Když malý princ přichází o trůn…

Malý prvorozený princ či princezna prakticky ze dne na den přestávají být oním středobodem světa a jejich trůn se otřese v základech…

Rodiče běhají kolem novorozence a za pochodu se učí svůj čas, energii a péči rozdělovat mezi obě dítka. Není to vůbec lehké. Než se to naučí, mohou se malý princ či malá princezna cítit odstrčeni. Miminko začne plakat a máma k němu přiběhne, i když si zrovna hrála se starším prckem. To by bylo dříve nemyslitelné. A prvorozený to vidí a vnímá…

To, jak starší dítě zareaguje na miminko, závisí na několika faktorech.

Prvním z nich je věk prvorozeného. Pokud je mu méně než rok a půl, žárlivost by prakticky vůbec propuknout nemusela. Dítě si v tomto věku ještě plně neuvědomuje své „já“. Dítě starší tří let sice může mít k žárlení sklony, ale už je zase rozumnější, samostatnější, nepotřebuje se tolik ochomýtat kolem máminy sukně. Má kamarády, chodí do školky, v dosti případech se o sebe už postará samo.

Mezi žárlivce patří nejčastěji dvou až tříleté děti, které jsou ještě velmi závislé na rodičích, především pak na mamince, a které si už dokážou uvědomit samy sebe. V tomto věku si teprve oťukávají vnější sociální okolí a záchranou před ním pro ně bývá právě mámina náruč. A nejen o toto „bezpečno“ se nyní musejí dělit s „malým vetřelcem“. Žárlivost se u nich nejčastěji projevuje zvýšenou aktivitou, nebo naopak neobvyklou pasivitou.

Projevem aktivity bývá například odmítání, vztek, agrese – ať už vůči novorozenci nebo rodičům. Dítě se dejme tomu válí vzteky po podlaze, bouchá do věcí – to v lepším případě – v horším případě do rodičů či do miminka. To vše ve snaze strhnout pozornost právě na sebe, protože o pozornost, o tu tady přece jde především.

Druhý přístup, a to pasivita, je mnohem méně viditelný. A možná o to zákeřnější. Dítě se stáhne do sebe, méně se projevuje, méně komunikuje.

Rodiče si mohou myslet, že je hodné a že příchod nového člena do rodiny „vstřebalo“ dobře. To ale může být omyl a pasivita může mít nepříznivější následky než to, když se dítě „jenom vyvzteká“. Pasivitu paradoxně mohou posilovat i sami rodiče – to pokud dítě přehnaně chválí za to, jak je hodné. V dítěti se tak může začít utvářet trvalejší životní postoj.

Příchod nového človíčka do rodiny se u staršího sourozence může projevit například i tím, že se vrátí do dřívějšího vývojového stadia. Ačkoli už uměl chodit na nočník, najednou se opět začne počurávat. Jestli už uměl sám jíst lžičkou, může vyžadovat krmení. Čím nižší vývojové stadium, tím je dítě zranitelnější a vyžaduje více péče a pozornosti. A tím, že se starší dítě vrátí do dřívějšího stadia, toho dosáhne. Rodiče mu opět musejí věnovat více péče a pozornosti než vlastně ve svém věku potřebuje…

Jak všem těmto patáliím předejít?

Základem úspěchu je vhodná příprava: Malý princ může pozorovat rostoucí bříško maminky, společně ho s mámou či tátou mastit olejíčkem nebo hladit. Rodiče mu také mohou vykládat o tom, jak se miminko narodí, ukazovat mu fotky, na nichž je on sám jako novorozenec.

Prvorozený může také pomáhat s chystáním věcí či pokojíčku pro miminko – neměl by si připadat, že při těchto přípravách stojí stranou. Ke snazšímu přijetí sourozence může malému princi napomoci i hračka, kterou mu miminko z porodnice „jako“ přiveze. Byť drobnost, ale něco, co si pravděpodobně oblíbí a co bude mít s miminkem spojené. Plyšáka, panenku, autíčko…

Přestože první dny s novým členem rodiny budou pro všechny náročné, rodiče by se měli snažit zachovat co nejvíce rituálů, které praktikovali ještě před narozením miminka. Čím více rituálů zůstane zachováno, tím snadněji se malý princ v rozšířené rodině zorientuje a najde si své nové místo.