Když děti nechtějí mluvit

Mnoho rodičů to zná. Jejich malá ratolest má sice šibalské oči, všechno bere do ručiček a rozumí každému pokynu. Ale dostat z ní slovo, na to nefungují žádné finty. Drobeček mlčí, nepoví ani slůvko. Nepomáhají úplatky v podobě sladkostí či hraček ani výhružky…

Svoje si užila i matka 5letého Dominika. Dnes už ví, že důvod, proč její syn tak dlouho nemluvil, byl hlavně v ní.

Evě bylo 18 let, když se jí narodil Dominik. Protože peněz bylo málo, manžel jezdil za prací do Německa. Malého viděl jen jednou za 4–5 měsíců. Dominik rostl, a jak vyprávěla jeho babička, povahu měl po otci a dědečkovi. I oni byli mlčenliví jako ryby.

Nesmělý klouček se občas projevil. Rozházel hračky, zadupal nohama. Někdy vydal zvuk a na všechno říkal: „Ne, ne…!“ Zabíralo jediné. „Až přijede táta z Německa, dostaneš výprask,“ říkávaly máma a babička. Obě mu občas i samy naplácaly. A když přijel otec ze zahraničí, Dominikovi se dostalo bití znovu. Strach se v něm stupňoval. Otce se bál a těch několik dní, které trávil doma, se mu vyhýbal. Matka ani babička si toho ale nevšímaly a chlapcovu neschopnost mluvit připisovaly genům.

Vývoj řeči

Dětský psycholog PhDr. Štefan Matula upozorňuje na to, že vývoj řeči může být skutečně podmíněný dědičně. „Řeč se vyvíjí postupně. Pokud je zpomalen fyzický či psychický vývoj, zaostává i řeč. Čím dřív si to rodič uvědomí a začne s nápravou, tím jsou následky pro dítě menší.“

S výchovou dítěte je třeba začít už před jeho narozením. A přestože to zní zvláštně, i s výukou řeči. Logopedka PhDr. Daniela Lendvorská se ve své rozsáhlé praxi setkala s mnoha případy, které vypadaly složitě, ale na konci složité cesty bylo přece jen usměvavé a štěbetající dítě. Říká:

„Řeč je přirozený proces učení napodobováním. Je velmi důležité, aby dítě bylo zdravé, jen tak se může normálně rozvinout i jeho řeč. Rodiče by proto měli dbát na dodržování přirozených zásad komunikace. Ještě před narozením dítěte by si s ním měli povídat, dotýkat se bříška.“

Už novorozenec komunikuje.

Jeho křik není řečí, ale jen reflexem dýchacích a hlasových orgánů, které začínají pracovat. Zajímavé je, že křičí všichni novorozenci, i ti, kteří přijdou na svět s poškozeným sluchem. Až po několika týdnech získává křik signální funkci – je znakem bolesti, nepříjemného stavu, nudy. Zároveň ale křik „trénuje“ dýchací a hlasové ústrojí. Pokud matka ví, jaký druh křiku dítě předvádí, pomáhá mu křik rozlišovat.

Koncem 2. měsíce dítě začíná vydávat jednoduché zvuky, které souvisí se sáním. Postupně napodobuje zvuky z okolí. Tímto štěbetáním připravuje své hlasové orgány pro pozdější schopnost vyslovovat hlásky a slova. I v této fázi je obtížné zjistit, zda dítě slyší.

Znakem dobře fungujícího sluchu je stav, kdy kojenec začíná reflexně napodobovat zvuky, které slyší z vlastních úst. Spojení mezi sluchem a ústy se upevňuje. Čím jsou artikulační schopnosti kojenců lepší, tím víc se mu to daří.

Přibližně v 18. měsíci udělá pediatr preventivní prohlídku. Jestliže dítě dobře slyší a je v pořádku po tělesné i duševní stránce, ale ještě nemluví, nemusí se rodiče znepokojovat. U některých chlapců a děvčat může tento stav trvat až do 3 let.

V případě, že tříleté dítě ještě nemluví, musí ho prohlédnout logoped, foniatr, neurolog. Ti buď určí fyzickou poruchu, nebo pošlou dítě k jinému odborníkovi, který může odhalit další příčinu. PhDr. D. Lendvorská:

„Pokud jsou další pochybnosti, podstoupí dítě vyšetření, aby se vyloučila např. dětská mozková obrna. Časté jsou i případy vývojových vad. Přibývá dětí, které přijdou na svět s vážným poškozením nebo se narodí předčasně. To všechno může zasáhnout do vývoje řeči a později vyústit i do poruchy učení.“

Rozvoj slovní zásoby

Schopnost samostatně chodit a manipulovat s předměty má velký vliv na rozvoj rozumových schopností dítěte. Mezi 1. a 2. rokem života se výrazně zvětšuje jeho slovní zásoba názvů osob, zvířat, věcí a činností a mezi 2. a 3. rokem věku už má vytvořen základní slovník.

Toto období je nejdůležitější. Vývoj řeči totiž zrychluje vývoj myšlení. Poslouchání vlastní i cizí komunikace upřesňuje sluchové vnímání. Dítě zpočátku tvoří jednoslovné věty, postupně přidává další slova. Vytváří i nelogické podoby slov.

Pro třetí a čtvrtý rok je typická otázka: „Proč?“ Malý človíček o sobě často hovoří ve 3. osobě. Až když úplně pochopí, že je oslovováno ono samo, začne používat zájmeno já.

Slovní zásoba ročního dítěte sestává asi z 10 slov. Za další 4 roky se však rozroste na více než deset tisíc výrazů. Denně se tedy dítě naučí přibližně 6 slov. Podle psycholožky Denisy D. Cummisové dochází u chlapce či dívky ve 3. roce věku k explozi v řeči a čtyřletí mluví a rozumí lépe než výkonnější počítač.

Důležitý je vstup dítěte do školky.

Mezi kamarády má velkou možnost vyzkoušet si své schopnosti. Někdy je to pro něj první možnost setkat se s vrstevníky. Do takové situace se dostal i Dominik. Do čtyř let vyrůstal jen s matkou a mladší sestrou. Občas šel mezi kamarády na dvoře, ale nedovedl mezi ně zapadnout. Matka říká: „Když mu bylo 4,5 roku, začal chodit do školky. Bylo mi sice divné, že byl takový tichý, ale připisovala jsem to jeho povaze. I jeho otec byl takový. Když mě však na jeho mlčenlivost upozornila učitelka, začala jsem mít obavy. Není nemocný? Začali jsme navštěvovat logopedku a psychologa. A výsledek se dostavil. Dominik přišel jednoho dne ze školky a řekl mi: „Mami, hrál jsem si s autem.“ Myslela jsem, že snad omdlím. Můj syn mluvil. Proč doposud mlčel, mi nedovedl vysvětlit. O to víc mě překvapila další vyšetření u psychologa a logopedky.“

Chápání

Dříve než začne drobeček používat vlastní slovník, už sám rozumí velkému množství slov. Reaguje na ně pohybem, smíchem nebo nevůlí. Radost projevuje zejména tehdy, když ho vnímá okolí. To se projevuje chutí komunikovat. Právě tehdy by měli rodiče výrazně zasáhnou a svého potomka podporovat. Dítě si takto totiž zvyká navazovat s okolím kontakty.

Rodiče by měli hovořit vždy jasně a čistě. Rozhodně není potřeba po dítěti opakovat jeho chybné pokusy. Opakováním dětsky deformovaného slova se dosahuje opačného účinku.

O nápravu chybného vyjadřování dětí by se rodič neměl pokoušet sám. Nesprávným návykem totiž víc pokazí. Logoped posoudí podle vývojového stadia dítěte celkový stav jeho řeči – slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, rychlost a plynulost, zralost sluchového a zrakového rozlišování.

Důvodem pro terapii je i trhaná řeč, komolení slov, přehazování hlásek, špatná výslovnost. Nácvik spočívá v opakování slov, která mají význam pro správný vývoj řeči. Jsou spojená s obrázky a hračkami. Postupně je nahrazují básničky, pohádky. I když na první pohled vypadá terapie jednoduše, opak je pravdou. Každé cvičení má přesný harmonogram a strukturu a rodič by u něj neměl chybět. Jen tak bude moci s dítětem pokračovat v nácviku i doma.

Chyby

Jev, kdy dítě nemluví vlivem nějaké traumatické záležitosti, se objevuje v různých situacích. Psycholožka D. Lendvorská objasňuje: „Psychologické poruchy vytvářejí u dítěte odměřený postoj ke společnosti. Jsou typické tehdy, když rodič nepodněcuje dítě, aby hovořilo. Setkáváme se s tím i po delším pobytu dítěte v nemocnici. V domácím prostředí je tp důsledkem toho, že se rodič nevěnuje dítěti tak, jak si zaslouží.

Objevují se případy, že mnozí rodiče velmi málo komunikují se synem nebo dcerou až do 1. roku. Jiný případ jsou tzv. spavé děti, kterým se mluvit nechce. To však neznamená, že v budoucnu nezačnou. Kdysi maminky děti houpaly, zpívaly jim. Některé dnešní mámy raději miminku pustí televizi, rádio, a dítě se uklidní. Je to ale jiné, než když ho utěší matka. Dítě napodobuje mámu a máma dítě.“

Jednou z chyb ve výchově je i nátlak na dítě. Malý Dominik to zažíval často. Babička mu někdy slibovala, že když řekne bába, dá mu bonbon. Nejdřív nechtěl. Často říkal: „Ne, ne…“ Po čase, když se v něm strach vystupňoval, přestal říkat i tyto slabiky a nepomáhalo ani napomínání po dobrém či po zlém. Jakékoliv nucení ale situaci zhoršuje. Má-li dítě důvod nemluvit, zasekne se a právě v období negativismu to použije proti svým rodičům jako zbraň.

Každé dítě je jedinečné a má svůj čas. Je proto chyba, když rodiče porovnávají vývoj řeči u sourozenců. To se totiž děje s Dominikovou sestrou Sárou. Jejich máma, poučená špatnou zkušeností, soustavně kontroluje každé slovíčko své dcery, neustále ji vyzývá, aby promluvila. Už nechce zopakovat stejnou chybu. Uvědomuje si, že jako matka už jednou selhala. „Psycholog mi potvrdil, že Dominik neměl vadu řeči. To já jsem k němu měla špatný přístup a nepodporovala jsem ho v mluvení. Připisovala jsem to zděděné vlastnosti. Pravda však je, že malý žil v soustavném strachu z bití a opakování toho, jak ještě dostane, až se vrátí otec, v něm vytvořilo blok.“

Příčinou Dominikovy averze mluvit bylo tedy zastrašování. Může to mít trvalý vliv na jeho psychiku? Psycholog Š. Matula vysvětluje:

„Jakékoliv vzbuzování strachu působí na dítě retardujícím způsobem. Může to přerůst až do stavu neurózy. Takoví chlapci a dívky se ve škole často stávají obětí šikany. Jsou v podřízené pozici, čímž lákají agresory.”

Eva si uvědomuje, jaký vliv může mít tato zkušenost na jejího syna. „Všichni jsme k němu změnili svůj přístup. Manžel je sice stále ještě v Německu, ale častěji telefonuje a malý si s ním povídá alespoň takto. Dnes je z něj živý chlapec a věřím, že v pořádku bude i jeho sestra.“

JAK SE ROZVÍJÍ ŘEČ