Hlavní stránka Ostatní články Rodina

Danka rozčíleně pobíhá po bytě.
„Tatííí, televize je rozbitá, co budeme dělat?! Vždyť běží můj oblíbený program s Mickey Mousem. Ten nemůžu v žádném případě zmeškat.“
„Co? Nejde televize?“ Do obýváku vejde i máma. „To není možné. Vždyť včera večer ještě šla. A to dnes večer dávají můj seriál, který si v žádném případě nemohu nechat ujít.“

Nikolas otevřel dveře svého pokoje.
„Co se děje? Dnes žádná televize? To tu ještě nebylo. Může se taková věcička vůbec pokazit? Jak se potom podívám na ten nový akční film? Moji kámoši se o něm budou chtít zítra ve škole bavit. Jen já budu totální outsider, který všechno projede. Sakra!“

Otec právě dorazil domů z prádelny a dovlekl do obýváku prádlo. Všichni tři, jeho žena a děti, se na něj hned vrhli.
„Musíš bezpodmínečně opravit tu televizi. Vždyť se nemůžeme na nic dívat. Co máme teď dělat?!“

Otec se překvapeně podíval na nazlobenou trojici:
„Co? Co se děje? Nejde televize? To není možné. Počkejte, podívám se na to.“ Šel do obýváku, vzal do ruky dálkový ovladač, ale nic se nedělo. Klekl si tedy na zem před televizi a mačkal všechna tlačítka přímo na ní. Ale obrazovka byla stále temná. „Skutečně. Je to pokažené. S tím nic neudělám. A novou televizi si momentálně dovolit nemůžeme… Opravny jsou zavřené, je neděle. No, vidím to tak, že do zítřka musíme vydržet bez televize.“

Všichni vypadali zklamaně. Vždyť se tak těšili na televizní program.
„Musíme vymyslet něco jiného, čím se zabavíme.“

Máma rozhodí rukama.
„To nepřichází v úvahu. Bezpodmínečně jsem chtěla vědět, co se bude dít, minulý díl skončil v takovém napětí…“

Danka ale přemýšlela o něčem jiném.
„Mohli bychom jít k babičce. Ona přece má televizi. Z návštěvy má vždycky radost. A když ji pěkně poprosíme, určitě nebude mít nic proti tomu, abychom se všichni u ní podívali na to, co budeme chtít vidět.“

„Ne. To nepřichází v úvahu,“ podíval se otec na zbytek rodiny. „Nemůžeme babičku jen tak přepadnout. Když ji navštívíme, bude si chtít s námi vypít kávu a nacpe nás koláči. Ale hlavně si bude chtít s námi povídat. To si vážně myslíte, že dovolí, abyste se všichni svalili na gauč a tam nerušeně sledovali telku? To určitě ne. A navíc, pokud vím, má svůj oblíbený program…“

 „Ale co teda budeme dělat?“ Nikolas se začínal nudit. „Potřebuju dnes něco akčního.“

„Víte co? Dnes podnikneme něco vzrušujícího. Nevím sice ještě co, ale určitě mě něco napadne. Po obědě začneme,“ pravil otec.

Ostatní si potichu cosi zamumlali, ale jinou možnost i tak neměli. Možná to odpoledne nakonec nebude až tak nudné.
Do oběda zbývalo ještě dost času. Otec už nebyl nějaký čas spatřen. Jako by se propadl pod zem. Domů se vrátil až ve chvíli, kdy bylo jídlo na stole a široko daleko voněly řízky. „Kde jsi byl?“ zeptala se máma. Ale otec mlčel. Jen si zamumlal pod nos, že si musel ještě něco zařídit. Více se z něj vytáhnout nepodařilo.

Po obědě už byla Danka podrážděná.
„Co teď budeme dělat? Už jsi něco vymyslel? Jsem už strašně zvědavá a napjatá.“

Táta se ušklíbl.
„Ještě bych si chtěl dát dezert. Potom se dozvíš víc.“
Podávala se chutná vanilková zmrzlina s čokoládovou a jahodovou polevou. Otec si dal mimořádně velkou porci, kterou si patřičně vychutnával.
„Ták, tati! Pospěš už. Vždyť my jsme všichni dávno hotoví! Chceme vědět, co máš s námi v plánu!“ Nikolas už to na své židli nevydržel. Seskočil a šel do chodby. Chtěl ukázat, že je připravený, obul si boty a potom se záměrně podíval na hodiny.

„Čas utíká. Když to hned teď nedojíš, bude za chvíli tma a my můžeme začít večeřet.“ Otec odložil nedojedenou zmrzlinu a postavil se.
„No dobře tedy, tak se připravte. Můžeme hned začít. Po cestě vám řeknu, co dnes podnikneme.“ Obul si boty, sebral klíče a šel ven. Zbytek rodiny ho následoval.

„Ty brďo, a to tam vzadu je co?“ Nikolas zíral. Na střeše mámina malého auta ležela velká dřevěná bedna. Utíkal k parkovišti a opatrně ji sundal. Dával při tom pozor, aby neudělal škrábanec na autě. „Musí v ní být něco velkého. Je pořádně těžká. Ale nevím, jak ji otevřeme. Nejspíš je víko přibité hřebíky.“
Otec sáhl do své bundy a něco vytáhl.

„Myslím, že tohle se bude hodit. Tímto páčidlem jsem doteď otevřel každou bednu.“
Vzal nářadí, trochu s ním zakýval nahoru dolů, dokud kryt nepovolil.

Nikolas nakoukl do bedny.
„Aha, není tam nic velkého. Jen spousta těžkých kamenů.“
„Hm, to myslíš vážně?“ Otec vzal jeden kámen, párkrát ho obrátil v ruce a prohlédl ze všech stran. „Něco jsi přehlédl. Je na nich spousta písmen a slov.“
„Noo, to je super, záhadné kameny! Můžu se podívat?“ Danka odstrčila ostatní stranou a sáhla do bedny. „Jsem ve škole královna hádanek. Žádná jiná holka je nedokáže luštit tak dobře jako já. To bude pro mě určitě hračka.“ Položila všechny kameny na zem a začala je třídit. Máma, táta a Nikolas jen udiveně přihlíželi, jak z toho chaosu vzniká text.
„Nevěřím vlastním očím. Na to, že seš moje sestra, jsi celkem šikovná. Moje poklona.“

Nikolas poplácal „královnu“ po rameni.
„Jasně, bráško. Podobné věci dělám denně. Ostatní mi nosí stále nové a nové hádanky a záhady. Chtějí totiž najít aspoň jednu, kterou nebudu umět vyřešit. Ale doteď se jim to nepodařilo.“

Teď už i máma přistoupila blíž.
„No teda, i já tě musím pochválit. Ale ráda bych už věděla, co je na těch kamenech napsané.“

Danka se znovu podívala na své puzzle z kamenů a začala číst. Byla tam zpráva. TEN, KDO NAŠEL ZÁHADNOU BEDNU A VYŘEŠIL TUTO TĚŽKOU HÁDANKU, SE MŮŽE VYDAT HLEDAT POKLAD. PŘED NEDÁVNEM JSEM HO UKRYL NA TAJEMNÉM MÍSTĚ. TOTO MÍSTO JE TAK TAJNÉ, ŽE HO BEZ VYLUŠTĚNÍ HÁDANKY NIKDO NENAJDE.
„Supééér, to je ale napínavé! Jdeme hledat poklad.“
„Ségra, uklidni se a čti dál,“ pobízel ji Nikolas.


JEDNODUCHÉ TO ALE NEBUDE. JDĚTE DO SKLEPA A HLEDEJTE DALŠÍ POKYNY.
„A to je co?“?„Ale tati!“ zvolal Nikolas. „Teď půjdeme do sklepa a budeme hledat dál.“
    Děti utíkaly, rodiče šli pomalu za nimi. Museli hledat celou půlhodinu, než něco našli. Za hromadou starých pneumatik ležel malý látkový pytlík. Byl plný kamenů.
„No, hádanková sestřičko, pusť se do toho. Ale pospěš si, chci vědět, kde je ten poklaaad!“ Danka dělala, co mohla. V rekordním čase dala dohromady další hádanku z kamenů.

JEN SKUTEČNÍ HÁDANKOVÍ KRÁLOVÉ A HLEDAČI POKLADŮ JSOU SCHOPNI TAKTO SLEDOVAT MOJE STOPY. ALE JEŠTĚ NEJSTE V CÍLI. POKRAČUJTE A DOBŘE SE ROZHLÉDNĚTE V GARÁŽI.

„Tati, rychle nám dej klíče. Musíme teď prohledat tvoji garáž. V tom nepořádku se budeme hrabat určitě až do večera.“

Hledání trvalo opravdu dlouho. Následující hádanka z kamenů ležela tentokrát až v nejzabarikádovanějším koutku. Odkazovala hledače pokladů na nejbližší lesík. Tam našli další indicii v dutině stromu. Ale poklad tam nebyl. Namísto toho se měli vrátit zpátky na ulici. Za velkým kontejnerem ležel další pytlík s kameny. A ty celou rodinu poslaly o několik ulic dál. V babiččině předzahrádce potom našli další pokyny. Poté, co je Danka rozluštila, měli jít za dům. Tam měli konečně najít to, po čem několik hodin pátrali. Podle tátových hodinek to trvalo přesně pět hodin.

„Tati, já už mám děsný hlad. Něco bych snědl.“ Nikolas si položil ruku na břicho.
„Už jsme docela blízko u pokladu. Cítím to.“

Když přišli do zahrady, všichni udiveně zírali. Až na otce. Ten se jen potměšile usmíval.
Uprostřed trávníku stál velký stůl. A na něm byla spousta jídla. Chutné saláty, chléb, hodně pití a z grilu voněly klobásky.

„Zdá se, že jsme náš poklad našli. Největší poklad je totiž naše babička, protože se o nás stará a vždy nám připraví něco moc dobrého k jídlu.“ Nikolas souhlasně poplácal otce po zádech.

„Tak to ti musím dát za pravdu, tati. Ale musím dodat, že bez mé šikovné sestry a bez tebe, který jsi pro nás vymyslel tohle úžasné hledání pokladu, by to byl fakt nudný den.“

Všichni se shodli na tom, že tento den byl mnohem hezčí než klasická neděle před televizí.
„A ještě něco,“ dodal táta, když se zakousl do jedné grilované klobásky. „Až přijdeme domů, musíte dát šňůru od televize zase zpět do zásuvky. Potom určitě půjde.“

Šibalsky se pousmál a všichni ostatní se nahlas rozesmáli.