Dokončuji narychlo nějakou práci u počítače, zrovna se chystám ji odeslat emailem, když někdo zvoní u dveří. Zvedám se a vcházím do kuchyně (kudy se u nás prochází k domovním dveřím), kde zahlédnu dceru stojící na parapetu zavřeného okna. Zabrzdím, sundám ji dolů se slovy “to se nedělá” a jdu otevřít.
Za dveřmi stojí sousedka z prvního patra:
“Nezlobte se, že ruším, ale z protějšího domu na mě pokřikuje nějaká paní, že ve třetím patře je v okně dítě, které vypadne. Paní je z toho úplně bez sebe. Tak mě napadlo, že to bude nejspíš u vás.”
Poděkuju a sousedka dodává, že tohle coby matka dvou dětí také velmi dobře zná.
Bydlíme v cihlovém domě v nepříliš široké ulici, takže si tu lidé přes cestu skutečně koukají do oken. V tom naproti naší kuchyni na mě právě starší paní dělá jasný posunek – sděluje mi jím, že jsem na hlavu. Jinak řečeno blázen, chodící nezodpovědnost, příšerná matka. Otevírám okno, chystám se na ni zavolat, že “děkujuuu”. Ale ona bez přestání křičí, že jsem nezodpovědná ženská a co to asi tak dělám, když ani nevím, že mi dítě padá z okna, a to už dobrých dvacet minut. Teprve teď mě přepadá panika a roztřesu se. Přes rachot z ulice se přesto znovu pokouším děkovat a ještě jednou “nenadávejte mi, prosím, jsem vám vděčnááá”. Když to zachránkyně konečně zaslechne, uklidní se a z okna zmizí. Uf.
Sesunula jsem se na zem a hýkavě rozbrečela.
Nic nechápající dvouletá dcera taky. Pro ni to byla zřejmě zábavná hra: vylezla na pohovku pod oknem, pak na její opěradlo a – tradá – vzhůru na parapet, okna jsou dvojitá a to vnitřní – že by se dalo otevřít? Jde to! A šup, už tam stojí. Jé, a naproti v domě nějaká paní hraje se mnou asi nějakou hru, něco mi ukazuje a volá na mě, škoda že ji neslyším. Tak nějak to asi bylo v okamžiku, kdy jsem procházela kuchyní ke dveřím, kde zvonila sousedka.
Snažím se uklidnit tím, že otevřít druhé okno by se dcerce povedlo stěží. Parapet je úzký, musela by slézt a pak už by na kličku u vnějšího okna asi nedosáhla. Jenže kdo ví… Jako před soudním tribunálem, sama před sebou v duchu vypovídám: Jsem si jistá, že v okně nestála dlouho, protože chvíli před zazvoněním sousedky jsem si vařila v kuchyni čaj a dcerka ještě byla ve svém hracím koutku. Jenže tenhle argument je k ničemu! – křičí na mě moje vzpomínky. Kdysi jsem coby dobrovolník docházející na dětské oddělení do nemocnice viděla, jak se může během několika vteřin nevratně změnit život dítěte následkem pádu z oblíbeného stromu. Jedno neopatrné šlápnutí – a po něm člověk na vozíku. Rozsudek na celý život, minimální pohyblivost, maximální tragédie.
Když samoobhajoba neuspěla, hledám tedy možnou příčinu své nedbalosti. Dcerka je na sebe od mala děsně opatrná. Nepouští se bezhlavě do ničeho, co se pořádně ještě nenaučila, a snad i díky tomu je také hodně šikovná: po schodech chodí bez držení bravurně nahoru i dolů (do schodů si dokonce sama v náručí nosí svoji milovanou motorku, a nedá jinak), nikam nepadá, na hřišti leze po různých prolézačkách určených i větším dětem, nevbíhá do silnice, bez větších potíží kde co přeleze, vyleze, zdolá.
Její opatrnost a rozumnost, se kterou ke světu přistupuje, mi zřejmě dala falešný pocit bezpečí, říkám si.
Zapomínám na to, že jsou jí zkrátka teprve dva roky a je třeba dávat na ni bedlivý pozor… Ale já jsem přece s ní celé dny a hlídám, aby se jí nic nestalo. To já se snažím, aby své dětství přežila bez zásadních úrazů a nevratných chyb! Jen přece nemůžu pořád vedle ní stát, den co den, doma i venku, hlídat každý její krok…
Ať se o své “nevině” přesvědčuju, jak chci (mám přece silný smysl pro zodpovědnost a na milovanou dceru přiměřeně dbám, ač se zároveň snažím vést ji k samostatnosti), pocit hořkosti a nepříjemného tlaku v oblasti žaludku ještě několik dalších hodin nemizí. Teprve když se z toho vyspím a přestanu myslet na “co by bylo, kdyby” (se jí podařilo okno otevřít), dokážu se na to podívat jako na velmi cenné ponaučení a nechtěnou průpravu pro nadcházející jarní a letní období, kdy bývají okna v bytě otevřená. A přicházím na to, že dcera mohla vylézt na okno i proto, že to den předtím viděla u mě – myla jsem totiž okna. Ve svém věku zkrátka všechno napodobuje. Navzdory tomu, že jsem jí při mytí oken mnohokrát opakovala, že ona šplhat nahoru nesmí.
Nakonec je nejdůležitější, že se nic nestalo. Jen mě tak napadá, že to nemáme jako rodiče vůbec jednoduché. Že v této nejdůležitější životní roli se musíme důsledně snažit, abychom své dítě pokud možno ohlídali před všemi nebezpečenstvími a nástrahami světa a zároveň se nestali hysterickými bubáky, kteří stále něco zakazují a dítěti téměř nedovolí se svobodně pohybovat, zdokonalovat a zdravě rozvíjet, a to vše ze strachu, aby se mu nic nestalo. To je sakramentsky těžká role, když nám k ní navíc nikdo nedal žádný scénář. Co myslíte?
Komentáře