Snad každá maminka to někdy zažila. To neustálé porovnávání svých potomků s jinými dětmi. I když si opakovaně říkáme, že každé dítě je jiné a má vlastní tempo, kterým se vyvíjí, občas prostě do porovnávání “spadneme”.
Když je naše dítě v něčem šikovnější než jeho vrstevníci, je to dobrý pocit. Horší je to ovšem v případě, když většina dětí ve stejném věku, jako je to naše, už umí věci, o kterém se tomu našemu “lenochovi” ani nezdá.
Velmi dobře vím, o čem píšu. Můj starší – teď už skoro 3letý – syn si opravdu dával na čas, co se jeho vývoje týče. Pamatuji si, jak snad všichni jeho vrstevníci už dávno seděli, jen Sam se vozil v kočárku stále ještě ve vodorovné poloze. Nechtěla jsem ho posazovat, doku to nedokázal sám, takže jsme byli široko daleko mírnou výjimkou.
Naše paní doktorka mě naštěstí uklidnila, že je vše v pořádku a že syn má čas. Že stačí, když začne sedět okolo osmého měsíce, a že si s tím vůbec nemám dělat starosti. A tak jsem byla hned klidnější, i když někde v podvědomí jsem pořád trochu porovnávala Sama s jinými dětmi… Sedět se nakonec naučil opravdu právě v osmi měsících.
Dalším mezníkem byla chůze.
Když dětičky v našem okolí, zhruba ve stejném věku jako můj Sam, už nějaký čas cupitaly po svých, Sam si spokojeně lezl a objevoval svět na čtyřech. Byla už jsem už poučenější a snažila jsem se tedy vyhnout zbytečnému stresování a porovnávání svého syna s jinými dětmi, i když jsem se na jeho první nesmělé krůčky strašně těšila. Ani o svých prvních narozeninách ještě samostatnou chůzi neovládal, zato poctivě nacvičoval chození okolo nábytku.
Když se mě známí ptali, jestli už chodí, řekla jsem, že ne a že přece má ještě čas. Nesnažili jsme se jeho chůzi ani “uměle podporovat”, takže jsme doma neměli žádné chodítko, navíc v našem malém bytě by taková věc jen překážela. Mělo to ale i své výhody – když ostatní maminky své drobečky neustále naháněly a dávaly pozor, aby si při nejisté chůzi neublížili, já jsem si ještě chvíli užívala synovu “statickost”.
Sam začal chodit přesně na Den dětí, tedy 1. června, ve věku 14 měsíců. Doteď mám před očima obraz svého synka, jak nejistými kroky prvně bez držení přešel celou místnost. Byl to krásný okamžik a já jsem byla na svého synáčka tak hrdá! Co na tom, že začal chodit o něco později než jeho stejně staří kamarádi. On si prostě vybral ke svým prvním krokům jiný čas a vykročil, až když byl na to skutečně připravený.
Ostatní věci už jsem brala s čím dál větší rezervou
Že jiné dětičky už mluví, že znají říkanky, či dokonce zpívají písničky… bylo mi jedno. Snažila jsem se Samovi věnovat, jak jen jsem uměla, a hlavně jsem věřila tomu, že on sám ví, kdy je ten správný čas na první slovíčka a všechny ostatní “prvotiny”.
Teď, když máme další děťátko, jsem už v mnohých ohledech “ostřílenější”, takže nějaké porovnávání už téměř neřeším. Sam byl prostě z těch pohodlnějších dětí, které si jednoduše dávaly ve všem na čas a nikam nespěchaly, a jeho sestřička se stejně tak v otázkách vývoje nijak zvlášť neodlišuje. I když jsem se nějaký čas přece jen bála, jestli je všechno v pořádku vzhledem k tomu, že je sledována na dětské neurologii. Naštěstí je ze zdravotního hlediska v pořádku a sama si určuje vlastní tempo vývoje.
Opět se nesnažím nic uměle urychlovat. Dcerka má 9 měsíců a teprve před pár dny se začala plazit, sedí a zajímá se o vše okolo sebe, umí ukázat, jak bude velká a občas dělá i “pá pá”. Vím, že mnozí její vrstevníci už dovedou spoustu dalších věcí, které Natálka ještě ne. A vím i to, že moje děti jsou jednoduše jedinečné. Každý, by’t jen maličký pokrok, který udělají – Sam i Natálka, považuji za velký dar a jsem na své děti nesmírně hrdá. Jsou to krásné a šikovné děti.
Tím, že své děti neustále porovnáváme a strachujeme se, jestli jsou v pořádku, když nedovedou to, co jiné stejně staré děti, okrádáme se často o radost z malých pokroků svých vlastních dětí. Já se tedy už snažím jakémukoli porovnávání vyhýbat a vlastně už ani nemám “potřebu” své děti porovnávat. Užívám si ta dvě nádherná stvoření naplno!
Komentáře