in ,

Malý a velký sourozenec

“Další!” zaznělo obligátní vyzvání z ambulance. V čekárně se postavily dvě ženy. Jedna mladší, druhá starší. Náručí jim kvetlo batolátky zavinutými do stejných peřinek. „Nevřískejte!“ zdravotní sestra nervózně vyběhla na chodbu, ale pohledem na utěšená nemluvňátka změkla:

“Dvojčátka? Překrásná! Gratuluji, maminko!” obrátila se k mladší ženě. “Cože? Žertujete! V sedmnácti a maminkou? To jsou moje malé sestry a to je naše máma,” pyšně ukázala na mladistvě vypadající čtyřicátnici.

Máma téměř dospělé dcery a nedávno narozených dvojčat se s nadhledem pousmála. Zaskočená zdravotní sestra rozpačitě dodala: “Aha!? Tak pojďte všichni! Vlastně všechny! Jen rychle, čekárna je plná…”

I takovým reakcím okolí se máma sourozenců narozených s velkým časovým odstupem někdy nevyhne. Lidé jsou různí. Jedni se diví, druzí obdivují, další kroutí hlavou, k čemu žena s dospělou dcerou potřebuje ještě děti, když si konečně  mohla začít užívat života a věnovat se sama sobě. V konečném důsledku do toho nikomu nic není. Nač? Proč? Jen žena ví, proč po dlouhé době zatoužila po další ratolesti. Stává se také, že mimčo přijde tak nějak samo, neplánovaně. Faktem je, že porodníci, jinak pod vlivem rozsáhlých možností asistované reprodukce, zaznamenali nárůst počtu žen, které se pro druhé mateřství rozhodly ve zralém věku, a to i po patnácti letech. Jak tyto mámy zvládají výchovu teenagera a zároveň péči o novorozeně? Co samotní sourozenci? Jak to vnímají? Žárlí? Dokáží si spolu hrát? Jak to vypadá v rodině, kde žije malý a velký sourozenec?

Příběh první

Iva (40)
Jakub (16), Nina a Tadeáš (2 a půl roku)

Rodiče, nepřehnali jste to?

Jako mladí manželé jsme začínali s dvěma hrnečky a lžičkami. S láskou jsme si zařizovali dvoupokojové království a těšili se na příchod prvního děťátka. Bylo to šťastné období, i když manžel jezdil pracovně na týden pryč a nám po něm bývalo smutno. Když byl Kuba malý, na otázku, jestli by chtěl bratříčka, nebo sestřičku, odpověděl protiotázkou: “A to by spal v mém malém pokojíčku?”
Nakonec zůstalo u otázek. Příliš malý byt, zaběhnutí se v práci, etapa podnikání, víkendové manželství, vždy bylo dost důvodů k tomu, proč na další dítě máme ještě čas. Čas! Veličina spravedlivá i zrádná. Po třicítce mi vážně došlo, že ten nejvyšší čas, obstarat synovi sourozence, právě nastal. Netušili jsme, kolik vody v řekách proteče, než se naše přání, pomocí asistované reprodukce, promění v realitu. Tehdy náš syn vyslovil otázku znovu: “Rodiče, já nevím, ale nepřehnali jste to?” Rozesmáli jsme se všichni tři, vlastně nás bylo pět, čekala jsem totiž dvojčata.

Dvojčata a pes

Obavy, kterým se “dvojčátková” máma nevyhne, se naštěstí nenaplnily. K synovi jsme dostali od života dvě nádherné, zdravé děti. Může si člověk přát víc? S úsměvem a nadsázkou… může! A co třeba psa? Dávný synův sen jsme v euforii štěstí nedokázali nesplnit. Na delší období jsme byli nuceni se přestěhovat. Dům, zahrada, ideální podmínky pro psa. Tak jo! Přikývli jsme.

Čtrnáct dní po narození Niny a Tadeáše jsme přivítali štěňátko Jessy. Tři novorozeňátka v domě! Žádná procházka růžovým sadem! Musela jsem se pořádně otáčet nejen kolem dvojčat. Práce, kterou jsem běžně zvládala levou zadní, po náročném těhotenství a po porodu byla příliš vyčerpávající. Do toho pes, který za sebou zanechává loužičky, neposlouchá … nejednou jsem si říkala, že jsme udělali chybu. Dvojčata a pes, miliónový nápad! Dnes se na to dívám jinak. Tedík a Nina psa zbožňují, celý svůj život spolu vyrůstají v jedné rodině. A Jakub? Dokud jsem bděla nad spokojeností dvojčátek, on se musel naučit postarat se o “svoje dítě”. Vyvenčit, nakrmit, naočkovat… Pro staršího sourozence psa, vedle novorozeňátka v rodině, rozhodně doporučuji. Pokud si však chcete ušetřit nervy, klidně to o rok odložte. Pokud toužíte po blázinci, jaký jsme v počátečních měsících museli překonávat my, směle do toho!

Jakub, pohodář

Jakub otevře ledničku a zeptá se žertem: “Ten sýr je pro děti, anebo pro nás?” V dobrém se někdy dělíme na “děti a my”, “děti a Jakub”. Nedá se tomu vyhnout, činnosti, potřeby, věci pro sourozence jsou podle odlišnosti věku přirozeně rozdílné. Jako velký bratr se Jakub chová skvěle. Každý den s dětmi tráví aktivní chvíle. Pohoupá je, zacvičí si na gymballu, honí se, zahrají si fotbal. Minulé Vánoce dostala dvojčata malý plastový zahradní domeček, všichni tři se do něj okamžitě nastěhovali. Kuba si ani nerozbalil svoje dárky pod stromečkem, tak byl z toho nadšený. Malí ho vnímají jako součást svého života, respektují ho, vidí, že může dělat jiné věci než oni, zvou ho do svých her, často křičí: “Kubo, pojď! Kubo, pojď!” Od chvíle, kdy ráno vstane, se mu podbízejí, sledují každý jeho krok, pozorují ho u snídaně, vyprovázejí ho do školy, běží mu na proti, když se vrací domů. Nevšimla jsem si, že by na ně někdy zareagoval prudce nebo nevrle. Naopak. Pokud manžel na malé občas zvýší hlas, dokáže mu to Jakub vytknout. Myslím, že pohodovým bratrem zůstane i v době, kdy dvojčata povyrostou a bude jim tolik, kolik jemu dnes.

Neměnila bych

Všechny tři děti nám rostou ve zdraví a to je důvod, proč jsem spokojená. V těhotenství mě napadlo, kolik mi bude, když Ted a Nina půjdou do školy. Budu na třídních schůzkách vypadat jako máma, nebo jako babička? A co svatba? Samozřejmě! Žertuji…

Přiznávám se, že po narození dvojčat jsem zbytečné záležitosti podobného typu z hlavy vypustila. Cítím se výborně, jsem fit a vůbec si nepřipadám stará. Naopak, mám lepší postavu než za mlada! Žiji život, jaký jsem si vybrala, jaký jsem vždy žít chtěla. Vím, že Jakub už dávno není chlapcem, co se tulí k mámě a večer přijde dát pusu na dobrou noc. Osamostatňuje se, kráčí po schodech k dospělosti.

Tato etapa přináší zákonitě občasné konflikty, při trošce snahy z obou stran řešitelné a přechodné. Vím, že mít velkého syna může být pro rodiče menších dětí výhodou. Lepšího a zodpovědnějšího opatrovatele na večer bychom nenašli. Ano, sladit program výletu pro rodinu našeho typu, kde jednomu vyhovuje snowboarding a druhému návštěva zoo, stojí pár hodin poctivého plánování a dohadování, ale opravdový problém to není. Otec a syn radí podniknout chlapskou výpravu za dobrodružstvím, takže nakonec je návštěva slonů a žiraf povolena.

Dívám se zpátky a vím, že bych nic neměnila, nic bych vlastně neudělala jinak… Čeká nás další stěhování, tentokrát konečně do svého. Opět začneme budovat nové rodinné hnízdo, ale se “starou”, zaběhnutou posádkou. Máma, otec, velký syn, malá dvojčata a věrný pes. Držte nám palce!

Příběh druhý

Jarka (44)
Tomáš (17), Marek (19 měsíců)

Chtěl bych ještě sestru

Neptám se, proč se to přihodilo právě nám. Proč současnou radost doprovázelo tolik bolesti. Proč si Bůh musel jednoho syna vzít, aby nám dal dalšího. Neptám se a snažím se žít přítomností, dívat se dopředu, protože v rodině máme dva chlapce, kteří mne potřebují a já potřebuji je. Jsem šťastnou mámou dvou bratrů, velkého a malého, ten třetí je tři roky naším nejbližším andělem. Věřím, že se dívá shora a že se raduje s námi.
Abyste rozuměli: jako úspěšná absolventka vysoké školy jsem s nadšením vběhla do pracovního procesu, za čas jsem si oblékla svatební šaty a brzy se stala mámou dvou úžasných synů. Tomáš byl prvorozený, po šestnácti měsících přišel Lukáš. Rostli spolu jako dvojčata. Plnými doušky jsme si užívali rodinného života. Smutek v našem domě neměl místo, dokud desetiletému Lukášovi nediagnostikovali nevyléčitelný nádor v hlavě. Nemoc, utrpení a bezmocnost se u nás na dva roky zákeřně zabydleli. “Mami, chtěl bych ještě sestru,” překvapil mě Lukáš, když se jeho zdravotní stav v průběhu léčby nadějně zlepšoval. Statečný boj o život sice prohrál, ale jeho přání se stalo i mým nejvroucnějším přáním.

Požehnání

Astrologie, kúry, bylinky, kapky, masáže… Co všechno by čtyřicátnice nepodstoupila, aby snaha o těhotenství byla úspěšná? Otěhotněla jsem, když Tomášovi táhlo na patnáct. Intenzívně se mnou prožíval celých devět měsíců. Vzpomínám, jak jednou řekl: “Nemůžu se dočkat, až si s tím drobečkem pokecám.” Pochopitelně, sourozenec mu chyběl. Ten, který odešel, i ten přítomný, živý, hmatatelný. Když se nám narodil krásný, čtyřkilový syn Marek, Tomáš ho nechtěl pustit z náručí. Druhý den se přiznal, že se bál aby mu nespadl. Přestože byl malý zlatíčko, dobře spinkal, vyrovnat se s novou situací pro mne nebylo zrovna jednoduché.

Stavy radosti střídaly chvíle plačtivosti a hněvu. Touha po dítěti se naplnila, práce jsem měla nad hlavu, ale myšlenky na “andílka” Lukáše jsem zahnat nedokázala.Výčitky, že teenagera Tomáše zanedbávám, se mě držely jako klíště. Manžel mě ubezpečoval, že jsem dobrou mámou. Vařím, uklízím, sleduji školní záležitosti velkého, přitom kojím, peru, žehlím, starám se co nejlépe o malého. Na černé chvilky částečně zabíraly dlouhé procházky s Markem. Sladce si pospal, já jsem si poskládala nesrovnalosti v hlavě. Pochopila jsem, že Marek je naším obrovským požehnáním.

I ponožky jsem mu dal

Marek by Tomáše z lásky snědl. Je jeho vzorem, často ho napodobuje. Vběhne mu do pokoje, prohlédne si všechna lákadla, má rád všechno, co k němu patří. Tomáš je k němu kamarádský, udělal by pro něj jakoukoliv „bláznivinu“, jen aby ho rozesmál. Naplňuje mě vnitřní radostí, když je sleduji, jak si spolu hrají.

Nedávno jsme brousili alpské turistické chodníčky, oba byli nadšeni. Velký neudělal krok bez kamery a malý se nestačil divit, kolik nového z nosiče vidí. Takové výlety nám prospívají, v přírodě je obrovská dávka energie. I to je jeden z důvodů, proč jsem si procházky s kočárkem oblíbila. Tomáš se do kočárkování nikdy moc nehrnul, raději vyrazí s kamarády na kolečkových bruslích nebo si zaběhat. Ale s dohlížením na Marečka, když jdeme například večer na návštěvu, problém nemá. Výjimečně jsme se jednou vrátili v jedenáct večer, netušili, že kluky najdeme v zápalu hry. Malý byl spokojený, když s ním byl Tomáš, ani se mu nechtělo spát. Velký jen poznamenal: “I ponožky jsem mu dal.” No, mohli jsme se na něj zlobit?

Lépe je mít někoho než nikoho

Stát se mámou je pro ženu ten nejkrásnější dárek se vším, co mateřství přináší. Poznala jsem stránku světlou i tu tmavší. Všechno je tak, jak má být. Miluji své syny nadevše, budu tady pro ně tak dlouho, jak jen budu moci. Nejsem nejmladší, ale o to více si vážím zdraví svého i své rodiny. Občas to s opatrností, úzkostlivostí a strachem o děti přeháním, ale ze dne na den to nezměním. A co si myslím o tom, že sourozenci s velkým věkovým rozdílem si nebudou rozumět? Nesmysl… Věk přece není zárukou vzájemného porozumění. Přátel, manželů ani sourozenců. Naopak, starší člověk poskytne radu, zkušenost, mladší zase elán, odvahu, nový pohled.
Nejpodstatnější je pevný citový vztah. Vyrůstala jsem jako jedináček, nevyhnula jsem se občasnému pocitu osamocení. Říkám si: Lépe je mít někoho než nikoho. Proto mým synům přeji, aby jejich bratrský vztah vydržel pevně pod jakoukoliv tíhou životního nákladu.

Mít dalšího sourozence je velké pozitivum

Příběh třetí

Dáša (41)
Filip (18), Emílie a Viktorie (rok a půl)

Syne náš, budeš mít sourozence, vlastně dva!

O miminko jsme se snažili nelehkých pět let. Zklamání, slzavá údolí, množství vyšetření, operace vaječníků, léčba, nepochopitelné názory lékařů, že přece o nic nejde, vždyť už jedno dítě máme, neúspěšná umělá oplodnění, dokonce smutný pokus o adopci romského děťátka. Snad právě díky všem těm útrapám mi bylo dopřáno zažít obrovský pocit štěstí, a to hned dvojnásobně. Dvojčata! Syn, téměř dospělák, na tuto novinu zareagoval po svém: “No, konečně nebudeš kupovat dětské oblečení jen pro mimina kamarádek. Mít dva bráchy, to bude super!” První polovina vyjádření se potvrdila, druhá ne. V bříšku rostla dvě děvčátka.

Očekávání miminek a přeměny teenagera

Těhotenství bylo rizikové, dvojčata, vyšší věk matky… Od dvacátého čtvrtého týdne jsem dostala přísně nařízený režim na lůžku, jen s nejnutnějším pohybem po bytě. Syn viděl, že mi je těžko, nějak se sám od sebe začal pouštět do činností, které jako by se ho do té doby netýkaly. Ochotně nakoupil, bez většího brblání vytřel podlahu, vyluxoval, po návratu ze školy se nezapomněl zeptat: “Jak jste se měly?”, přisedl si k posteli a povyprávěl zážitky z prožitého dne. Pomalu se bezstarostný teenager měnil v ohleduplného chlapce, který dokáže kolem sebe vnímat i jiné věci, než je hudba, fotbal nebo počítač.

Kvůli předčasným kontrakcím jsem se v třicátém pátém týdnu nevyhnula hospitalizaci a na jeho návštěvu nikdy nezapomenu. Uviděl mne z chodby sotva plížící se s velikánským bříškem, tlačící před sebou stojan s napíchnutou infúzí, a vylekaně vyřkl: “Mami, přežiješ to?” Pousmála jsem se: “Jasně! Nejsem nemocná, jen těhotná.” Co čert nechtěl, sestřička přišla infúzi vyměnit, do “fialovomodré” ruky to už nešlo, tak se trápila s druhou. Ty nekonečné minuty, co se sestřička snažila, jsem se tvářila hrdinsky, i když mi do smíchu nebylo a nemohlo mi ujít, že Filipovi zvlhly oči. Pochopila jsem, že i přes velký věkový rozdíl, a možná právě proto, bude citlivým a dobrým sourozencem.

Malé sestry a velký bratr

Mluvit o perných chvílích péče o dvojčata, zvlášť první dny a týdny po návratu z porodnice, by vystačilo na samostatný, obsáhlý článek. Ani mámy s jedním děťátkem to nemají vždy jednoduché, natož hned se dvěma. Užila jsem si neprospaných nocí a neuvěřitelné vyčerpanosti, to mi můžete věřit.

Děvčátka byla ze začátku plačtivější, jakmile však ležela v kočárku, spinkala jako v bavlnce. Bylo léto, absolvovala jsem i tři procházky denně, dokud zesláblý organismus nezačal protestovat. Únava, únava a ještě jednou únava. Nechtěla jsem vyhledávat pomoc u cizích, manžel byl v práci od vidím do nevidím, chtěla jsem všechno zvládnout sama. Vždyť jsem po miminkách tolik toužila, a teď, když je mám, nedokáži se o ně postarat?

Tehdy se syn ukázal jako moje záchrana. Odpolední procházky vzal na sebe a já jsem se mohla trochu prospat, stejně jako moje nemluvňata v kočárku. Začala jsem se na něj dívat jinýma očima, cítila jsem jeho oporu. Když sem potřebovala udělat větší nákup, nasedla jsem do auta a Filip bavil dvojčata písničkami a kytarou. Umožnil mi i občasné schůzky v nedaleké kavárně, půlhodinku jsem si pokecala s kamarádkou a cítila jsem se jaksi svobodněji, volněji, spokojeněji. Jednou se stalo, že děvčátka nemohl uklidnit, volal mi mobilem: “Nevím si rady!” Pospíchala jsem domů a děvčátka spinkala. Prý že je uzpíval.

Když se tatínek nemohl uvolnit z práce, Filip ho zastoupil na preventivní kontrole a očkování s půlročními dvojčaty. To bylo pláče! Bambulky usnuly už po cestě, přišli jsme domů, syn si převlékl skrz naskrz propocené tričko, přišel ke mně a silně mě obejmul: “Odpočiň si, mami! Nevěřil bych, že obyčejná návštěva u lékaře může být tak náročná.” A odkráčel do školy. Všechen stres ze mne spadl a polila mě vlna mateřského uspokojení.

Čas plyne…

V létě Emička a Viktorie sfoukly první svíčku na narozeninovém dortu. Filip v září tohoto roku překročil práh dospělosti. Užívám si mateřství hlubší než v mladším věku, nehledám malicherné problémy a dívám se na věci s větším nadhledem. Sourozenci se spolu sžili, syn se rád pochlubí sestrami před kamarády, vezme je na procházku, děvčata se zase můžou zbláznit radostí, když se jim bratr vrátí ze školy, odhodí tašku, obejme je, zahraje si s nimi v ohrádce. Lezou po něm jako mravenci, chytají ho za nos, za uši, tahají za vlasy, všechno mají dovoleno.

Nejvíc se dokážou vybláznit při tancování na rockovou muziku. S domácími pracemi ho moc nezatěžuji, nese na zádech kopu školních povinností a aktivit, našla jsem si systém, jak s přehledem zvládnout i mateřské starosti (s rodinou se dělím raději o radosti), a zároveň udržet domácnost v chodu. Lhala bych, kdybych tvrdila, že je to úžasná pohodička, to ne, ale už se nezblázním, když vyprané prádlo nevyžehlím okamžitě, když denně neluxuji nebo zapomenu zalít květiny na zahrádce. Život se nám ustálil na přijatelnou rychlost, a pokud jsme všichni zdrávi, svítí u nás slunce i v mrazivých dnech.

Jaká je pravda

Možná si některá máma čtenářka řekne, bože, to je jako z amerického filmu s happy endem. Pravda je taková, že ani u nás nebylo vždy všechno růžové. Ti, co nás znají, vědí, že syn ve třinácti letech upadl do bujarého období puberty, nevyhnul se problémům s nevhodnou partou, kouřením či marihuanou, což v Praze není žádná vzácnost. Překonali jsme, naštěstí bez ztráty důvěry, i období rodičovské bezmocnosti. Pomohla nám jen maximální trpělivost, střízlivé uvažování, důsledná kontrola a bezbariérová víra, že všechno dobré, co jsme do něj vkládali, přece jednou musí vyplavat napovrch.

Po dvou utrápených letech se postupně vzpamatovával, naplno se věnoval hudbě, a narozením děvčátek se z bezstarostného chlapce “lehkomyslníka” stal příjemný a zodpovědný mladý muž. Má přítelkyni Zuzku a jednoho dne prohlásil: „Mami, nejlepší antikoncepcí je opravdu vidět, co obnáší opatrovat malé děti. To si tedy pořádně rozmyslím.“ Kdybych měla na závěr říci, jestli bych i přes veliký věkový rozdíl dětí šla stejnou cestou, jednoznačně odpovím: ANO! Nebudeme zde věčně, ale nemusíme se bát, že by děvčata zůstala na světě opuštěná. Vždy budou mít svého “velkého” bratra, který jim, jsem o tom jako máma přesvědčená, za každých okolností podá pomocnou ruku.

Velký a malý sourozenec v rodině očima psychologa

Doktorka Carole Newmanová, Klinika Mons-SHAPE:
Narození dítěte je v prvních měsících náročným obdobím, všichni v rodině se musí přizpůsobit novým podmínkám a naučit se spolu jakoby žít nanovo. Ať už je starší sourozenec v jakémkoliv věku, stále potřebuje pocit bezpečného domova, opory a lásky rodičů. V případě, že tento pocit ztrácí, často dochází k odcizení, k vnitřnímu zklamání a protestnímu dělení se na „vaše dítě“ a “já”. Velké dítě se začne chovat problémově, hledá útočiště v partě vrstevníků. Naopak, pokud rodina dokáže pocit soudržnosti udržet a upevňovat, odměnou je ochotný a nápomocný velký bratr, sestra.
Jestliže velký sourozenec malého miluje, věnuje mu kus volného času, občas pomůže matce s hlídáním, investice emocí se nepochybně šíří na všechny strany. Spokojená máma, spokojený otec, spokojené děti. Atmosféra je v každé rodině jiná, neexistuje předloha vhodného nebo nevhodného chování. Skutečně důležitý je vyvážený citový postoj rodičů jak k miminku, tak k sourozenci v pubertě nebo dospělosti.

PhDr. Ilona Špaňhelová, privátní dětská psycholožka, Praha:
Sourozenec je vždy pro druhého dar. Ráda bych se zamyslela především nad tím, jaký je to přínos  pro staršího sourozence.
Zřejmě je to tak, že mnoho let žil prvorozený ve výsadním postavení v rodině. Nemusel se s nikým o nic dělit, měl výsadní právo v rozhodování. Nemusel sdílet s nikým pokoj, mohl si vybrat dárek od prarodičů, jaký chtěl, nemusel se ohlížet na to, že mají prarodiče u něj v rodině ještě další vnoučata. Čas mohli rodiče věnovat plně jen jemu. Mohli s ním hovořit nerušeně, další sourozenec nepotřeboval jejich čas, protože prostě v rodině nebyl.
Mohlo to tak být a nemuselo.
Pak se narodil bráška nebo sestřička (v některých případech dvojčata).
Kromě toho, že starší sourozenec v rodině již nemá výsadní postavení, co pozitivního znamená nový človíček ve vztahu ke svému bratrovi nebo sestře?

Klady pro staršího sourozence:

  • učí se nebýt individualista
  • přináší mu to sourozeneckou radost
  • učí se rozdělovat
  • učí se myslet na druhé – více než kdy předtím
  • učí se nové komunikaci mezi sourozenci
  • učí se větší odpovědnosti
  • učí se nové pomoci rodičům

Mít dalšího sourozence je tedy velké pozitivum.

Pozor však na to, aby se starší sourozenec nestal tím, kdo supluje některé rodičovské povinnosti. Pomáhat s péčí o mladšího samozřejmě starší sourozenec má. Rodič by však měl vidět a jasně vnímat, kdy je toho na starší dítě už hodně. Starší sourozenec má mít stále čas i na to, aby mohl jít někam s kamarády, aby se mohl věnovat koníčkům.
Pokud má rodič pocit, že starší sourozenec na toho mladšího žárlí, měl by s ním vždy mluvit o tom, co mu vadí, měl by ho dobře vnímat a naslouchat mu. Měl by určitý čas tedy stále trávit tím, že mu naslouchá, zajde s ním do kina, do divadla.
On má výsadní postavení staršího dítěte a mladší sourozenec má výsadní postavení mladšího dítěte!

Jak to vidí starší sourozenci?

Jakub (16)
“Naši na mne mají méně času, proto se mi do některých záležitostí nepletou a to mi vyhovuje. Škoda jen, že jsou v podstatě pořád doma, takže večer být sám, zorganizovat párty nepřipadá v úvahu. A když náhodou někam jdou, dávám pozor na děti.”

Tomáš (17)
“Mám rád množství překvapení, které malý vymyslí, je s ním veselo. Vadí mi, že mi v pokoji rozhazuje věci, pořád dokola uklízím.”

Filip (18)
“Sotva se sestry probudí, už mají spoustu elánu a nápadů. Já jsem ráno totálně nemožný, měl bych se od nich přiučit. Vždy jsou přítulné, umí krásně obejmout. Nevyhovuje mi, že jsou u nás večer všechny ,hlučnější‘ činnosti vyloučené.”

Všichni se však shodují v jednom: “O zábavu je doma postaráno a nauku péče o malé děti máme zadarmo!”

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře