Hlavní stránka Ostatní články Rodina

Už dlouho se mluví o angažovaných otcích, tatíncích na rodičovské dovolené a „nových“ mužích vůbec. Také jsem se radovala z toho, že generace třicátníků zažívá to, co by mělo být normální. Tedy že rodiče jsou dva a to, že je jeden z nich na rodičovské (říkejme tomu třeba dovolená), neznamená jeho totální nasazení, ale jen to, že i těch osm hodin, co musí být druhý pryč, je o dítě postaráno, ale těch zbývajících šestnáct hodin dne je potenciálně lepších, protože je zaštiťuje tandem.

Asi to nebude právě populární názor, ale při většině mých setkání s realitou se ukázalo, že zatímco děti pro muže už tématem jsou, praxí ještě nikoliv. Některé tatínky podezřívám, že jakýsi zájem o děti, především ty, které ještě neumí anebo – nedej bože – ani nikdy nebudou hrát fotbal, je především vhodným námětem pro konverzaci. Tak jako ženy dostaly před desítkami let možnost vstoupit do veřejného prostoru, jsou dnes muži voláni do toho soukromého. Stalo se společensky neúnosné, aby se muž o děti nezajímal, přesněji řečeno o nich při vhodné příležitosti neplkal. Pokud jsme ochotné otevřít oči, přiznáme si, že své o tom víme samy. Volám po výjimkách a rozhodně ne proto, aby potvrdily pravidlo!

Naštěstí ale není nic tak jednoduché, jak se zdá, když si myslíte, že už jste kápli na to, jak to vlastně je. Po prozření z euforie angažovaných, nových partnerů, tatínků a kdo ví čeho ještě jsem prozřela podruhé. Jako stoupenkyně hned několika „-ismů“, tedy teorií postihujících život, musím varovat, že systémy, teorie a obecné pravdy jsou dobré, ale pro život díky bohu neplatí.

Z mého zklamání z příliš optimisticky vykládaného nového otcovství mě vyléčil „starý“ otec. Tedy představitel generace zploditelů, která se příliš nadějně nejevila.

Do práce jsem dorazila s vypětím sil. Samozřejmě jsem na sobě nedala nic znát, ale v neformální chvíli jsem kolegovi přiznala obavy z průběhu náročného dne a těch dalších. Po noci zčásti propracované, zčásti probdělé nad zoubky a jen z nepatrného zlomku prospané jsem na chvíli nechtěla předstírat bezproblémové nasazení. Mlčenlivý kolega, který působí jakoby povzneseně nad běžné problémy, se doptal, kolik je synovi let, a zeptal se, jestli nefungují ty chladivé gely na dásně. No jistě, ty chladivé gely na dásně, v záplavě všeho jsem si na takový jednoduchý recept ani nevzpomněla. Ty máš děti? Pět. A mlčel dál. Se svou současnou ženou má jedno dítě, s předchozí dvě a jeho žena měla z prvního manželství taky dvě děti.

Věřím, že rozumíte kouzlu těch vět. Neřekl moje dítě, její dítě, naše dítě. Řekl mám pět dětí. A vzpomene si na něco, co tomu (ne jeho nebo jejich, ale nejmladšímu) dítěti pomohlo. A vzpomene si na to, protože když rostou zoubky, je to těžké a důležité. Vzpomene si na to, protože v noci vstával a ty bolavé dásničky mazal.

Teoreticky sice musíme myslet na ideály a to, jak by to mělo být, a neslevovat, nezavírat oči před realitou a nepřikrášlovat si ji, ale v životě se dívejme po lidech. Na každého zvlášť. A pak to může takový docela obyčejný gel na bolavé dásničky natřít všem těm tatínkům, co spíše vykládají než konají.