Co nového mě naučilo moje dítě
in , , , ,

Co nového mě naučilo moje dítě

Žáci svých dětí

Rodičovství a role rodiče jsou všeobecně pokládány za velmi zodpovědné, namáhavé, smysluplné a nezištné poslání.

Rodiče se od první chvíle, kdy zjistí, že čekají přírůstek do rodiny, snaží na tuto roli zodpovědně připravit. Aby je nic nezaskočilo, aby všechno zvládli a aby i zdánlivě neřešitelné situace vyřešili.

Matka i otec by však neměli být na svoje postavení rodiče vázáni natolik, aby nedokázali přijímat. Přijímat všechno krásné, úsměvné, překvapivé, okouzlující, poučné, výstižné a samozřejmě i laskavé – od svých dětí. Protože i naše děti, přestože jsou to ještě drobečkové, dokážou náš stereotypní život neuvěřitelně obohatit.

Proč si nevyměnit role? Místo učitelů se můžeme my, rodiče, stát pozornými žáky svých dětí.

Nikola

Můj synek mě naučil v první řadě to, že nic není důležitější a krásnější než jeho bezzubý dětský úsměv, že neexistuje nic krásnějšího než vůně právě probuzeného miminka, naučil mě obrovské trpělivosti a sebeovládání, ale zároveň i naprosté ignoraci. Naučil mě, že se lze vyspat i během pěti hodin přerušovaného spánku – a to do růžova, vařit a uklízet jednou rukou, chodit a krást se po bytě jako leopard na lovu, vyspat se na 30cm kousku postele. Jeho existence mě naučila i šílenému strachu a citlivosti a dala mi obrovskou sílu – bránit svoje dítě i za cenu vlastního života. Naučil mě i tomu, že moje požadavky a potřeby jsou jaksi nepodstatné a že já, “narcis”, jsem najednou i sama před sebou úplně nepodstatná, nejdůležitější je teď on a hrozně ho miluji…

Marie

Díky svému synovi jsem pochopila, jak velmi důležitá je pro mě moje rodina. Kariéra a seberealizace jsou fajn, ale nedá se to srovnat s pocitem, když ho pozoruji, jak se probouzí, otevře oči a usměje se na mě. Byla jsem blázen do plánování, když jsem neměla všechno přesně naplánované, byla jsem z toho nemocná. Teď? Neplánuji (tedy ne tak striktně), Kubík mi mé plány vždy nějak změní. Také mě přesvědčil, že s mojí závislostí na spánku to není takové vážné. Naučil mě víc se smát, těšit se z maličkostí, udělat ze sebe úplného blázna, jen aby se zasmál, a užívat si každý den s ním. Není to vždy jednoduché, ale on mi dává sílu všechno zvládnout.

Petra

Já jsem se díky Klárce naučila, že se všechno dá zvládnout jednou rukou, protože ve druhé držím ji.

Mirka (5 dětí)

  • Vařit v obrovském množství (uvažuji o zakoupení hrnce podobné velikosti, jako měla kdysi moje maminka na vyváření plenek).
  • Obléci všechny děti do kompletního zimního oblečení za méně než 5 minut, přičemž stihnu obléci i sebe.
  • Nevzrušovat se, když lezou po horním opěradle gauče a hrají si tam na indiány.
  • Nevzrušovat se, když vyhážou všechny věci ze skříně, protože si chtějí postavit “bunkr”.
  • Najít si vždy trochu času pro sebe i přes neustálé požadavky z každé strany, každou chvíli.
  • A především mě učinily závislou na dětech…

Ivanka

Barborka mě naučila bát se, ukázala mi, že lásky není nikdy dost, a starost o ni zbystřila moje smysly. Díky ní jsem se seznámila s mnoha skvělými lidmi, díky ní se každý den přesvědčuji, jak úžasný je její otec a můj manžel. Ukázala mi, že každý den se lze naučit mnoha novým věcem a že objevovat svět je ta nejnáročnější, ale i nejkrásnější práce. Každý den, který přivítá úsměvem, je plná štěstí, radosti a lásky.

Místo učitelů se můžeme my, rodiče, stát pozornými žáky svých dětí

Lucie

Mě dcera naučila hlavně větší trpělivosti, zodpovědnosti a mlsnosti. Také jsem nikdy předtím nevěděla, že existuje až tak velká láska. Udělala bych pro ni všechno na světě, aby byla spokojená a šťastná. Odnaučila mě hysterickým nákupům, které jsem do jejího porodu pravidelně absolvovala, a také jsem si uvědomila, že díky ní lépe zvládám svůj pracovní stres. Když přijdu domů, konečně pro mě práce přestává existovat a vždy se s ní vítám, jako bych ji neviděla rok. Stihnu nemožné, jako např. osprchovat se, obléci a namalovat se za sedm minut.

Dáša

Nikolka mě naučila zapomenout na sebe a myslet hlavně na ni, naučila mě být silnější a hlavně trpělivější. Já jsem velmi emocionální typ člověka, myslela jsem, že víc milovat nelze – ale jde to.

Jana

Laurinka mě naučila spát v noci jen jednu až dvě hodinky, a přitom být vyspalá, usmívat se, i když mi třeba právě do smíchu není, protože ona si můj úsměv zaslouží. Ukázala mi, že to nejkrásnější na světě je být matkou. Učinila mě ještě citlivější, než jsem byla dřív, ale zároveň silnější, abych ji mohla stále chránit. Naučila mě víc si všímat věcí kolem sebe a myslím si, že mě ještě spoustu věcí naučí. Vím, že pro mě je tím nejdůležitějším na světě a nic není krásnější, než když se na mě usměje a já ji můžu přivinout k sobě.

Eva (3 děti)

Děti mě naučily smát se, radovat se z každého dne, nemyslet jen na sebe, respektovat je jako osobnost, být trpělivá. A v neposlední řadě mi vytvořily pocit domova, který jsem nepoznala. Měla jsem velké obavy, jestli to dokážu.

Katka (2 děti)

Obě děti mě obohatily o spoustu nových poznatků a barev brýlí, přes které pozoruji svět. A samozřejmě o mnoho neopakovatelných pocitů, od nadšeného očekávání (těhotenství), obrovské radosti (narození), velkého strachu (z nemocí), ještě většího odhodlání (zvítězit nad vším špatným) … až po pocit nejistoty (jsem dobrý rodič?), výčitky svědomí (mohla jsem to řešit jinak) a smutek (příliš rychle rostou). Naučily mě radovat se a smát se maličkostem, stavět vzdušné zámky, povznést se nad horu nepodstatných věcí, ale i uklízet pozdě večer potichu a potmě, uvařit nedělní oběd za půl hodiny, ráno vypravit obě děti i sebe za patnáct minut do mrazivého počasí. Každé dítě je osobnost, proto od každého dostávám něco jiného, jedinečného. Bezmezně je miluji a tvrdím, že děti jsou ta nejúžasnější stvoření na tomto světě!

Martina (3 děti)

Moje dcera mi dala smysl života. Díky ní jsem skutečně dospěla. Naučila jsem se, v čem tkví skutečné štěstí, jak překonat sama sebe, jak nemyslet na svoji bolest, ale vnímat to pěkné, co porod přináší. A když se mi narodily ještě další dvě děti, vždy jsem se cítila být o něco lepší. Děti mě naučily, že není podstatné to, co mám já, ale co mají ony. Být svědomitou v práci, protože ji teď potřebuji, starat se víc o svoje zdraví, protože mě potřebují ony, a rozdat i to poslední, co mám. Už nežiju pro sebe, ale pro ně, protože vím, že jejich štěstí je i mým štěstím. Ještě se mám hodně co učit, ale děti mi ukážou ten správný směr.

Tak toto všechno nás naučily naše děti za ten krátký čas, co je máme. I když to s nimi není vždy jednoduché, jejich úsměv a láska nám dávají sílu žít naplno, protože jen s nimi je život jiný, řekla bych – naplněný. Věřím, že každá maminka se teď na chvíli zastaví a uvědomí si, jaký zázrak – zázraky má vlastně doma.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře