je zřejmé, že největší potíže s přijetím „vetřelce“ budou mít pubescenti, tedy děti zhruba mezi 10–15 lety.
• Nevynucujte si lásku a nenuťte jeho děti, aby vás měly rády. Čím přirozenější budete a čím více budete respektovat jejich svět, tím lépe. Partner (a tedy otec dětí) by měl jít příkladem, zároveň by neměl skrývat své city k vám.
• Nedělejte jeho dětem matku. Tyhle děti už jednu mámu mají, a druhou nepotřebují. Můžou však potřebovat přítelkyni, spiklence, dospělou a zralou ženu, která jim porozumí, podpoří je nebo jim poskytne náruč útěchy. Pokud toho využijí, jste všichni na dobré cestě ke vzájemnému vztahu.
• Počítejte s tím, že klasický problém „moje děti, tvoje děti“ se na scéně dříve či později stejně objeví. Biologické instinkty jsou jednoduše silnější než veškeré projevy dobré vůle, ale je dobré o tom vědět a minimalizovat upřednostňování jedněch a přehlížení druhých.
• Respektujte pravidla na obou stranách břehu. Jestliže vy jeho děti vychováváte podle svých představ, na což máte právo, nekritizujte způsoby jejich mámy a nesnažte se je jakýmkoli způsobem měnit (tedy pokud se nejedná o týrání a podobné praktiky).
• Zůstávejte partnery. I pro druhé či třetí partnerské a manželské svazky platí, že bez dobrého partnerství není dobrého rodičovství. Najděte si čas i sami na sebe (bez dětí) a mluvte spolu i o méně příjemných věcech.
• Návštěva odborníka není selhání. Vypravili jste se na cestu trnitou a dlouhou, na které vám může být krásně, ale pokud to zrovna drhne a máte pocit, že jste zabloudili, není žádná ostuda zeptat se moudrého stařečka na cestu. Psycholog vám jistě v základních věcech bude nápomocen.