Těhotenství – kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nikdy nezapomene.

Jakýsi neurčitý pocit tajemna, odehrávající se v ženě, naplněné očekáváním. Je-li radostné a toužebné, dobrodružství života může začít. Neboť to, s jakou „výbavou“ dítě na svět přijde, záleží i na devíti měsících strávených v matčině lůně.

Pro prenatální dítě je prvním světem děloha jeho matky, která mu poskytuje první milující nebo naopak nehostinné prostředí. Milující prostředí v matčině těle vytváří předpoklady pro důvěrný vztah, otevřenost, vstřícnost a sebedůvěru po narození. Naopak nehostinné prostředí je znakem budoucí nedůvěry, podezřívavosti a obtížnějšího navazování kontaktů v postnatálním období. Matka zde může plnit úlohu největšího pomocníka, nebo naopak představovat pro dítě překážku.

Citlivější rodiče, projevující víc náklonnosti a lásky k dětem v prenatálním a postnatálním období, mají fyzicky uvolněnější děti s nižší hladinou stresových hormonů. Děti takových rodičů jsou sociálně obratnější, dosahují lepších výsledků ve škole – obzvlášť v matematice a ve čtení.

Vytváření vazby

Prenatální psycholog Verny na základě svých mnohých pozorování tvrdí, že dítě v tomto období nejvíc formuje matka. Dlouhodobější stresy a emoční a fyzické matčiny stavy dítě vnímá. Ty negativní jej zasahují, zatímco pozitivní přispívají k jeho zdravému vývoji. Vazba po narození je pokračováním procesu vazby, který začal dávno předtím, v děloze. Silná nitroděložní vazba představuje pro dítě největší ochranu proti nebezpečím a nejistotám vnějšího světa. Dítě reaguje na matčinu lásku, strach, odmítání, radost, tíseň nebo na silné nepříjemné zvuky a navenek svoji reakci projevuje kopáním a měnící se polohou v děloze.

Vzniká však otázka, jak dokáže nenarozené dítě dešifrovat citové stavy – lásku, pohodu nebo odmítání, úzkost, strach…, když nemůže vědět, co ve skutečnosti znamenají? Odpověď můžeme hledat na biochemické úrovni ve schopnosti katecholaminů, tj. neurohormonů uvolňujících se při stresu, které dokáží vyvolat všechny fyziologické reakce související se strachem a úzkostí. V prenatálním období je pro ještě nenarozené dítě zdrojem katecholaminů jeho vlastní matka. Intenzivní úzkostné stavy u matky a s tím spojené zvýšené vylučování neurohormonálních látek matkou způsobují zvýšenou přecitlivělost a přetížení nervového systému dítěte.

Důsledkem uvedených vlivů jsou fyzické změny, které mohou u dítěte vyvolat poruchy žaludečně-střevní hybnosti, nízkou porodní váhu, neklid, nervozitu, průjmy a hyperaktivitu dítěte. Vliv silného stresu na nenarozené dítě je do šestého měsíce z větší části fyzický, což je podmíněno nezralostí mozku dítěte. Schopnost převést pocit do emoce s konkrétním obsahem a sdělením nabývá prenatální dítě po šestém měsíci.

Kritické stavy, jako je smrt v rodině, neshody mezi rodiči či úzkost matky, se projevují i na prenatálním dítěti, které svým „emocionálním radarem“ zachytává nejen emoce s jasně biologickým podkladem, ale i matčiny emoce, které biologický podklad zjevně nemají.

Dítě sice nerozumí obsahu slov matky, ale slyší a cítí rytmus její řeči, emocionální zabarvení hlasu a reaguje na její srdeční rytmus vlastní pohybovou aktivitou. Pohyby nenarozeného dítěte odrážejí stav spokojenosti nebo nelibosti a citlivost k prostředí. Stav dítěte po narození může poskytnout obraz o tom, jaké signály od matky dostávalo v jejím lůně a jak citlivě je vnímalo. Zejména extrémní forma stresu, vyvolaná například hladověním matky, smrtí otce dítěte, narozením se během války, může u dítěte predisponovat častější výskyt schizofrenie či sebedestrukčního chování v dospívání. Mírnější forma stresu má za následek častější výskyt průjmů, žaludečně-střevní hybnosti v období po narození, neklid a mrzutost dětí, nebo i poruchu chování a nervové dysfunkce. Je nutné podotknout, že stavy dlouhodobé úzkosti u matky ovlivňují nejen těhotenství, ale i průběh porodu, který je potom zdlouhavější a komplikovanější na rozdíl od porodů žen, které byly vyrovnané a radostně očekávaly narození dítěte.

Nenarozené dítě vnímá:

Zvuky vytvářené tělem matky s intenzitou kolem 60 dB:

zvuk placenty
pulzování krve v žilách
tlukot matčina srdce
kručení v žaludku
pohyby ve střevech
hlas matky a otce
zpívání, rytmus hudby

Zvuky z vnějšího prostředí s intenzitou 20-30 dB:

Dítě na ně reaguje motorickými projevy, zpomalováním a zrychlováním frekvence srdce, pohyby.

Dotyky

Komunikace dotykem (haptonomie) mezi matkou a jejím ještě nenarozeným dítětem vytváří předpoklady nejen pro vznik vazby ještě uvnitř dělohy, ale přispívá k harmonickému rozvoji nervové soustavy dítěte a udržení rovnováhy jeho fyzického, intelektového a citového života. Kontakt dotykem je nejviditelnější způsob, jakým projevujeme svému dítěti bezpodmínečnou lásku.

První reakce dítěte na dotykové podněty a změnu polohy zaznamenáváme už mezi 7. a 8. týdnem těhotenství. Pro vývoj dítěte je důležité, aby mu rodiče poskytli dostatek stimulů, komunikace a dali mu pocit, že je milované. Matka cítí a vnímá pohyby dítěte navenek i ve svém nitru. Haptonomický proces mezi matkou a dítětem se popisuje jako vlna přicházejících dotyků od matky k dítěti (formou pohlazení, jemného klepání…), vyvolávající pohyby dítěte. Dítě reaguje na stimul matčiných rukou vlastním pohybem. Efektu je možno dosáhnout tehdy, když se celý proces opakuje každý den, optimálně ve stejném čase a zohledňuje se spánkový rytmus dítěte. Spí-li hluboce, jsou jeho odpovědi pomalé.

To, že jsou děti na tuto formu komunikace mimořádně citlivé, dokazují i výsledky pozorování dětí, u kterých matky haptonomii uskutečňovaly. Je dokázáno, že po narození byly tyto děti pozornější. A nejen to. Popisují se výraznější předřečové projevy, dřívější začátek samotného prvního mluvení, lepší používání složených slov. Děti jsou rychlejší, přizpůsobivější a mají méně strachu. Nedostatek takovéto formy komunikace způsobuje u dětí citové problémy, snížený sociální kontakt, větší plačtivost. O významu haptonomie i v dalších letech po narození hovoří i francouzská psycholožka E. Antier ve své knize „Agresivita dětí“, ve které upozorňuje na to, že agresívní a tvrdohlavé projevy sice patří v určitých obdobích života k formám chování dětí, ale právě emotivní dotyky mezi plodem a rodiči prostřednictvím rukou mají i v této oblasti svůj význam.

Spánek

Víceré výzkumy potvrdily, že dítě během prenatálního vývoje mnoho času prospí. Ve věku 32 týdnů tráví spánkem až 90–95 % dne. Nejedná se však výlučně o spánek, jaký známe. Avšak i hluboký obyčejný spánek dítě prožívá.

Další fází je tzv. REM fáze, rychlé pohyby očí. Někteří vědci jsou přesvědčení o tom, že i nenarozené dítě sní, jde však spíš o jakési pocitové stavy než o představy. Podle vědců z Columbia University zažívá nenarozené dítě mezi častými obdobími spánku různé podoby vědomí – probuzení, plné vědomí i jakýsi nerozhodný stav, který je podmíněný nezralostí mozku a centrální nervové soustavy. Zajímavé je, že ve fázi spánku i bdění se dítě pohne až padesátkrát a více za hodinu. Jeho pohyby jsou zřetelné – pohybuje hlavou, končetinami. Psychologové z Harvard Medical School byli při svých pozorováních fascinováni tím, co všechno dokáže nenarozené dítě v rámci jemné motoriky: „Dítě se dotýká své tváře, chodidlem své druhé nohy, rukou se chytá pupeční šňůry, jednou rukou se dotýká druhé…“

Vědci taktéž zjistili, že víc pohybů v maminčině bříšku dělají druhorozené děti a jejich další sourozenci. Souvisí to se zvětšením dělohy po prvním těhotenství.

Dítě na zvuky reaguje motorickými projevy, zpomalováním a zrychlováním frekvence srdce, pohyby

Hudba? Mozart i ukolébavky

Bez hudby a zpěvu si náš život už ani nedokážeme představit. Je každodenní součástí našich pracovních povinností, odpočinku i společných chvil s lidmi, na kterých nám záleží. Ani ve vztahu matka–dítě by neměl tento důležitý aspekt chybět. První reakce na hudbu se začínají vytvářet v 8. týdnu těhotenství. Reakce na zvukové podněty předpokládá funkčnost mozku, vyvinutou kostru a kůži. Dítě zachytává zvuky nejen přes ucho, které je už v 16. týdnu kompletní (ve 20. týdnu je funkční i vnitřní struktura ucha a drobné kůstky), ale hlavně přes kostru, která slouží jako rezonátor.

Vysoké frekvence nad 8 000 Hz jsou v děloze filtrovány přes kosti, tkáně a plodovou vodu. Stimulace zvukem dodává 70 % energie pro funkčnost mozku, psychický, intelektový rozvoj a hudební inteligenci dítěte. Dítěti poskytuje pocit biologické jistoty a emocionálního bezpečí. Zejména posloucháním barokní hudby (Mozart, Vivaldi, Bach…), gregoriánského chorálu a zpíváním ukolébavek dosáhneme stavu hudební relaxace, která je provázena rytmičností, pravidelností, zvukovou křehkostí a harmonickou vyvážeností.

Výzkumy dokazují, že písně, které matka zpívá v prenatálním období, dítě preferuje i po narození. Zpěv představuje vyšší kategorii citových vyjádření a komunikace prostřednictvím hudby se považuje za emocionální komunikaci. Klidnější tóny podobné srdečnímu rytmu matky o frekvenci 60 tepů za minutu jsou dětem v děloze velmi příjemné.

Vliv zvuku na ještě nenarozené dítě pozorovali i francouzští psychologové. Zajímalo je, nakolik se mění rychlost tepu u ještě nenarozeného dítěte. Své poznatky uveřejnili ve francouzském deníku Le Monde. Psychologové zjistili, že nenarozené děti reagují, když jim někdo čte pohádky. Při čtení některých známých francouzských pohádek se tep pozorovaných ještě nenarozených dětí výrazně zpomalil a při některých zas výrazně zrychlil. I toto zjištění podporuje myšlenku, že dítě ve své matce je vnímavé, i když jen na určité úrovni.

Pamatují si

Rocková či tvrdá metalová hudba nesedí každému. Svých obdivovatelů nemá příliš ani u ještě nenarozených dětí. Prudké změny rytmu totiž správnému biologickému vývoji dítěte neprospívají. Působí disharmonicky a dezorientačně, což se projevuje v poruchách koncentrace, v psychomotorickém neklidu, v poruchách koordinace v oblasti jemné a hrubé motoriky, v poruše sociálního kontaktu a verbální komunikace. Zjistilo se, že prenatální poslouchání rockové hudby, klasické hudby, jako např. Brahmse, Beethovena, působilo na děti vzrušivě, což se projevilo prudkým kopáním nožiček a zrychlením srdeční frekvence.

Hudba s hlasitostí vyšší než 90 decibelů, emoční potíže matky během těhotenství a hlučné prostředí může způsobit poruchy sluchu. Vlivem působení nadměrných zvukových podnětů na dítě může dojít k předčasnému porodu, u dětí se projevuje hyperaktivita a větší nervozita po narození. Hudební stimulace v prenatálním období ovlivňuje nejen reorganizaci neuronové a synaptické sítě v mozku, ale i sluch, který se nejvíc podílí na prenatální stimulaci. Ten je pravděpodobně tím nejdůležitějším smyslem pro učení v děloze, stejně jako i pro pozdější učení v dětském věku.

Zajímavé je i zjištění doktorky Alexandry Lamontové z Univerzity v Leicestru, která na základě svých výzkumů s kolegy tvrdí: „Věděli jsme, že lidské plody slyší od 20. týdne po početí. Nové však je, že nyní už víme, že děti si až do jednoho roku věku pamatují, jakou hudbu slyšely v matčině bříšku, a dávají jí přednost před jinou.“

Pokus, který přinesl toto zjištění, probíhal následovně – několik těhotných žen bylo tři měsíce před porodem požádáno, aby poslouchaly konkrétní hudební skladby. Rok po narození byly na dětech těchto žen vykonány testy. Vědci jim pouštěli písně, které jim matky v době před jejich narozením přehrávaly, ale od porodu je neslyšely. Každému dítěti byly skladby přehrány tak, že při tom blikala světla, ale jen tehdy, když se na světla dítě dívalo. Jakmile svůj pohled odvrátilo, světla zhasla a hudba umlkla. Děti rychle pochopily, že svým pohledem na světlo mohou ovlivnit délku skladby, kterou chtějí slyšet. Překvapivé bylo, že si děti vždy vybraly tu skladbu, kterou jim matka pouštěla tři měsíce před narozením nejčastěji. Děti z kontrolní skupiny, kterým nebyla hudba před porodem hrávána, se při testu nezajímaly o žádný z přehrávaných hudebních motivů. Lamontová tvrdí, že v testu nerozhodovalo, jaký hudební styl matky vybraly, a nepotvrdila se ani hypotéza, podle které se intelektuálně lépe vyvíjejí děti, které od raného věku poslouchají klasickou hudbu, pop nebo regee.

Dar na pár měsíců

Svět dítěte v lůně jeho matky je pro vědce neustálým zdrojem překvapení a fascinace. O to krásnější pocit by mělo být těhotenství pro všechny ženy, které dostaly do vínku dar být matkou. Jak se říká v italském přísloví: