Hlavní stránka Dítě Předškolní věk

„Když jsem byla ještě malá…,“ začíná s vážnou tváří vzpomínat 5letá slečna, nohu si dá přes nohu a usilovně doluje z paměti útržky svého raného dětství. Zbylí členové rodiny jen stěží potlačují smích – aby děvčátko neurazili a nepokazili kouzlo okamžiku.


Rodinné album
Vánoce s miminkem. První dovolená – právě na ní začala malá chodit. Patrový dort k druhým narozeninám. To vše jak o život zaznamenáváte fotoaparátem a na video. Jako vzpomínky na později. Ale jak to vlastně funguje? Kdy se do paměti děťátka začnou ukládat vzpomínky? Ať se snažíte jakkoli – na tyto první tři roky života si vaše dítě později nedokáže vzpomenout. Bylo to sice období na zážitky a nové poznatky velice bohaté, jako už nikdy znovu v pozdějším životě nebude, bohužel mu ale na tyto první roky nezůstanou téměř žádné vzpomínky. Vaše princezna zapomene, že její první kroky vedly pod vánoční stromeček, kde objevila plyšového medvěda, stejně jako to, že se coby 2,5letá posadila na krabici se starožitnými vánočními ozdobami po babičce.

Dětské zapomínání
Jako první popsal fenomén dětského zapomínání už Sigmund Freud. Od té doby se mnoho vědců zabývá záhadným mizením myšlenek v prvních letech života. Podle vědců je vytvoření vzpomínek podmíněno následujícími faktory:

•    Ovládání řeči
Až když začínáme ovládat mateřskou řeč, začíná fungovat autobiografická paměť, do které si ukládáme své osobní vzpomínky. Vzpomínky, které jsme ještě jako malé děti nedokázali popsat slovy, si později jako dospělí už nebudeme umět vybavit. To znamená, že vzpomínka na rozbité vánoční ozdoby je zapsaná někde hluboko v paměti, odkud ji nedokážeme vydolovat.

•    Zralost funkcí mozku
Mozek malého dítěte není jen zmenšenina dospělého mozku, výrazně se od něj odlišuje. Až v pubertě se síť nervových buněk natolik rozvine, že vzniknou optimální podmínky pro ukládání vzpomínek. U miminek a malých dětí funguje paměť stále ještě na jednoduchém principu, vyvíjí se postupně v průběhu let do komplexního systému. Na začátku si miminka vzpomenou jen na věci, které probíhají skoro reflexně; např. na to, že z prsů mají sát, aby se nasytila. Anebo na vůni mámy. Později si vybavují to, kdo je děda nebo že dvířka od sporáku jsou horká. A ve věku okolo tří let je vývoj mozku tak daleko, že se začíná aktivovat autobiografická paměť, která uchovává osobní zážitky.

•    Uvědomění si vlastního já
Ve věku 2 až 3 let se u dítěte začíná vyvíjet povědomí o tom, kdo vlastně je a že je samostatná bytost. V této fázi poznává souvislosti fungující ve „velkém světě“, jako je rozeznat, co znamená včera, dnes a zítra. Dokud děti neporozumí pojmům minulost, přítomnost a budoucnost, nemohou si ani uložit a opětovně vybavit žádné vzpomínky, tvrdí vědci zabývající se paměťovými funkcemi.

Mami, jaké jsem byla miminko?
Abychom dokázali vzpomínat, musí spolehlivě fungovat výše uvedené faktory. To se děje okolo třetího roku věku. Jakékoli vzpomínky z dřívějšího období vědci zcela odmítají. Ale co když si dítě i tak pamatuje střípky ze svých druhých Vánoc? Odpověď je jednoduchá. Někdy považujeme i námi neprožité události za skutečnost. Děti si často myslí, že si pamatují něco, o čem vyprávěli rodiče nebo jiní jejich příbuzní. Anebo si podvědomě něco nakombinují. Jestliže si tedy vaše holčička pamatuje na medvídka pod vánočním stromkem, je to pravděpodobně díky tomu, že jste jí často ukazovali fotografie z tohoto období a vyprávěli jí, jakou radost z toho dárku měla.

Co si pamatujeme aneb Kde bylo, tam bylo…
Nikdo na světě nedokáže říct, na co si děti později vzpomenou. Jisté je jen jedno: že naše vzpomínky na dětství se odvíjí od toho, jak silně se nás „dotkla“ situace nebo konkrétní zážitek. Je úplně jedno, jestli jsme byli v tom momentě „šťastní jako blechy“ nebo smutní, či jsme dokonce prožívali pocit hanby. Rozhodující je ale to, co nás „vnitřně pohnulo“. Možná si vaše dítě vzpomene v budoucnosti na veselé písničky o zvířátkách, které jste mu zpívala, když vám sedělo na klíně – a cítilo se při tom příjemně.

Hmmm, ta vůně mi něco připomíná…
Obzvlášť intenzivní jsou vzpomínky na vůně a chutě. Například na vůni pečených kaštanů… Čichová paměť patří k našim nejpůvodnějším. V dávné minulosti se podílela na přežití člověka. Naštěstí nám tato schopnost – spojovat vůně s určitými vzpomínkami – zůstala dodnes.

Vzpomínky – soukromé poklady
Nikdo si nedokáže vzpomenout na všechno ze svého dětství. Většinou se v naší paměti uchovávají jen jednotlivé obrázky. Ale i v těch lidech, kteří tvrdí, že si z dětství nepamatují vůbec nic, zůstává aspoň stopa po tom, jestli se jako dítě cítili milovaní a ochraňovaní, anebo ne.

Pěkné vzpomínky na dětství jsou tím nejlepším, co se nám může stát. Když si je začneme vybavovat, zalévá nás příjemný pocit, podobně jako třeba při poslechu nádherné hudby. V obrovském množství naše tělo začnou zaplavovat endorfiny, což posiluje imunitní systém a zvyšuje pracovní výkony.

Vzpomínky na minulost také tvoří podstatnou část naší osobnosti. Uchování příjemných i nepříjemných zážitků, pozitivních i negativních pocitů z nás dělá jedinečné osobnosti, podmiňuje charakterové vlastnosti a citlivost vnímání.

Připravte dítěti pěkné vzpomínky
Pozor, není to vůbec snadné. Můžete své dítě naučit jíst příborem i to, aby si při zívání dávalo ruku před ústa. Ale nedokážete mu předepsat, co si má v pozdějším věku pamatovat. Každý člověk má vlastní „truhlici vzpomínek“, ale sám často nedovede vysvětlit, proč si právě na to či ono vzpomíná. Ale nic není ztraceno, vědci zkoumající paměťové schopnosti nabízejí rodičům následující tipy, jak ovlivnit dětské vzpomínky pozitivním směrem:

Buďte s ním, ne jen vedle něj
Děti milují, když se jim rodiče věnují naplno. Věci, které spolu dělají, mají potom pro ně zvláštní kouzlo (naopak zaneprázdněné dospělé tyto činnosti značně otravují). Většina rodičů aspoň tuší, po čem prahne srdce jejich dítěte. Jít na celý den do zoo, na koupaliště anebo sedět tátovi na ramenech a prodírat se v davu lidí. Děti se rády motají okolo mámy v kuchyni a jsou v sedmém nebi, když mohou „patlat“ stejné těsto jako ona… Umožní-li vám to čas a máte-li dostatek trpělivosti, měli byste těmto oblíbeným činnostem věnovat denně aspoň několik minut. Zvyšuje se tak šance, že si dítě takové příjemné vzpomínky uchová až do dospělosti.

Dokolečka, dokola…
I když nás dospělé může soustavné opakování nějaké hry, čtení stále té stejné pohádky anebo vyprávění jednoho vtipu několikrát po sobě strašlivě nudit, naše ratolesti jsou jiného názoru. Věci, které si děti oblíbí, mohou opakovat až „do odpadnutí“. Překonejte se a splňte potomkovi jeho přání, i když vám to pomalu začíná lézt na nervy. Důvěrně známé a často opakované zážitky se do paměti zapíšou snáze než jednorázové „momentky“.

Šeptem pod společnou peřinou
Pro vaše dítě (ale někdy i pro vás samotné) může být příjemné večer před spaním zhodnotit právě uplynulý den. Co se ti nejvíc líbilo a co se nepovedlo? Nečekaná večeře v „mekáči“ jako výjimka od rodičů, kteří jinak lpí na zdravém jídelníčku – no paráda! Ale dopolední tahanice na pískovišti s tím zlým klukem – to bylo nanic.

To, co dítě vědomě udělá a následně ohodnotí, zůstává v paměti. No a ve spánku se potom vše prožité už jen jaksi „dopeče“. Takže jestli jste se hodně snažili připravit dětem příjemný den a večer si s ním zážitky zrekapitulujete, máte reálnou šanci, že si vzpomínka na tento den najde v paměti vašeho dítěte tu správnou přihrádku.

Hýbejte se!
Ne, toto není doporučení z ženského magazínu ani rada, jak předejít dětské obezitě, i když účinná. Delší procházka či výlet na kole podporují produkci hormonů štěstí. Právě ty totiž zapříčiňují, že obzvlášť vydařené zážitky se nám později připomínají v ještě zářivějším světle a z dětské ani naší paměti se jen tak snadno nevymažou. Využijte vlahé letní večery pro hovory se svými blízkými i přáteli a zkuste se jich zeptat, jaké jsou jejich nejstarší vzpomínky. Občas takový výlet do minulosti pobaví lépe než televize.

První vzpomínky očima různých generací

Eva, 65 let
„Na všech mých fotografiích, kde jsem jako miminko, je u mě náš obrovský huňatý pes. Já si dokonce pamatuji, že když jsem ještě nezvládala sama vyjít po schodech, štěkal u dveří do té doby, dokud mi někdo nepřišel na pomoc.“

Zuzana, 33 let
„Nevím, kolik jsem měla let, ale jednou jsme se se starší sestrou vydaly na záchod obě zároveň. Ani jedna z nás nebyla ochotná čekat, sedly jsme si obě na desku, že se vyčuráme, no a ta to nevydržela. Dodnes nedokážu přesně zreprodukovat, jak babička nadávala…“

Lucka, 10 let
„Pamatuju si, že jsem musela u tety Milušky, která se o mě starala, když jsem byla malinká, vypít mléko. Tak hrozně mi nechutnalo, že se mi ze škraloupu, který se na něm udělal, nadavovalo a pozvracela jsem se. Strašně jsem se styděla a brečela jsem. Od té doby mléko nepiju.“