Terapie pevným objetím

Mnozí z nás jsou rozhodnuti nepoužívat tělesné tresty. Proviní-li se dítko, potrestáme ho například zavřením v jeho pokoji. Dítě je ponechané v izolaci a s pocitem, že je v nemilosti rodičů. My jsme přesvědčeni, že jsme svoji rodičovskou úlohu zvládli dobře, protože jsme se nesnížili k tělesnému trestu, ale přehlédneme přitom, že jsme namísto rány tělesné uštědřili úder dětské duši.

Zážitek s afektivním stavem svého dítěte mají snad všichni rodiče. Když se objeví jednou, dvakrát, o nic vážného nejde. Když je to ale častý, nebo dokonce pravidelný jev, vždy to o něčem vypovídá.

Každý záchvat zlosti určitě nemůžeme omlouvat vývojovou nezralostí dítěte. Často se takové chování objevuje u dětí z rodin, kde se rodiče dopouštějí závažných výchovných chyb. Je velmi důležité, aby rodiče táhli za jeden provaz a svoje rozhodnutí neměnili.

Stejně tak musí být pevní, když dítě má publikum – na návštěvách, na hřišti, v obchodě. “Ne” jednoduše musí znamenat “ne” i po pěti minutách křiku. Dítě začíná chodit a mluvit, začíná si uvědomovat i sílu své osobnosti. Tu si logicky vyzkouší na rodičích. U těch však naráží na hranice, za které se nesmí. Bouří se a snaží se prosadit.

Zažili jste i vy nejednou takovou situaci a hledáte cestu, jak ji vyřešit bez slz a pocitu odloučení nebo selhání? Řešením pro vás může být tzv. terapie pevným objetím, kterou celosvětově rozšířila PhDr. Jiřina Prekopová, která řadu let působila v dětské nemocnici ve Stuttgartu. Pracovala s dětmi s poruchami chování vzniklými neadekvátní výchovou v rodině. Tato známá německá dětská psycholožka českého původu ve svých knihách vysvětluje, jakou oporu děti potřebují, aby se mohly nerušeně vyvíjet. Dnešní děti podle ní vyrůstají v bezbřehé době, charakterizované ztrátou hodnot. Doktorka Prekopová se zamýšlí nad tím, jak je možné, že nikdy a nikde nebylo tolik neklidných a těžko vychovatelných dětí jako právě dnes.

Co děti potřebují?

Už od narození dítě potřebuje něžnou péči jemného pohoupání a přímých doteků. Někteří lékaři jsou přesvědčeni, že nejdůležitějších je prvních dvanáct hodin po porodu. Říkají, že to, co bezprostředně matka a dítě potřebují, není jídlo ani spánek, ale pohlazení a přivinutí, aby se mohli na sebe dívat a naslouchat jeden druhému.

Rodiče instinktivně berou svoje dítě do náruče, mazlí se s ním, hladí je, tisknou k sobě. Dítě se zase u nich cítí bezpečně a začne reagovat na jejich zájem. Toto pouto je tak silné, že rodiče jsou schopni přinést velké oběti, aby se o nemluvně mohli postarat.

Na základě vědeckých omylů však v minulosti (bohužel, je možné se s podobným přístupem setkat i v současnosti) byli novorozenci matce odebráni a uloženi na novorozeneckém oddělení. Když dítě plakalo, bývalo s úplnou vážností matce doporučováno neučit děti, že je bude někdo utěšovat. Nežádoucí pocity, jako vzdor a smutek, byly trestány ranami a izolací.

Mnohostranné narušení vazby mezi dítětem a matkou způsobuje, že vlákna soucitu a vcítění upředená před porodem jsou přetrhaná, nebo minimálně uvolněná. Některým matkám se poštěstí vazbu obnovit a vrátit dítěti ztracený pocit bezpečí a důvěry. Některým však ne. Některé děti se uzavírají do sebe a raději vyhledávají vazby na technické přístroje, na televizi a počítače. Blízký člověk ve hře skoro není. I šachy se dají hrát s počítačem. Na diskotéce se tanečníci vyblázní raději sólovým tancem, než aby se sladili s partnerem. Přibývá i individuálních sportů v různých variacích.

Materiálně bohatý člověk má dnes mnoho možností, jak se bránit před strachem, že bude zrazen v lásce. Odkudkoliv můžeme kdykoliv poslat e-mail nebo zatelefonovat a spojit se s reálnými i virtuálními přáteli – a kdykoli je můžeme vypnout. Svět science fiction se stává realitou. Kdysi to bylo fantazírování futurologů. Dnes se geniální inženýři a počítačoví programátoři docela vážně zabývají přeprogramováním a naklonováním člověka. Individualita už nebude nic než souhra mozkových funkcí. Člověk si hraje na Boha, a láska se vytrácí.

Dnešní člověk má všechno – bydlení, mobil, auto, televizi, něco na kontu, má svoji cigaretu, láhev, svoje hranolky. Všechno má a nic mu nechybí. Neváží si toho, co má, protože chce mít ještě víc. Děti mají přebytek hraček a i tak mají “dlouhou chvíli”. Mají plný pokoj hraček, a přesto si nehrají. Kdo nebyl nikdy hladový, neváží si suchého chleba, nedokáže se vcítit do pocitů hladového člověka. Proti této materiálně blahobytné, ale emocionálně neutěšené době musí stát pevná a hlavně laskavá výchova bezvýhradně milujících rodičů. Věci samy o sobě nejsou špatné. Ale nemohou nahrazovat to, co dítě potřebuje nejvíc – bezpodmínečnou lásku.

Miluj mě, i když jsem se zašpinil, protože kdybych byl bez poskvrny, miloval by mě každý…

Podle doktorky Prekopové však lidstvo není ohroženo jen technikou, která dostává v mnohých oblastech přednost, ale i antiautoritativní výchovou, která dává dítěti, co chce, a dovoluje mu dělat si, co chce. Dětem se dostává více svobody, než jsou schopné unést.

Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. I když se snažili při výchově dělat vše správně, zdá se jim, že z jejich dětí rostou malí tyrani. Udržují svoje rodiče v poklusu a nechávají je okolo sebe tancovat. Cítí se být silnější než rodiče, protože jim tento životní omyl rodiče zprostředkovali. Uniklo jim, co jejich dítě v životě potřebuje – rodičovský vzor. Člověk napodobuje ty osoby, které zná a které dokážou více než on. Dítě tím ztrácí pocit bezpečí, protože ochranu hledáme u silnějších. Je necháno napospas samo sobě a světu, který ho ale později poslouchat nebude.

Je důležité a potřebné nedovolit dětem, aby dělaly jen to, co chtějí, ale naučit je snášet i těžkosti a problémy, protože v životě by potom mohly mít sklon od starostí utíkat – od rodiny, z dlouhodobých vztahů, z práce, k drogám apod. Zároveň je nutné zdůraznit, jak důležitá je stálá výchova dětí. Výchova je pro život, ne pro tuto chvíli nebo od prázdnin do prázdnin apod.

Jaký je tedy dobrý rodičovský vzor? Jak dnes k tak těžce vychovatelným dětem přistupovat, aby láska v rodině kvetla?

Vraťme se k úvodní situaci, kdy vaše ratolest opět vyvedla jeden ze svých kousků. Myslete na to, že jste pro ni vzorem. Když potrestáte dítě fackou, ukazujete mu tím, že je správné, když se lidi bijí. To ale není všechno. Při tělesném trestání vám uniká emocionální konfrontace, na základě které se dítě učí vcítit do druhého. Mělo by poslouchat ne proto, že přijde trest, ale že zraní. Bohužel, setkáváme se i s dětmi, ze kterých pravidelné bití udělalo duševní mrzáky, kteří potom marně hledají způsob, jak vyjít s druhými a sami se sebou.

Mnohé výzkumy dokonce poukazují na fakt, že výprask zpravidla leží i na začátku cesty budoucích zločinů a asociálního jednání, než aby se pomocí této “ruční metody” podařilo vyléčit nějakou zlou vlastnost nebo dokonce vytvořit v mladé dušičce nějakou vlastnost dobrou, do té doby chybějící. Stejně nesprávné je ale i uvrhnout dítě do izolace. “Když mě zlobíš, nemám tě rád. Jdi do svého pokoje a vrať se, až budeš hodný. Chceme tě slušného.” To je v podstatě ten nejhorší vzorec, který může dítě dostat. Není přijímáno bezpodmínečnou láskou ve své reálné podstatě, ale jen v ideální nereálné přetvářce.

Někdy zase dítěti řekneme, ať nám nechodí na oči, a když se chce s pláčem přitulit, je odmítnuto. Tím mu však nevytváříme jistotu domova a lásky bez podmínek. Dítě by mělo zažívat jistotu: “Moje máma a táta mě mají rádi a stojí o mě. Dokonce i tehdy, když to se mnou nemají lehké.” Celkově nefrustrující, nezakazující a neumravňující výchova má však na psychiku dítěte stejně devastující vliv jako přísné tresty, výchova ponižováním, bitím nebo železnou neústupností.

Bez teplého hnízda není svobodného letu…

Jak tedy na to? Namísto pořádného výprasku radí Jiřina Prekopová chytit dítě pevně do náruče a dát mu tak fyzicky pocítit, co se v něm odehrává. Tento přístup – tzv. terapii pevným objetím – využívá ve své psychologické praxi k uzdravení vztahů v rodinách, a to nejen jako terapeutický prostředek. Hovoří o něm jako o životním stylu.

Terapie pevným objetím v nejširším slova smyslu slouží k obnově narušených citových vztahů. Pomáhá posilovat, léčit a uzdravovat vztahy a přimknutí mezi nejbližšími členy rodiny. Smyslem pevného objetí je vcítit se do druhého na psychické i fyzické úrovni tak, aby došlo k vyjádření toho negativního, co tyto vztahy zatěžuje a narušuje. Emocionální způsob kultivovaného vyjádření agresivity, znovunalezení citové vazby a naplnění systematického pořádku v rodině. Je možné si tak vyjádřit aktuálně i dlouhodobé pocity, včetně těch s agresívním nábojem, a to způsobem, který umožní jejich vnímání a uvědomění v přijatelné podobě.

Pevné objetí není žádná nová moudrost. Používali ji odpradávna pedagogové a psychologové, například Pestalozzi, u dětí s poruchami vztahů. V bibliografii Moltony Ericksona popisuje Haley, jak známý psychoterapeut radil jedné matce, aby objímala své dítě, “které mělo více moci, než mohlo zpracovat”, až do doby, než se od ní nechá oslovit. Martha Welchová zase uplatňovala pevné objetí u autistických dětí. Na začátku osmdesátých let je převzala a rozvinula právě psycholožka Jiřina Prekopová, autorka mnoha knih o výchově, z nichž některé byly přeloženy do 16 jazyků a staly se bestsellery.

Zpočátku (asi od roku 1993) byl smysl pevného objetí definován jako “pomoc člověku v hluboké duševní krizi tak dlouhou dobu, pokud nevykřičí svoji zlost a nevypláče smutek, až do chvíle, kdy se bude cítit volný a spokojený”. Tehdy se myslelo, že “držení” (“holding”) je pomoc pro autisty nebo jinak narušené děti, jako například malé tyrany. V popředí stál jednoduše zájem vytvořit spolehlivou vazbu k matce a zajistit, aby se její dítě přizpůsobilo a převzalo její ochranu, orientaci a výchovu. Tak se často stávalo, že dítě bylo spíš objektem výchovné snahy, a ne jedním z dvojice lidí, ze kterých každá má právo vyplavit svoji citovou bolest a udobřit se.

Postupně se přicházelo na to, že v narušené vazbě netrpí jen dítě, tedy jeden člověk, ale obě strany. I matka a otec musí projevit svoje citové poranění a dát je pochopit dítěti. Dnes se pod pojmem pevné objetí rozumí šance pro dvě osudově spojené osoby (rodič–dítě, manžel–manželka atd.) vyřešit těžký citový konflikt, který se nedá zpracovat slovně. Citově se konfrontovat v pevném objetí má za cíl vcítit se jeden do druhého, porozumět si a obnovit lásku k sobě i k tomu druhému navzdory všem vyřčeným výhradám.

V objetí matky nebo otce je dítě opět v “hnízdě”, aby si prožilo ochrannou sílu a orientaci na rodiče (tedy ne z důvodu trestu). Počáteční odpor dítěte je pochopitelný. Prožívá odnětí svojí moci a zároveň se musí přizpůsobit laskavému objetí rodičů. Zkouší, zda je převaha rodičů věrohodná. Současně i rodiče mají možnost vyjádřit svoje negativní pocity vůči dítěti a spontánně se zbavit citové ambivalence. Takové objetí zahání strach a dělá dítě přístupnějším.

Prožití hněvu, nenávisti a strachu v souvislosti s držením přináší jistotu. Rodiče spolu s dítětem prožívají jeho stav vyděšené uzavřenosti a utěšují ho hlazením, kolébáním a něžností, jako by bylo zase miminkem. Povzbuzují ho, aby vykřičelo svoje pocity a zlost, ujišťují ho, že ho budou držet tak dlouho, než mu bude lépe. Přestanou až tehdy, když je dítě klidné a nepociťuje přizpůsobení se něžnostem rodičů jako ohrožení, ale je schopné tuto něžnost ještě dlouho prožívat. Dítě pozná, že je v bezpečí a milované, i bez toho, aby muselo vládnout, dokonce se může nechat vést a nechat se přemoci. Všichni jsou uvolnění a šťastní, že se navzájem našli. Prožili spolu obohacující zkušenost. Společně zažili porážku nenávisti a strachu a návrat oboustranné lásky.

“Objímám tě pevně, protože tě miluji a chci, abys byl svobodný.”

Při opakovaném pevném objetí se zkracuje obrana dítěte a dříve nastupuje radost ze sblížení a přizpůsobení. Je však nutné dodržet základní pravidlo, že nesmíte dítě pustit dřív, než se jeho negativní city změní v lásku. Tak jako je to vyjeveno v archaickém obrazu pevného objetí, kterým je starozákonný zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasili, drželi se, a když chtěl anděl odejít, Jakub ho pevně podržel a řekl mu: “Nepustím tě, pokud mi nepožehnáš.” To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud se nesmíříme.

Tato terapie se může praktikovat pod vedením zkušeného terapeuta v každé situaci a v každém věku. Pomocí ní je možné zvládnout děti v období vzdoru, stejně jako projevit lásku. Je možné ji použít i mezi manželi, a to i v době, kdy láska není právě horlivá, ale partnerům na sobě vzájemně záleží a chtějí spolu nadále sdílet dobré i zlé.

V praxi se tedy nejedná jen o napravování vztahu mezi matkou a dítětem, ale i další vztahy mezi osobami, které k sobě podle přirozenému řádu patří: mezi manžely, dospělými dětmi a stárnoucími rodiči, mezi rodiči a neklidnými či hyperaktivními dětmi, dětmi adoptivními, nebo umístěnými v dětských domovech.

Jak jsme se učili objímat

Jak obohacující zkušeností může být terapie pevným objetím, vypovídají příběhy maminek, které zkusily její blahodárné účinky. Zde jsou tři z nich:

Veronika

Když měla Veronika tři roky, začala u ní máma pozorovat divné chování, byla velmi uplakaná, křičela, kousala, byla agresivní na děti i rodiče. “Nevěděla jsem, co dělat. Její agresivita se stále stupňovala. Od lékařů jsem místo vysvětlení či pomoci dostala tlumící léky a antidepresiva. Touto cestou jsem se však odmítala vydat,” začala vyprávět Veroničina maminka. “Když se začala chovat divně a nervózně, křičela, kousal se a tloukla hlavou do zdi, zkusila jsem jí vzít na kolena. Strašně se mnou bojovala, ale i když měla jen 3 roky a 12 kg, dalo mi hodně práce ji udržet. Nohama jsem jí znehybněla nohy, pevně jsem ji objala okolo ramen a rukou, aby nemohla rukama mlátit okolo sebe, a stále jsem jí tlumeným a hlubším hlasem pomalu opakovala: Mám tě ráda, jsi moje zlatíčko a podobně.

Stále velmi křičela, její oči jako by ztratily svoji barvu, až jsem měla zimnici po těle. Křičela, snažila se vymanit a já jsem jí stále opakovala, jak ji mám ráda. Potom se silně rozplakala a její vzdor ochabl. Trošku jsem objetí povolila, ale když opět propukl šílený křik a zuřivost, pochopila jsem, že musím pokračovat. To se opakovalo asi třikrát. Potom se vysílila a plakala méně. Stále jsem opakovala, že ji máme rádi a že ji nedáme. Po 45 minutách se uklidnila, položila mi hlavu na ramena a začala opakovat: Mám tě moc ráda. Dnes už tak nezuří, i když se občas malá zlost vrátí.”

Tato maminka správně pochopila, že po smutných prvních zážitcích, které si Veronika zažila po narození, je nutné ujistit ji o pevné lásce pokaždé, i když se právě hněvá. Jako miminko narozené v 25. týdnu těhotenství musela strávit tři měsíce v inkubátoru a máminu náruč okusila až po dvou měsících života.

Miloslava

Osobní zkušenost s terapií má i paní Miloslava, z rodiny, do které přicházely děti do náhradní rodinné péče. “Nebyl problém si je získat, když začaly, i když neohrabaně, vyhledávat fyzický kontakt s námi, rodiči. Mnohokrát místo velkých gest a projevů stačilo k vyjádření lásky objetí. Některé byly v náručí nemotorné, jiné měly kolébavé pohyby ve spánku, které jsem se snažila tlumit kolébáním před spaním. Dokážu si představit terapii pevným objetím sama na sobě, na dospělých i na dětech, které jsou ochotné k určité spolupráci a komunikaci. A když mu to nejde, snaží se.

Co však s dítětem, které evidentně odmítá fyzický kontakt? Přesně takové k nám přišlo do rodiny. Byla to pro mě velká změna. Všechny naše děti si cestu k nám do náruče našly. Na druhou stranu jsme věřili, že v případě tohoto děvčátka je pro nás výhodou poměrně nízký věk, kdy se dá ještě hodně změnit. Z kojeneckého ústavu jsme dostali informaci, že je hluboce citově deprivovaná, nevyhledává přítomnost ostatních dětí ani personálu. Proto jsem ji po příchodu k nám do kontaktu nenutila. Dala jsem jí čas, aby u nás zdomácněla. Reagovala na hudbu a oblíbila si chrastítka a pohybující se předměty. Pohladit ani obejmout se však stále nenechala. Právě naopak, když jsme ji chtěli plačící utěšit v náručí, rozplakala se ještě víc. Ale co, pomyslela jsem si, budeme mít nemazlící dítě. Ale rozhodla jsem se to nevzdat.

Když jsem ji v náručí jen přenášela, oběma ručičkama se ode mne odtahovala a hlavu zakláněla dozadu. Dalo mi práci ji vůbec udržet. Čím víc rostla, tím měla větší sílu. Nedá se nic dělat, i když se jí to nelíbí, bude se muset přizpůsobit našemu objetí. Už kvůli mně, abych ji lépe zvládala. Když už to pro ni není potěšením, tak ať to přijme jako nutnost, bez které se náš vztah neobejde. A začala jsem ji postupnými kroky a pevným stiskem objetí učit. Její odpor postupně slábl. Vzpírala se stále méně a méně.

Metodou postupných kroků jsem ji naučila, jak se má v mém náručí chovat. Tuto metodu jsem použila i v další výuce – naučila jsem ji pít z hrnečku a jíst se lžičkou. Nyní, ve čtyřech letech, stejným způsobem trénujeme oblékání a svlékání. Až potom, co jsme docílili určitých úspěchů, jsem zjistila, že se jedná o autistické dítě. Autisté většinou nemají rádi fyzický kontakt. I ona ho odmítala. Já jsem ji však naučila, že je to pro nás nutnost, bez které se nedá žít. Autisté totiž mají svoje rituály a my se v rodině snažíme její rituály respektovat, přijímáme ji i s nimi. Ona musí zase přijmout, že je pevné objetí určitým rituálem pro nás a my ho potřebujeme.

Velmi brzy pochopila, že si nás objetím udobří. Pro ni objetí není potřebou, ale ví, že tak uspokojí moje potřeby. Kdysi se na naši výzvu s otevřenou náručí rozeběhla zcela jiným směrem, protože nechápala smysl tohoto jednání. Dnes se do naší náruče rozeběhne a sama dává ruce nahoru, abychom ji zvedli. Patří mezi hrstku autistů, kteří vyhledávají fyzický kontakt. Neumí mluvit. Při setkání s lidmi už je nejen zaregistruje (dříve je přehlédla, jako by pro ni v místnosti neexistovali), dokonce je místo pozdravu obejme.

Není to však něžnost v tom smyslu, jak ji chápeme my. Objetím druhého člověka chce vyjádřit: jsem tady a beru tě na vědomí.

Moje vlastní zkušenost

A nakonec moje vlastní zkušenost. Představte si chlapečka, který jako by sestoupil z obrázku dětského módního časopisu. Velká modrá kukadla, kulaté tváře, husté blond vlasy, úsměv od ucha k uchu. Vesele poskakuje a zjišťuje, kam až se svojí rok a půl velkou postavou dosáhne. Tak to je můj syn. V okamžiku se ale tento andílek dokázal proměnit k nepoznání. Nedovolila jsem mu vzít ostrý nůž, na který nečekaně dosáhl na kuchyňské lince. Začal vřískat, jako když ho na nože bere. Nereagovala jsem na to. Lehl si na zem, kopal a třískal do všeho kolem sebe. Když jsem se nad ním sklonila, uštědřil mi slušnou ránu do obličeje.

Umím si představit výraz tváře ne právě mladých sousedek, pro které takové zvukové kulisy nebyly žádnou novinkou. Jejich reakce byla zpravidla litování synáčka, ale i poznámky o nevychovaném fakanovi. Samy totiž už dávno zapomněly, jak těžké to se svými dětmi měly. Pokaždé jsem se snažila přejít tyto jeho vzteklé výstupy ignorováním. Věděla jsem, že mě zkouší,  a chtěla jsem mu určit hranice. Nemůže přece dostat všechno, co chce, zejména když si tím může ublížit. Neustupovala jsem, až do chvíle, kdy náš malý začal ve zlosti mlátit hlavou o zem. To už mě opravdu vylekalo.

Nedávno jsme se vrátili z nemocnice, kde zjistili, že má od narození mírně odchýlené kosti na hlavě, a varovali nás před pády na hlavu. Tehdy můj drobeček rychle vypozoroval, že mě tím dostal na lopatky. Stačí přece jen bouchnout hlavou o zem a maminka mě raději vezme do náručí. Neměla jsem jiné východisko. Nemohla jsem ho nechat bouchat se až do krve. Bít jsem ho odmítala. Jaký by to mělo smysl zakazovat mu ubližovat si, když mu potom ublížím sama.

Jako spása mi v této mojí bezvýchodné situaci připadala paní doktorka Prekopová. Na její přednášce, které jsem se v Brně zúčastnila, jsem nabyla pocit, že toto je správná cesta. Způsob, jakým projevit lásku dítěti, a přitom určovat hranice. Doma jsem využila hned první příležitost a při dalším ze synových hysterických záchvatů jsem ho pevně objala. Očividně jsem ho překvapila. Něco takového nečekal. Jeho přirozenou reakcí byl ještě větší křik a vztek. O to větší, čím více jsem mu bránila v pohybu. Přiznávám se, že i já jsem celá “vařila” vztekem. Jako kdyby se ve mně ta zlost za všechny jeho minulé scény nahromadila.

Byla to vlastně terapie pro nás oba. Oba jsme se hněvali. On si vybíjel svoji zlost a já jsem zase razantně vysvětlovala, proč mě zlobí. Bylo to zvláštní. Ani já jsem neočekávala takový nával pocitů. Teď už ale vím, že v tom je pravý účinek terapie. Asi po 20 minutách začal boj polevovat, už se tolik nebránil. Já jsem objetí mírně uvolnila, bylo však stále dost pevné. Stále jsem mu opakovala, že ho velmi miluji, ale zlobí mě, když bouchá hlavou o zem. To se dělat nesmí. Vadí mi to a on se to musí naučit respektovat. Postupně polevoval a já jsem se ztišovala. Nakonec se po 40 minutách přestal vzpírat úplně, položil mi hlavu na rameno a něžně mě objal. Nějakou dobu jsme si vychutnávali toto opojné vítězství vzájemné lásky. Šeptem jsem mu ještě jednou vysvětlila, že ho velmi miluji a že se nesmí bouchat do hlavičky. Nakonec jsme se dívali přímo do očí, kdy jsem mu naposledy vysvětlila, o co mi jde. Oba spojení a o zkušenost bohatší, jsme nakonec zažili uvolnění a radost.

Moje radost byla o to větší, že už bouchání hlavou nikdy více nezopakoval. Po tomto boji nebylo vítěze ani poraženého. Oba jsme byli uvolnění a šťastní, že jsme se navzájem našli.

Láska, pocit bezpečí i hranice

O pevném objetí Jiřina Prekopová píše: “Jde o to, poskytnout dítěti v jednu chvíli lásku, pocit bezpečí i hranice. Používání pevného objetí má smysl jen v kombinaci s výchovou, která dává lásku, ale i mantinely. Dítě musí vědět, jaká jsou pravidla, co může a co ne, rodič nemá být slabý a nechávat se sebou manipulovat. Je to velmi těžké, hlavně vymezování hranic a potom důslednost. Mnozí rodiče se velmi proviňují na svých dětech, když je nechají žít bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje celý život.

Terapie pevným objetím uspokojuje dětskou potřebu po dotyku, a to právě tehdy, když je dítěti těžko. Čím pevnější objetí, tím hlubší ponoření se do vlastního cítění i do cítění druhého. Aby se ten druhý mohl do mě vcítit, musím mu svůj cit ukázat. Abych se mohl vcítit já do druhého, musí mi vyjevit svoje city. Jen tak se toku lásky otevřou obě srdce.

Každý musí nést zodpovědnost za obnovu lásky. Z tohoto pohledu je mnohem cennější práce rodičů než genových inženýrů a informatiků. Rodiče jsou vlastně nejdůležitějšími lidmi na světě, protože jejich děti a děti jejich dětí rozhodnou, jak bude náš svět vypadat v budoucnu. Dítě se učí mít rádo samo sebe, když mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milované jednoduše proto, že je. Když se matka dívá na svoje dítě, mají její oči zvláštní lesk, který je neklamným znakem lásky a hluboké radosti z jeho existence. V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jeho jistota, že je na tomto světě chtěné a vítané. Tímto způsobem může matčina láska jasně zaujmout místo v osobnosti dítěte. Může se spojit s nejvnitřnějším jádrem osobnosti tohoto člověka splynout s ním v jednotě.

Lidé, kteří takovou lásku zkusili, jsou schopni také lásku nenuceně dát najevo jako přirozenou a samozřejmou součást svojí osoby. Zažít bezpodmínečnou lásku tedy není jen předpokladem pro to, aby člověk měl rád sám sebe, ale i předpokladem pro to, aby člověk byl schopný milovat i ostatní lidi. Mateřská láska je proto požehnáním, které, a je to tragické, není všem lidem v dostatečné míře dopřáno.

Navzdory jednoduše vypadajícímu postupu je při terapii pevným objetím nutné postupovat školeně. Má svoji vypracovanou metodiku s pevně stanovenými hlavními úkoly a principy. Je ale přístupná všem, kteří chtějí sebe i svoje blízké udělat šťastnými a spokojenými. Celá metoda má totiž poslání, o kterém ráda mluví doktorka Prekopová v souvislosti se sebou. Neúnavně se snaží mezi lidmi obnovovat lásku a tím obnovovat i sebe. Setkání s touto energickou osobou oplývající šarmem je pokaždé přínosné a inspirující. Dokáže o úskalích výchovy vyprávět poutavě a s humorem, čímž nabije posluchače nejen dobrým pocitem, ale i s inspirací vrátit se domů ke svým dětem s úsměvem a s láskou. Jiřina Prekopová má sedmdesát čtyři let biologického věku, elán třicátnice a životní zkušenosti stoleté.