Kdo nečurá s námi, čurá proti nám

“To je teda ostuda, že ve dvou letech ještě nosí plíny. Takové šikovné děcko.”

“Za to můžou ty pampersky. Kdyby jí dávali látkové, už by dávno chodila bez nich.”

“Náš kluk uměl na nočník už v osmi měsících. Tohle to dítě po něm nemá.”

“Musíš být důslednější a dávat ji vyčurat hned, jak se probudí, a než jde spát a několikrát za den ji prostě na ten nočník posadit, ať chce, nebo ne. Nesmíš být líná, nebo se ti děcko bude počurávat ještě ve škole.”

Slýcháte podobné výroky od babiček a tetiček, či dokonce od maminek stejně starých ratolestí, jako jsou ty vaše? Já se s tím v poslední době setkávám poměrně často a přiznám se, že se bráním odpovídat na taková prohlášení už jen s vyceněnými zuby. A když se moje dvouletá dcera opakovaně dozvídá, že je “ostuda”, pak syčím hodně hlasitě. Toto hodnocení ji přece k nočníku ani záchodu nepřivede.

A nemá se za co stydět, prostě to ještě neumí. Jako spoustu dalších věcí.

Zkoušela jsem malou Karolínu posazovat na nočník v jejích osmnácti měsících. Stupňovaný řev a odpor při snaze přivábit ji k nočníku sice střídalo radostné výskání nad četbou oblíbených knih, půlhodinové vysedávání u nočníku, věčné čtení říkanek a prohlížení obrázků však mne i muže po pár týdnech přestalo bavit.

Výsledek naší drezury byl totiž  nulový: v nočníku se ani jednou nic neobjevilo. Brala ho jen jako prima čtenářské sedátko.

Po Karolčiných druhých narozeninách, v období přicházejícího léta, jsme se rozhodli pustit do výcviku číslo 2. Léto je prý totiž skvělé období pro přechod z plen do civilizovaného světa hygienických návyků, a to vzhledem k tomu, že doma může dítě pobíhat bez plen (a tak se lépe soustředit na nácvik) a také travička, na niž děti tak rády čurají, je prý v tomto období správně zelená. 

A ejhle, pomalými přískoky se po necelých dvou měsících blížíme k tomu, že dítě si občas řekne o nočník samo, občas to schytají ponožky či podlaha (to když doma pobíhá nahatá), většinou se ovšem po dosazení na nočník prostě vyčurá. A k naší nemalé radosti – čtecí podpora rodičů je vyžadována méně a méně a již máme pouze jednu speciální nočníkovou knihu, kterou si Karolka “předčítá” i sama.

Jak se nám to podařilo? Inu, kromě osvědčených rad (nejtěžší pro mě byla a je důslednost)

• jsme prostě dali nočník na jedno stálé místo.
• Za každý úspěšný pokus jsme dceru umírněně pochválili (je prý třeba dávat pozor na jásavé ovace a oslavné tanečky, aby dítě nedělalo věci jen pro potlesk od rodičů).
• Za neúspěch jsme ji nikdy netrestali. Jen jsme jí řekli, že ponožky se perou jiným způsobem.
• Naučili jsme ji, že nočník sama odnáší vylít do záchodu (to je pro ni velká zábava).
• Trpělivě (či méně trpělivě) odoláváme jejímu umanutému “ne”, když ji vyzýváme, aby na nočník šla, a ona zrovna nemá náladu. Vábíme ji dál a nenecháme ji prchnout.

Své zásluhy na tomto výsledku jistě má jedna z důsledných babiček, která pro náš prázdninový pobyt u ní zakoupila kouzelný nočník vyhrávající ve chvíli, kdy se naplní nějakým obsahem. Karolka byla nadšená a my trochu rozpačití nad tím zpívajícím zázrakem. Nebylo nám jasné, jak po návratu z prázdnin naučíme vyhrávat náš domácí nočník… Naštěstí si na něm v těchto dnech jeho krotitelka spokojeně zpívá sama. (Menší ignorace obyčejného nočníku a rodičů po návratu do domácího prostředí však přece jen proběhla – holt s babičkou a zpívajícím nočníkem je při čurání lepší zábava).

Za vůbec nejdůležitější však považuju to, že jsme nepodlehli nátlaku (čili zkraje citovaným výrokům) a počkali jsme s nácvikem až do období, kdy je dcera k tomuto důležitému životnímu kroku očividně připravena.

Ještě nejsme zdaleka u konce, ale prázdniny jsou stále před námi a my doufáme, že do podzimu Karolínka bude schopná být přes den bez plínek. Je to přece šikovná holčička.

Jak mi jednou se stoickým klidem řekla maminka jiné více než dvouleté šikovné holčičky:

“Však ony se to jednou naučí všechny děti. Každé má své tempo.”

Myslete na to, až kolem sebe uslyšíte ony nátlakové a nepříjemné řeči o tom, že za zaostalost dětí mohou dnešní dokonalé pleny a nedokonalé matky. Když si počkáte na ten správný okamžik, může pro vás učení jednomu ze základních hygienických návyků být společným dobrodružstvím – občas napínavým, někdy úspěšným, sem tam po cestě zakopnete, ale k cíli se prostě nakonec dostanete. To je jasné, protože kolik znáte dospělých, kteří nosí plínky, aha?

Hezké léto s plenami i bez nich.