Hlavní stránka Ostatní články Vztahy

Když Daně před nedávnem vypadl z rukou hrnek s horkou kávou a všechny dokumenty na jejím pracovním stole se tím zničily, v slzách padla do křesla a usedavě se rozplakala. Byla to opravdu poslední kapka... Co se to s ní děje? Tuto otázku si marně klade den co den a množství nahromaděné práce, které se na ni šklebí ze všech koutů kanceláře, jí ubírá chuť do života. Ví, že je se silami v koncích. Má pocit, že už nemá ani trochu energie. Jako by úplně vyhasla... Může za to jenom únava?

Ironicky řečeno – Dana patří k „ohroženému druhu“. Všechny symptomy dokazují, že její stav není způsoben jen a únavou a vyčerpáním. Trpí tzv. syndromem vyhoření (angl. burnout). Oč jde? Naštěstí nejde o žádný smrtelný virus ani o nemoc, i když její přenos je možný... Syndrom vyhoření je totiž typický pro osoby pracující ve větších kolektivech, v jejichž rámci je nutná komunikace  s dalšími, často i cizími osobami. Nejrizikovějšími povoláními jsou lékaři, zdravotní sestry, učitelé, umělci, administrativní pracovnice, prodavačky...

Statistiky udávají, že asi pětina takto zaměstnaných lidí se cítí příliš unavená, přičemž pracovní vytížení šesti procent z nich je takové, že se u nich projevuje syndrom vyhoření, to znamená, že se ve své práci cítí po letech unavení, vyždímaní, nemají energii ani nápady...

No a takovýto přístup je nakažlivější, než virus chřipky. Proto je dnes v mnoha zemích syndrom vyhoření ostře sledovaný a bohaté firmy vynakládají nemalé prostředky na to, aby své zaměstnance před ním uchránili.

PSYCHIKA
Burnout jako první popsal okolo roku 1975 americký psychiatr Herbert Freudenberger. Tento syndrom definoval jako specifický druh stresu a emocionální únavy, totálního vyčerpání a frustrace, ke kterému dochází v důsledku nahromaděného množství povinností, které trvají dlouhodobě, ale nepřinášejí očekávané výsledky. Syndrom vyhoření je možné sledovat ve třech úrovních – psychické, fyzické a na úrovni společenské.

Nejviditelnějším znakem vyhoření je právě psychická únava. „Vyhoření“ se cítí podobně jako Dana, která sice netušila, co ji postihlo, ale poznala, že není v pořádku. Byla na smrt unavená, neustále podrážděná, schopná „vytočit se“ pro každou maličkost. Deprese byla u ní každodenním hostem. Neměla chuť do práce a kibicování s neustálým dozorem šéfky ji ještě víc obíralo o motivaci. Není se co divit, že se u ní dostavovaly pocity frustrace. Na občasné otázky kolegyň při ranní kávě, kterou doma obvykle nestihla, odpovídala ironicky a bez úsměvu, nebo alespoň pokusu o něj.

K tomu všemu ještě péče o dva školáky a  ošetřování nemocné maminky... to by bylo moc i na koně. Dana je však jen „obyčejná“ žena, naneštěstí k tomu čtyři roky vdova... Její manžel zahynul při dopravní nehodě na služební cestě. Jejich synové měli tehdy sedm a šest roků. Naučila se s tím žít, ale pocit ztráty se v ní ještě stále ozýval. Ba dokonce neodbytněji právě ve dnech, jako byly tyto. Byla vyždímaná jako citrón. A to právě v době, kdy v práci připravovali projekt do veřejné soutěže, na kterou měli šéfové už dlouhou dobu zálusk... Pracovní nápor a jeho důsledky si Dana uvědomovala, ale co s tím dělat, nevěděla. Nezvládala množství povinností, které se na ni jako na asistentku, matku, dceru, kamarádku valily. Zjistila, že je občas  nesoustředěnější, utíkala do vzpomínek a snů, nechtělo se jí pracovat a nad nadšením vítězila lhostejnost... Pyramida problémů rostla.

Přibývaly i citové problémy. Přehnaná péče o syny ve snaze vynahradit jim čas strávený navíc v práci a pocit, že je zanedbává, dělaly také svoje. Její nálady se střídaly příliš často a náhle... Smích, hysterický a hlasitý, nejednou končil smutkem v očích a bolestí křičící i z jejího hlasu. Stala se ukázkovým příkladem burnoutu...

FYZIČKA
Psychické vyčerpání zanechává stopy i na fyzickém zdraví. Rostoucí únava totiž vede k oslabení organismu, slabší imunitě a větší náchylnosti k nemocem. Vyhoření (navzdory tomu, že mají hodně práce, kterou je třeba okamžitě udělat) jsou mnohem častěji nemocní než ostatní a z nemocí se také dostávají déle a komplikovaněji. Dana o tom ví svoje...
„Nesnášela jsem ranní zazvonění budíku. Ten zvuk ve mně každý den vyvolával návaly vzteku. Věděla jsem, že mi doslova „odzvonilo“ a skončil stav, kdy jsem nic necítila, nad ničím se nerozčilovala – jen spala. Každý den jsem měla pocit, že dny jsou neuvěřitelně dlouhé, a přesto nic nestíhám a hlavně ani nic nemohu a nechci dělat. Příliš rychle jsem se unavila, často mě pobolívala hlava, což jsem kompenzovala dalšími kávami. Chuť k jídlu se střídala s nechutenstvím tak často, až to vypadalo, jako bych byla znovu těhotná. Ale od manželovy smrti jsem s nikým nežila, takže i tuto možnost jsem mohla klidně vyloučit.“

Začala se obávat o své zdraví a tak se po rozhovoru s kolegyní přinutila vyhledat lékaře. Její zdravotní výsledky však byly v normě, až na zvýšený krevní tlak. Lékař jí předepsal léky, vitamíny a doporučil  víc odpočívat. „Ale jak a kde může mít dnes pracující matka pravidelný čas na odpočinek, to mi už neřekl. Tehdy mi to připadalo, jako by se mi vysmíval. Dnes vím, že moje podrážděnost vycházela i z fyzického vyčerpání. Tělo mi říkalo zastav se, ale já jsem ho neposlouchala. Jako stroj jsem bezhlavě pracovala dál s vědomím, že jednoduše musím.“

EXTRÉMY
Psychoterapeut Albert Ellis tvrdí, že každý člověk uvažuje v jakýchsi myšlenkových vzorcích. Většinou jsou odpozorované a naučené z dětství, avšak mnohé získáváme životními zkušenostmi. Jsou součástí naší osobnosti, našich každodenních postojů a rozhodnutí. Vedou nás k správným, ale bohužel i nesprávným rozhodnutím. Jejich odhalení (t.j. proč se v některých situacích rozhodujeme tak nebo onak, co nás k takovým postojům vede...) je také jedním z kroků, jak pomoci sám sobě.

Také Danin postoj byl toho důkazem. Obětování se až do úplného sebezničení převzala od své matky, která teď leží po mozkové mrtvici v hospicu. Ale právě vlastní neúspěchy a pocity selhání přivedly Danu ke zjištění, že tvrzení: „Nemusím, když nechci...“ či „Nezáleží na tom, co řeknou ostatní...“ nebo „Když jde o mne samou, jde o život...“ jsou pravdivé a stojí za to, aby bojovala za pocit uznání v práci, doma i v okruhu svých blízkých a aby se necítila využívaná, unavená a přepracovaná. 

Osoba trpící burnoutem mění své chování postupně, ale lze říci, že radikálně. Spouštěčem laviny může být drobná událost doma, v práci, či banální situace v obchodě. Pomyslná kapka, která přeteče, však spouští lavinu emocí, slz i hněvu. Každý člověk je ale jedinečným originálem a i jeho postoje v napjaté životní situaci se mohou lišit.

• Z klidné a svědomité pracovnice se může stát fúrie, která se projevuje direktivně a arogantně. S vědomím, že nezvládá sama sebe, chce řídit všechny a vše okolo.

• Z pořádkumilovného člověka se vyhořením často stává „bordelář“. Pocit uvolnění a narušení stereotypu je voláním po změně.

• Z přehnaně ambiciózního kolegy, který neměl čas ani na pár slov a kávu s kolegy, se může stát doslova „flákač“. Nechuť pracovat se projeví neustálým hledáním důvodu k posezení, debatám a často i popíjení alkoholu „na spravení nálady“.

Všechny takovéto radikální projevy jsou signálem destrukčního procesu. Neměly by uniknout pozornému oku kolegů, ale ani blízkým rodinným příslušníkům, protože osoba ve stadiu takovéhoto vyhroceného chování dává jen najevo, že je v koncích. I když sama před sebou si to ještě nepřiznala.

Vzniku burnoutu předchází proces. Jeho vzorec je jednoduchý. Na začátku je:

• velké NADŠENÍ pro práci;

• občasné pocity bezmoci nahrazuje velká STAGNACE,

• která přerůstá do dlouhodobé (měsíční až roční) FRUSTRACE;

• na tváři člověka, který se cítí „vykradený“, se objevuje APATIE;

• nedodržování termínů, omyly v zadaných úkolech, nespokojenost nadřízených, nervozita, ‘pošramocené vztahy‘ – to všechno je SYNDROM VYHOŘENÍ.

NEmožné?
Dana věděla, že se chce zastavit. Že jednoduše musí začít žít jinak... Aspoň o víkendech se proto snažila vyrazit se syny na krátkou procházku do přírody. Ale po několika marných přemlouváních, kdy chlapci dali přednost televizi před ní, pochopila, že si bude muset pomoci sama. Navštěvovala i svou nemocnou matku v hospicu. Avšak pohled na bezvládně ležící ženu ji obíral o poslední zbytky sil a vnucující se otázka, zda chce skončit také tak, ji pronásledovala stále častěji.

V těch dnech náhodně potkala na schodech sousedku z paneláku. „Eva byla na mateřské dovolené s dvouletou dcerou. Měla skvělého muže a spoustu času. Když mě uviděla strhanou a unavenou, nedalo jí to a zeptala se, co mi je. Stačilo pár vět a hned pochopila. Pozvala mě večer k sobě na kávu. Začala jsem se vymlouvat, ale Evu se mi ‘ukecat‘ nepodařilo. Večer, když už chlapci leželi v postelích, jsem tedy vyrazila na krátkou návštěvu. Eva mě přivítala ve sportovním úboru a zpocená. „Pojď dál, akorát končím.“ Překvapená jsem se dívala na ni a na ženu, která na televizní obrazovce cvičila. Tak na tohle já nemám energii... Eva však už měla svůj plán. Promluvila mi do duše a nabídla mi, abych k ní někdy přišla a zacvičila si s ní.

Protestovala jsem, jak to jen šlo. Ale bylo to zbytečné. Eva se odbýt nedala. Když jsem večer usínala v posteli, řekla jsem si, že to možná zkusím. Jeden večer v týdnu mě přece nezabije... Můj život už nemůže být jen práce. To jsem si tehdy dobře uvědomila. Spánek nepřicházel a já jsem stále víc chápala, že za to, jak se cítím, si vlastně můžu sama. Často jsem totiž brala na sebe povinnosti, které mohli splnit jiní, ale mně to nedalo. Byla jsem zkrátka taková – ochotná, dobrosrdečná, snaživá – a také trochu hloupá. Šéfka si na to zvykla a bylo pro ni už samozřejmé, že dělám za dva. Ale to se změní, odhodlala jsem se té noci...“

RADIKÁLNÍ KROKY
Rozhodla se být asertivnější, a to hned od zítřka. Své povinnosti si plnila jako jiné dny, ale už ani „stébélko navíc“. Kolegyně, které ji často využívaly, nechápaly, když najednou nechtěla pomoci, ani poradit. Pomlouvání za jejími zády začalo... Bylo to pro ni těžké. Přece jen  byli všichni zvyklí, že byla vždy ochotná pomoci a zůstat i po pracovní době. Ale musela být radikální... I když jí to trhalo srdce.

Změny Danina postoje si všimla také šéfka. „Zpočátku jí to bylo proti srsti a na můj argument, že dělám jen to, co mám v pracovní smlouvě, mi pohrozila vyhozením. Vím, riskovala jsem, ale musela jsem. V podvědomí jsem tušila, že šéfka mě nepropustí. Už dříve mi kolegyně prozradily, že mě před dalším šéfem chválila a byla se mnou spokojená. Jen mi to nechtěla dát najevo. Věděla, že žádná z kolegyň by si to se mnou nevyměnila. A zaškolit novou sílu by ji stálo týdny... Nechtěla jsem ztratit práci, ale ani sebe. A pokud by k tomu přece jen mělo dojít, tak jsem byla rozhodnutá raději odejít ze zaměstnání a začít kdesi znovu. Byla jsem přesvědčená o tom, že když se nezastavím teď, klesnu ještě hlouběji a nedoplatím na to jen já, ale hlavně moji synové, kteří mě právě v období začínající puberty potřebovali ještě víc, než předtím (i když mi to, samozřejmě, nedávali najevo, nebyli už přece ‘malé děti‘).“

ZAČÍT U SEBE
Ne, nechtěla utéct z boje. Už dopředu upozornila šéfku, že až se jí podaří dokončit projekt do veřejné soutěže, bere si dvoutýdenní dovolenou. Šéfka se pokoušela protestovat, ale v koutku srdce sama uznala, že volno by se sešlo i jí... Dana jí mluvila z duše. Také ona byla unavená a přepracovaná, ale dovolenou si absolutně nemohla dovolit. Ještě pořád totiž žila ve falešné představě, věříc, že je nenahraditelná  a bez ní to nepůjde...

Dana pochopila, že jediným lékem je úplná změna životního stylu. Aspoň jednou za týden se snažila zajít k sousedce zacvičit si. Po čase zjistila, že po cvičení se sice cítí pořádně unavená, ale lépe spí a přes den víc vydrží. Pomáhaly jí i rozhovory se sousedkou. Přece jen nebyla zavalená problémy, které měla Dana. Dávala jí cenný pohled z jiného úhlu, který jí tak chyběl. Také synové časem zjistili, že jejich máma je jaksi častěji doma. Občas byla dokonce ochotná podívat se s nimi v televizi na akční film, i když předtím je nesnášela. A v sobotu vůbec neprotestovala, když si občas neuklidili svůj „brloh“, jak nazývala jejich dětský pokoj. V rodině zavládla klidnější atmosféra, která otevřela cestu i zlepšování vztahů v práci. Téměř vyhaslý plamínek začal znova hořet...  i když nechybělo mnoho a mohlo být pozdě.



DESATORO    proti     VYHOŘENÍ:
1. Naučte se říkat NE!
2. Pevně si stanovte PRIORITY.
3. Práci si víc PLÁNUJTE.
4. Komunikujte JASNĚ, předejdete konfliktům a nedorozuměním.
5. Požadavky vašeho šéfa (šéfky) si ZAPISUJTE před ním. Při problémech je můžete použít jako argument.
6. Striktně trvejte na tom, že splníte jen ÚKOLY, které máte stanovené v pracovní smlouvě.
7. Dávejte si POZOR, před kým v práci rozebíráte své pocity.
8. Jestli už opravdu nemůžete, NESTYĎTE se přijmout pomoc od jiných.
9. Mějte na stole FOTOGRAFII svých blízkých a myslete na to, že vás potřebují zdravé a spokojené.
10. Snažte se myslet POZITIVNĚ a slibte si, že 20 minut denně bude patřit jen vám.

---

OTESTUJTE SE
Trpíte syndromem vyhoření?
1.    Chybí vám radost?
2.    Nemáte chuť pouštět se do těžších, problémových úloh?
3.    Cítíte se vyčerpaná?
4.    Máte smutnou náladu?
5.    Jste častěji skeptická a všechno musíte negativně okomentovat?
6.    Cítíte se bezmocná?
7.    Pociťujete vnitřní neklid a rozladěnost?
8.    Vytáčejí vás maličkosti a často vybuchujete?
9.    Budíte se ráno s napětím, kterého se nedokážete zbavit během celého dne?
10.  Máte problém se spánkem?
11.  Objevuje se u vás chuť na zásadní změnu v práci, ve vztahu...?
12.   Náladu vám nedokáží zlepšit ani záliby, přestože donedávna to fungovalo?
13.    Trpíte pocitem nedocenění, využívání druhými a manipulace?

Jestliže jste odpověděli KLADNĚ na více než pět otázek, měli byste se vážně zamyslet nad svým pracovním tempem, vytížeností a zdravotním stavem. Je čas srovnat si priority a hlavně – zastavit se a nadechnout se.