Home
SiteMap
MamaAJa.sk
Dnes je 18. květen 2012, svátek má Nataša.
Redakce MÁMA a já
Bylo mi 20 let, když mi můj lékař řekl, že šance otěhotnět je u mě malá, a doporučil mi počít co nejdříve. Ano, prodělala jsem operaci vaječníků, spousty zánětů, které jsem léčila antibiotiky, ale nikdy mě nenapadlo, kam až by to mohlo dojít. No, doktorům se to přece říká trochu jednodušeji, realita je o něčem jiném. S nynějším manželem jsme spolu byli 2 měsíce.
V lednu 2009 jsem vysadila HA. Buď, anebo, říkala jsem si. Jsem mladá holka, tak proč by to nešlo? Uplynuly přibližně 3 měsíce, tedy poměrně krátká doba, ale zrovna jsem šla na preventivní prohlídku na gynekologii, tak jsem si řekla, že se poptám doktora na pár způsobů, jak tomu pomoci. Po konzultaci jsem odcházela s tolik mezi snažilkami známým Clostilbegytem domů a že tomu dáme měsíc a mám přijít na UZ kontrolu.
V tu chvíli začal boj o naše miminko.
Po měsíci braní léků a UZ kontrole se zjistilo, že bohužel moje tělo nereaguje a netvoří se folikuly, proto můj lékař zvolil navýšení dávek a přidal mi k tomu lék Orgametril, pár doporučení, kdy bychom mohli na miminko „zadělat“, a kontrola za 3 měsíce.
Nevím, jak moje vaječníky, ale moje psychika a tělo reagovaly na hormony v dostatečné míře.
Moje nálady byly proměnlivé jak počasí, až jsem se divila manželovi, že to se mnou zvládal.
Dohromady jsem si braní těchto léků a milování „na povel“ užila půl roku. Po půl roce, kdy moje tělo stávkovalo, se lékař rozhodl pro rázné řešení, vypsal mi žádanku do Centra asistované reprodukce s diagnózou ženská neplodnost.
„Bohužel víc pro vás udělat nemohu.“
Ta věta mi zněla v uších, zatímco jsem to pěkně obrečela. Ano, nejsem první ani poslední, koho něco takového potkalo, ale jsem přece hrozně mladá!!!
S manželem jsme si vybrali CAR Pronatal v Praze. První konzultaci jsme měli domluvenou na říjen 2009. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem si říkala, že tam jedu zbytečně, že se na mě akorát budou dívat skrz prsty.
První konzultace nepřinesla nic zásadního, jen klasické otázky: Jak dlouho se snažíte? Jakou léčbu vám nasadil váš lékař? Máte v rodině nějakou dědičnou chorobu? Poté jsme se domluvili na postupu léčby. V prvé řadě je potřeba zjistit, kde je ona chyba.Takže manžel i já jsme šli na krevní testy, já na hormonální profil a manžel na spermiogram. Tato vyšetření nám zabrala další 3 měsíce. Poté se jasně prokázalo, že „chyba“ je na mé straně.
Anovulace – tak tenkrát nazvali můj problém.
V únoru 2010 jsme se proto rozhodli, že podstoupíme IUI. Proces schvalování léků chvíli trval, když se léky schválily, odešla jsem domů s pečlivě rozepsaným plánkem a injekcemi, které jsem si musela sama ředit, a tedy i píchat v určitou dobu. Pud sebezáchovy chvíli trval, ale zvládla jsem to. Za týden jsme jeli na kontrolu, a jaký to byl šok! Vaječníky nereagovaly. Dávky proto byly navýšeny a za 3 dny opět na kontrolu.
Vaječníky opět bez reakce. Doktorce jsem se rozbrečela už na křesle… K pokusu o IUI tedy nedošlo a za 14 dní si mám zavolat a pošle se nová žádost na pojišťovnu pro další léky.
MS dorazila v půlce března a já zavolala do CAR o nové léky, slečna mi ale vysvětlila, že bych měla dorazit na kontrolní ultrazvuk. Možná to tak mělo být, protože na UZ se ukázal 1 folikul. Doktorka ihned zavelela, že přistoupíme k IUI, a hned za 2 dny!
Bohužel po 14denním čekání se ukázalo, že IUI nevyšlo.
Byl duben 2010 a já už jsem byla vyčerpaná. Přece jen dávky hormonů udělaly svoje a já už na nic neměla chuť. Proto jsme se s lékařkou dohodly, že u mě už IUI nemá cenu a přistoupily bychom k metodě IVF. Domluvily jsme se na červenec téhož roku. Mezitím jsme se s partnerem v červnu 2010 vzali a konečně po tom všem z nás spadl stres. A tak jsme si mysleli, že bychom třeba mohli počít i přirozenou cestou. K tomu ovšem nedošlo.
Na konci července 2010 přišla MS a my se mohli směle vrhnout do etapy IVF. Manžela čekal nový spermiogram, mě opět píchání hormonů – tentokrát už nasadili větší dávky od začátku a jen se čekalo. Tři dny před samotným odběrem se na UZ ukázalo 15 folikulů. Chtělo se mi štěstím brečet. Bylo to jedno srpnové pondělí a já jela do CAR na odběr folikulů a manžel tentýž den na spermiogram. Po probuzení z narkózy za mnou přišel embryolog a řekl, že mi odebrali 29 folikulů! Ovšem spermiogram nestál tentokrát za nic, došlo na metodu ICSI, kdy pár oplodní samovolně, a že se uvidí.
Náš den nastal 6. 8. 2010, proběhl embryotransfer dvou embryí. Z 29 oplodnili víc než polovinu.
Již 10. den po ET jsem si udělala test a byly tam //. 31. 8. 2010 se nám na UZ ukázal drobeček o velikosti 3,1 mm s bušícím srdíčkem. Byla jsem v 6. t. t. Pocit štěstí brzy vystřídal pocit strachu, aby vše probíhalo v pořádku.
Kontrola v 9. t. t. mě ujistila, že je vše v pořádku, ale dokud jsem nepřekročila onu magickou hranici 12 týdnů, nebyla jsem v klidu.
Ve 13. t. t. jsme si společně s manželem užili UZ našeho miláčka v plné parádě, dokonce si během vyšetření cucal paleček. Byli jsme unešení.
Ve 20. týdnu mi doktor potvrdil, že ten človíček, co ho nosím pod srdíčkem, je chlapeček – náš malý Pepíček (jméno se z manželovy strany dědí po generace).
Nic ale nebylo zadarmo, ve 22. týdnu mě manžel vezl do nemocnice s ledvinovou kolikou.
Bolest to byla tedy slušná, ale za 3 dny už mě pustili domů a já se mohla vrhnout do vánočních příprav. V lednu mě ale hospitalizovali opět – hrozící předčasný porod (24. týden). Poležela jsem si asi týden. Další hospitalizace mě čekala ani ne za měsíc – opět hrozící předčasný porod. Vše tohle bylo způsobeno záněty močových cest a spoustou antibiotik, která jsem spolykala.
Lékař mě strašil předčasným porodem téměř vždy, jednou jsem i zakrvácela a opět jsem skončila v nemocnici (30. týden). Jak já jsem si přála být aspoň ve 36. t. t.
No a jak už to tak bývá, 40+0, a já stále chodila s bříškem…
26. 4. 2011 v 16.17 se narodil Josífek, porod trval necelé 2 hodiny a já děkuju manželovi, že tam se mnou byl a byl mi oporou.
Na tenhle okamžik jsme čekali dlouhých 20 měsíců. Sama znám spoustu maminek, co si tímhle prošly, anebo jsou na tom mnohem hůř, a chci vám všem vzkázat: NEVZDÁVEJTE SE!!! Na každého čeká tohle štěstí. Když můžu mít krásný konec já, tak proč ne ostatní?
Vaše těhulka Lucka
PS: Říkáte si jaké pak těhotenství v přímém přenosu, vždyť jste dočetli až sem a náš syn už je dávno na světě, že? :) Maminky, stal se totiž zázrak! Po všech komplikacích, které nás při početí prvního dítěte provázely, se mi podařilo zcela neplánovaně a nečekaně otěthotnět podruhé zcela přirozenou cestou! Takže tohle vlastní není šťastný konec příběhu, to je teprve ZAČÁTEK!
Těhotenství v přímém přenosu (LUCIE): Jak to všechno začalo...
Bylo mi 20 let, když mi můj lékař řekl, že šance otěhotnět je u mě malá, a doporučil mi počít co nejdříve. Ano, prodělala jsem operaci vaječníků, spousty zánětů, které jsem léčila antibiotiky, ale nikdy mě nenapadlo, kam až by to mohlo dojít. No, doktorům se to přece říká trochu jednodušeji, realita je o něčem jiném. S nynějším manželem jsme spolu byli 2 měsíce.
V lednu 2009 jsem vysadila HA. Buď, anebo, říkala jsem si. Jsem mladá holka, tak proč by to nešlo? Uplynuly přibližně 3 měsíce, tedy poměrně krátká doba, ale zrovna jsem šla na preventivní prohlídku na gynekologii, tak jsem si řekla, že se poptám doktora na pár způsobů, jak tomu pomoci. Po konzultaci jsem odcházela s tolik mezi snažilkami známým Clostilbegytem domů a že tomu dáme měsíc a mám přijít na UZ kontrolu.
V tu chvíli začal boj o naše miminko.
Po měsíci braní léků a UZ kontrole se zjistilo, že bohužel moje tělo nereaguje a netvoří se folikuly, proto můj lékař zvolil navýšení dávek a přidal mi k tomu lék Orgametril, pár doporučení, kdy bychom mohli na miminko „zadělat“, a kontrola za 3 měsíce.
Nevím, jak moje vaječníky, ale moje psychika a tělo reagovaly na hormony v dostatečné míře.
Moje nálady byly proměnlivé jak počasí, až jsem se divila manželovi, že to se mnou zvládal.
Dohromady jsem si braní těchto léků a milování „na povel“ užila půl roku. Po půl roce, kdy moje tělo stávkovalo, se lékař rozhodl pro rázné řešení, vypsal mi žádanku do Centra asistované reprodukce s diagnózou ženská neplodnost.
„Bohužel víc pro vás udělat nemohu.“
Ta věta mi zněla v uších, zatímco jsem to pěkně obrečela. Ano, nejsem první ani poslední, koho něco takového potkalo, ale jsem přece hrozně mladá!!!
S manželem jsme si vybrali CAR Pronatal v Praze. První konzultaci jsme měli domluvenou na říjen 2009. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem si říkala, že tam jedu zbytečně, že se na mě akorát budou dívat skrz prsty.
První konzultace nepřinesla nic zásadního, jen klasické otázky: Jak dlouho se snažíte? Jakou léčbu vám nasadil váš lékař? Máte v rodině nějakou dědičnou chorobu? Poté jsme se domluvili na postupu léčby. V prvé řadě je potřeba zjistit, kde je ona chyba.Takže manžel i já jsme šli na krevní testy, já na hormonální profil a manžel na spermiogram. Tato vyšetření nám zabrala další 3 měsíce. Poté se jasně prokázalo, že „chyba“ je na mé straně.
Anovulace – tak tenkrát nazvali můj problém.
V únoru 2010 jsme se proto rozhodli, že podstoupíme IUI. Proces schvalování léků chvíli trval, když se léky schválily, odešla jsem domů s pečlivě rozepsaným plánkem a injekcemi, které jsem si musela sama ředit, a tedy i píchat v určitou dobu. Pud sebezáchovy chvíli trval, ale zvládla jsem to. Za týden jsme jeli na kontrolu, a jaký to byl šok! Vaječníky nereagovaly. Dávky proto byly navýšeny a za 3 dny opět na kontrolu.
Vaječníky opět bez reakce. Doktorce jsem se rozbrečela už na křesle… K pokusu o IUI tedy nedošlo a za 14 dní si mám zavolat a pošle se nová žádost na pojišťovnu pro další léky.
MS dorazila v půlce března a já zavolala do CAR o nové léky, slečna mi ale vysvětlila, že bych měla dorazit na kontrolní ultrazvuk. Možná to tak mělo být, protože na UZ se ukázal 1 folikul. Doktorka ihned zavelela, že přistoupíme k IUI, a hned za 2 dny!
Bohužel po 14denním čekání se ukázalo, že IUI nevyšlo.
Byl duben 2010 a já už jsem byla vyčerpaná. Přece jen dávky hormonů udělaly svoje a já už na nic neměla chuť. Proto jsme se s lékařkou dohodly, že u mě už IUI nemá cenu a přistoupily bychom k metodě IVF. Domluvily jsme se na červenec téhož roku. Mezitím jsme se s partnerem v červnu 2010 vzali a konečně po tom všem z nás spadl stres. A tak jsme si mysleli, že bychom třeba mohli počít i přirozenou cestou. K tomu ovšem nedošlo.
Na konci července 2010 přišla MS a my se mohli směle vrhnout do etapy IVF. Manžela čekal nový spermiogram, mě opět píchání hormonů – tentokrát už nasadili větší dávky od začátku a jen se čekalo. Tři dny před samotným odběrem se na UZ ukázalo 15 folikulů. Chtělo se mi štěstím brečet. Bylo to jedno srpnové pondělí a já jela do CAR na odběr folikulů a manžel tentýž den na spermiogram. Po probuzení z narkózy za mnou přišel embryolog a řekl, že mi odebrali 29 folikulů! Ovšem spermiogram nestál tentokrát za nic, došlo na metodu ICSI, kdy pár oplodní samovolně, a že se uvidí.
Náš den nastal 6. 8. 2010, proběhl embryotransfer dvou embryí. Z 29 oplodnili víc než polovinu.
Již 10. den po ET jsem si udělala test a byly tam //. 31. 8. 2010 se nám na UZ ukázal drobeček o velikosti 3,1 mm s bušícím srdíčkem. Byla jsem v 6. t. t. Pocit štěstí brzy vystřídal pocit strachu, aby vše probíhalo v pořádku.
Kontrola v 9. t. t. mě ujistila, že je vše v pořádku, ale dokud jsem nepřekročila onu magickou hranici 12 týdnů, nebyla jsem v klidu.
Ve 13. t. t. jsme si společně s manželem užili UZ našeho miláčka v plné parádě, dokonce si během vyšetření cucal paleček. Byli jsme unešení.
Ve 20. týdnu mi doktor potvrdil, že ten človíček, co ho nosím pod srdíčkem, je chlapeček – náš malý Pepíček (jméno se z manželovy strany dědí po generace).
Nic ale nebylo zadarmo, ve 22. týdnu mě manžel vezl do nemocnice s ledvinovou kolikou.
Bolest to byla tedy slušná, ale za 3 dny už mě pustili domů a já se mohla vrhnout do vánočních příprav. V lednu mě ale hospitalizovali opět – hrozící předčasný porod (24. týden). Poležela jsem si asi týden. Další hospitalizace mě čekala ani ne za měsíc – opět hrozící předčasný porod. Vše tohle bylo způsobeno záněty močových cest a spoustou antibiotik, která jsem spolykala.
Lékař mě strašil předčasným porodem téměř vždy, jednou jsem i zakrvácela a opět jsem skončila v nemocnici (30. týden). Jak já jsem si přála být aspoň ve 36. t. t.
No a jak už to tak bývá, 40+0, a já stále chodila s bříškem…
26. 4. 2011 v 16.17 se narodil Josífek, porod trval necelé 2 hodiny a já děkuju manželovi, že tam se mnou byl a byl mi oporou.
Na tenhle okamžik jsme čekali dlouhých 20 měsíců. Sama znám spoustu maminek, co si tímhle prošly, anebo jsou na tom mnohem hůř, a chci vám všem vzkázat: NEVZDÁVEJTE SE!!! Na každého čeká tohle štěstí. Když můžu mít krásný konec já, tak proč ne ostatní?
Vaše těhulka Lucka
PS: Říkáte si jaké pak těhotenství v přímém přenosu, vždyť jste dočetli až sem a náš syn už je dávno na světě, že? :) Maminky, stal se totiž zázrak! Po všech komplikacích, které nás při početí prvního dítěte provázely, se mi podařilo zcela neplánovaně a nečekaně otěthotnět podruhé zcela přirozenou cestou! Takže tohle vlastní není šťastný konec příběhu, to je teprve ZAČÁTEK!
Příbuzné články
Nahoru