V posledním čtvrtletí prvního roku je už dítě značně samostatné. Dokáže lézt po celém bytě, také vylézt a slézt z pohovky. Dbejme při všech činnostech dítěte na důslednou prevenci úrazů!

V 10. měsíci se už dítě dovede postavit u nábytku a chodit kolem něj, přičemž se ho pevně drží. Velký pokrok je vidět i v rozvoji jemných pohybů ruky, které odrážejí úroveň intelektuální činnosti a narůstajících zkušeností dítěte. Dítě rádo uchopuje drobné předměty (nitky, zrnka) jemným pinzetovým úchopem – koncem palce a ukazováku. Také už dokáže vědomě uvolnit úchop a pustit např. kostku do nádoby.

Manipulace s předměty umožňují dítěti získávat fyzikální zkušenosti o předmětech – např. že existují lehčí a těžší předměty, že padají na zem, že kostky je nutno dát přesně na sebe, aby věž nespadla… Rozvíjejí se také poznatky geometrické – např. menší kostku je možné dát do větší, ale naopak to nejde, menší musíme vložit do větší kolmo, protože šikmo se tam nevejde…

Dítě samozřejmě nezná slova jako velikost, kolmice, rovnoběžka – tyto jevy samotné však poznává z praktických činností a při svých manipulacích se je učí respektovat. Začátkem poslední čtvrtiny prvního roku začíná dítě reagovat na třetí rozměr předmětů. Zajímá se o duté předměty, které ohmatává zvenku i zevnitř. Velmi rádo vkládá různé předměty do jiných, otvírá, zavírá zásuvky, zasouvá do otvorů kolík či různé jiné předměty. Poznává při tom, že věci je možné na sebe stavět, ukládat je vedle sebe, spojovat, rozebírat…

Významný je i vývoj řeči dítěte

Do konce 12. měsíce se rozvine pasivní porozumění řeči natolik, že k tomu vedené dítě porozumí všemu, pokud se hovoří o známých každodenních situacích. Průměrně v 10.–11. měsíci dítě vysloví své první skutečné slovo.

Společně s celou osobností se rozvíjí i emoce. Dítě projevuje svoji lásku k mámě – přijde ji pohladit, obejmout, dá jí pusu. Snaží se svým rodičům dělat radost, např. i tím, že ukazuje, co se naučilo, protože je chce pobavit a potěšit. Odměnou je mu projevená radost, která se stala cílem hry.

Rozvíjení hrubé motoriky

Pro zdokonalení lezení hrajeme s dítětem hry, které jsme s ním prováděli v uplynulém období: hra na honěnou po čtyřech, lezení do svahu a ze svahu, lezení mezi předměty, přelézání, podlézání, lezení na žebřík aj.
Dítě se už většinou umí posadit z lehu i z kleku. Největší problém mu dělá kontrola polohy těla, tj. správné umístění zadečku na sedací plochu, kterou nevidí – např. na židličku nebo schůdek.

K nacvičování posazení se ze stoje vybereme nějaký široký předmět, vysoký asi 15–20 cm – např. matraci či schod. Dítě postavíme tváří k matraci, potom ho otočíme o 180°, podáme mu svoje ruce a mírně zatlačíme, aby se posadilo. Důležité je, aby se na místo, kam se chce posadit, nejdříve podívalo, potom se otočilo a posadilo. Pokud učíme dítě této dovednosti, učíme ho zároveň orientaci v prostoru. Dbáme na bezpečí dítěte!

První kroky a zdokonalování chůze

První krok se objevuje u některých dětí už v 9.–10. měsíci, většinou však až kolem roku. Následující cvičení jsou určena dětem, které už udělaly první samostatný krok.

Překonávání větších vzdáleností

Postavíme dítě k nábytku, kterého se může držet, a lákáme ho k sobě. Postupně zvětšujeme vzdálenost mezi sebou a dítětem. Některé dítě do týdne, jiné do měsíce od prvních krůčků přejde celou místnost a velmi brzy se vydává na cestu po bytě. Když se tak stane, je třeba zvýšit ochranná opatření – zabezpečit všechno, čím by se mohlo dítě poranit nebo co by mohlo poškodit.

Co se týče jemné motoriky, do konce 1. roku se má dítě naučit:

• předměty pokládat a stavět,
• duté předměty vyprazdňovat, vysypávat, plnit, zasouvat, uzavírat,
• zdokonalit se ve zpracování materiálů,
• používat nástroje složitějším způsobem,
• osvojit si snadné pracovní a sebeobslužné pohyby a začít napodobovat,
• hrát si s pískem a vodou,
• pohybovat se na slovní výzvu,
• osvojit si některé manipulační pohyby v sociálním styku.

Pokládání plochých předmětů na sebe

Dáme dítěti několik dřevěných destiček nebo plochých nízkých krabiček a ukážeme mu, jak je lze pokládat na sebe. Stejným způsobem může dítě na sebe vrstvit sešity, knihy, talířky… Důležité je, aby se stavba nezhroutila, když dítě položí některý kus více napravo nebo nalevo. Malý stavitel postupně získá schopnost klást předměty přesně na sebe. Nácvikem této dovednosti směřuje ke stavění věžičky z kostek, což zvládne koncem prvního roku života.

Pokládání menších předmětů na větší

Poskytneme dítěti dva předměty různé velikosti (např. dvě různě velké krabice nebo různě velké kostky) a lákáme ho, aby položilo menší předmět na větší. Čím menší je rozdíl velikostí obou předmětů, tím je úloha těžší.

Vytahování předmětů z pytlíku

Do plátěného pytlíku nebo do sáčku dáme menší předmět a vyzveme dítě, aby ho vytáhlo. Dítě se učí držet jednou rukou sáček za okraj a druhu rukou předměty vytahovat. Střídáme hru s pytlíky z různých materiálů: plátěnými, igelitovými, papírovými sáčky.

Vysypávání předmětů

Nejprve dáme dítěti příležitost vysypávat předměty z krabic, košíků, hrnečků a sáčků. Dítě má objevit princip, že nádobu nebo obal je třeba otočit dnem vzhůru, aby předměty vypadly.

Otevírání a zavírání krabic

Začneme s válcovitými, vysokými a plochými krabicemi z lepenky, dřeva, umělé hmoty, které mají nasazovací víka. Pozor na případné ostré hrany.

Zasouvání kuželovitých mističek do sebe

Dáme dítěti sadu stejně velkých mističek z umělé hmoty, které se používají např. jako forma na puding. Mají tu vlastnost, že jsou nahoře širší a dole užší, takže kteroukoliv misku můžeme zastrčit do jiné. Dítě se snadno naučí zasouvat je do sebe, protože nemusí respektovat ani jejich velikost ani tvar.

Zatloukání kladivem

Necháme dítě, aby kladívkem zatloukalo „hřebíky“ na dřevěné destičce s dírkami. Když se mu to podaří, stojan otočíme a dítě může zatloukat „hřebíky“ z druhé strany. Postupně se tak učí trefit se kladívkem do hřebíku.

Posouvání hraček plovoucích po vodě

Děťátku ukážeme, jak rukou, vařečkou nebo jinými předměty postrkovat plovoucí předměty a hračky, aby pluly po vodě určitým směrem.

Přelévání vody z nádoby do nádoby

Při koupání dáme dítěti několik nádob, aby si mohlo přelévat vodu z jedné do druhé. Učí se přelévat vodu pomalu, rychle, z větší i menší výšky. Přitom si procvičuje schopnost jemně měnit sklon pohárků, dávat je do prostorových vztahů, aby voda přetékala z jednoho do druhého (ne mimo ně).

Rozvíjení pasivní řeči dítěte

Stále platí, že s dítětem musíme:

• mluvit pomalu a zřetelně,
• omezovat slovník na slova, jejichž význam může pochopit,
• mluvit o konkrétní situaci, ve které se dítě nachází, a věcech s ní související,
• používat vždy stejné slovo pro označení stejného jevu.

Pojmenovávání činností a předmětů při hře s dítětem

Chceme, aby se dítě naučilo rozlišovat význam slova kostka, krabice, hrníček. Posadíme se spolu ke stolu, na kterém leží všechny tři předměty, mluvíme a ukazujeme např. „Tady je kostka. To je krabice. Dáme kostku do krabice, kde je kostka? Tady je kostka. To je hrníček. Dáme kostku do hrníčku…“

Princip hry je v tom, že dospělý vykonává s několika předměty úplně jednoduché činnosti, které současně zřetelně popisuje. Díky tomu, že dítě slyší vícekrát stejné slovo a současně je jeho pozornost vedena k tomuto předmětu, vytvoří se s velkou pravděpodobností asociace mezi slovem a předmětem.

Ekvivalentem hry je možnost, aby dítě aktivně spolupracovalo. Aby provádělo popisované činnosti samo. Např. „Pohladíme panenku, taky ji pohlaď“. Když dítě vidí, co maminka dělá s panenkou, snaží se ji napodobit.

Rozvíjení aktivní řeči: Rozhovor o obrázku

Dítěti ukazujeme obrázek a podněcujeme ho, aby samo označovalo některé jevy slovem. Pokud začne, zaslouží si velkou pochvalu a uznání. Při práci s obrázky je třeba dodržovat zásadu, že nemáme dítěti  ukazovat obrázky něčeho, co nezná. Obrázek má dítěti skutečnost připomenout, ne nahradit.
V poslední čtvrtině prvního roku života dítěte se při ukazování obrázků už neomezujeme jen na izolované osoby, zvířata a věci, ale upozorňujeme také na jednoduché činnosti a vztahy, např. tady je pejsek, který štěká haf-haf a skáče hop-hop. Když to dítě pochopí, zaktivujeme ho tím, že se ptáme, a dítě ukazuje prstem. „Kde je pejsek? Který pejsek štěká haf-haf?“

Rozvíjení emocí a sociálních vztahů

V tomto období se soustředíme na to, aby si dítě vytvářelo správné citové vztahy ke svému okolí. Důležité je, aby v dítěti náhodně nevznikly zbytečné pocity strachu z neškodných jevů, ale aby současně poznalo nebezpečné situace a předměty, které by ho mohly ohrozit.

Dítě se také musí seznámit s dialektikou života. Aby si uvědomilo, že něco je, musí prožít stav, když to není. Chceme, aby dítě bylo šťastné a spokojené a dařilo se mu, proto ho obklopujeme láskou, pohodlím, hojností. Jenže aby si uvědomilo, že ho má máma ráda, musí také poznat stav opačný – když se na něj máma zlobí. Když mezi nimi dojde k udobření, je to pro dítě jeden z nejpříjemnějších zážitků.

Aby dítě poznalo, že se má dobře, musí občas prožít stav, kdy se má špatně, něco mu chybí nebo ho něco bolí. Jen díky občasnému zakoušení protikladů si dítě uvědomí, co má, a naučí se chápat jiné.

Láska, pohodlí a hojnost by se neměly stát samozřejmostí. Dítě má nejen poznat protiklady, ale současně si má uvědomit, že se věci odvíjí také od jeho chování – pokud se nebude chovat určitým způsobem, tak mnohé příjemné stránky života zmizí. Nezdravou, absolutní jistotu vytvářejí rodiče nadmíru laskaví a hodní, kteří všechno strpí a odpouští a kteří nedokážou dítěti nic odepřít. Dítě potom přijímá jejich lásku a dary jako samozřejmost, vyžaduje stále více a vrací stále méně.

Relativní jistotu v dítěti vytvářejí rodiče, kteří reagují na chování dítěte velmi různorodě. Odměňují dobré chování dítěte láskou a něhou, ale na jeho nevhodné chování reagují tak, že jsou méně laskaví, neposkytují příjemné podněty, pohlazení, přeruší s dítětem kontakt (byť jen na krátkou dobu) atd. Tímto způsobem se dítě postupně učí přizpůsobovat svoje chování nejen vlastním potřebám, ale současně i potřebám jiných lidí.

Vytváření návyku dělit se s druhými

Matka občas vyzve dítě, aby dalo svoji oblíbenou hračku otci. Otec si ji vezme, chvíli si s ní pohraje a potom ji dítěti vrátí. Využijeme i jiných příležitostí – např. v parku dítě půjčí svoji hračku jinému…

Pokud dítě dostane nějakou oblíbenou pochoutku, vyzveme ho, aby dalo kousek někomu jinému. Dotyčný si má nabídnutou pochoutku vzít a před dítětem sníst. Nestačí poděkovat a vrátit ji dítěti. Neměli bychom dítě zvykat, že se něčeho zřekne jen formálně a bude tedy očekávat, že věc zase dostane hned zpět. Rodičům se často zdá, že zacházejí se svým dítětem v tomto případě tvrdě a zbytečně ho trápí. Měli by si však uvědomit, že dítě v ranném věku snadno překoná svoje sobectví, čímž se zbaví nepříjemných konfrontací v pozdějším životě.