Hlavní stránka Píšete nám Vaše dopisy

Vystupuji z auta, v ruce igelitku, v ní pár věcí, mávám manželovi na rozloučenou a pokouším se o nějaký úsměv. Chci, aby si myslel, že jsem jakžtakž v pohodě, ale vím, že to musel být jeden z těch nucených, kyselých a hraných úsměvů. Vůbec mi není do zpěvu ani do řeči a už vůbec ne do úsměvu. Rychle se otočím, nadechnu se a pomalu počítám schody, po kterých jdu, dveře, kterými projdu, lidi, které potkám na mé cestě do nemocničního pokoje.

„Čekám, že když si paní v přijímací místnosti přečte moji ‚diagnózu‘ zhnuseně se na mě podívá…“

Čekám nějaké zamračené pohledy, doufám, že si někdo pořádně uleví a poví mi od srdce, co si o tom všem myslí… Doufám, že když si paní v přijímací místnosti přečte moji „diagnózu“ a proč jsem dnes vlastně tady, že nebude jen tak tiše ťukat údaje do počítače, ale aspoň se na mě zhnuseně podívá… Nic z toho se neděje, všude jsou samí milí lidé, velmi profesionální a bez náznaku negativních emocí. Přijímací paní dokonce navazuje milý rozhovor a nabízí podobný příběh ze své vlastní rodiny a na závěr ještě pár slov v tom smyslu, že chápe, že v dnešní době… Dívám se na ni jakoby skrz závoj a myšlenky mám tak roztoulané, že se neumím soustředit na souvislou větu. Je mi hrozně zle, potím se a chci jít do sprchy.

Konečně se dostávám na to „správné oddělení“, sestřička mi podává teploměr a velmi rutinně mě obeznámí s mými právy a povinnostmi vyplývajícími z pobytu u nich. Se vším souhlasím, všechno podepisuji, jen ať už jsem na pokoji. Chce se mi zvracet a nevím, jestli ze sebe nebo z toho, že to vůbec došlo až tak daleko a že jsem vůbec tu.

Dostávám do ruky klíček od „své“ skříňky, sestřička mě doprovází na pokoj, ukáže, kde je toaleta, sprcha, moje postel a odchází. Na vedlejší posteli sedí stará paní, už v civilním oblečení, a já se vedle ní cítím v té nemocniční košili a županu s kusem obvazu namísto opasku jako nahá. Pozdravíme se, já si pomalu a nepřítomně odkládám do „mé“ skříňky své věci a cítím přitom její pohled upřený na můj hřbet. Co když ví, proč jsem tady? Jak by to asi tak mohla tušit?! Je to na mně určitě vidět! Nevadí, nebudu se nikomu zpovídat.
Vtom zaslechnu, jak mi vypráví, že čeká na manžela, protože jde domů. Má prý za sebou nepříjemný zákrok, ale určitě to bude v pořádku. Vypráví, jak vždy myslela na jiné: na děti, na manžela, který má cukrovku a přišel o nohu („Tady v té nemocnici mu ji sebrali…“), jak nikdy neměla na sebe čas, a když po letech zašla ke svému lékaři, bylo téměř pozdě. Ale všechno se prý dalo zachránit.

Říkám si, že já jí o sobě nebudu vyprávět vůbec nic, protože můj příběh není o statečných a zachráněných.

Spíš naopak. Klade mi otázku, proč jsem tu, ale ve stejné chvíli si naštěstí vzpomene na mladou spolubydlící, která odešla už včera a ležela na té posteli, která teď patří mně (jaká ironie…). Poslouchám tedy i toto povídání o ženě, která má doma jedno větší dítě a manžela, bydlí v jednopokojovém bytě, a když zjistili, že čekají druhé dítě, museli se ho z prostorových, finančních a kdoví jakých ještě důvodů vzdát (důvody se vždy najdou…). „Ach, kdybyste věděla, paní, jak ta plakala, když ji sem přivezli z operace. Tady, na té vaší posteli, tvář v polštáři a plakala, a plakala…“

Právě vchází sestřička a oznamuje té zachráněné staré paní, že ji dole čeká manžel. Vstává, bere do rukou starou, ošuntělou cestovní tašku a odchází. Ve dveřích se ještě otočí a velmi mile, s nádherným úsměvem mi přeje: „Tak se tu držte, moje zlatá, a hodně štěstí, ať už je vám cokoli!“

Do háje! Jak se mám držet?! Chce se mi řvát, cítím se hrozně bezmocná, ale stále dokola se mi před očima objevuje nutkavá myšlenka, co by se stalo, kdybych se jednoduše sebrala, zabouchla za sebou dveře nemocničního pokoje, pozdravila a vrátila se domů.

Ve dveřích se usmívá můj doktor, ptá se, jak se dnes mám, jestli nejsem moc nervózní (jak bych mohla!) a že asi za hodinu jsem na řadě. Přijde si pro mě.

Přijde si pro mě… Přijde si pro mě… Doktor? Svědomí? Jdu radši do sprchy. Smývám ze sebe předcházející měsíc a půl, všechny myšlenky, všechen pláč, všechny slané slzy, všechnu bolest, všechna rozhodnutí, všechna Pro a Proti. Oblékám si raději svou vlastní noční košili, vůně důvěrně známé aviváže se mi míchá se sterilním pachem nějaké dezinfekce. Umývají tím sprchy? Po každé jedné?

Vracím se zpět do pokoje, lehnu si do postele a snažím se uklidnit. Jsem sama v celé místnosti, nikdo mě neruší, a přece mi pohled stále běhá sem a tam, napravuji pokrčenou přikrývku, jdu se napít, opět si lehnu a snažím se na nic nemyslet, další očistná sprcha, a všechno dokola.

„Prý to všechno trvá tak 10 minut…“

Přichází nějaká sestra, vidím všechno, jako bych sledovala nějaký film. Ne sebe. Pod košilí mám být nahá, a tak všechno zbytečné vysvlékám. Vede mě dlouhou chodbou až na konec a já s rukama překříženýma na hrudi se vleču za ní. Jsem překvapená, jak je ta místnost malá. Ale vlastně všechno potřebné se sem asi vtěsná. Hlavně, že vidím tvář svého doktora, jaksi je to v celém tomhle mizerném dni jediný známý, důvěrný a záchytný prvek. Kromě něj jsou tu ještě asi čtyři lidi, dívám se na podlahu a nějak podvědomě se nikomu nedívám do očí. Asi si myslím, že jsem tak dostatečně anonymní…

Lezu nahoru na lehátko, nějaký cizí chlap mi vyhrne košili až na kříže a přiváže nohy. Vtom zaslechnu známý hlas, jak mi říká: „Ahoj, zlatíčko, ničeho se neboj, všechno bude v pořádku. Teď ti píchnu do ruky takovou látku a ty budeš za chviličku spinkat.“ Dosud jsem hleděla do stěny, ale v anestezioložce poznávám kamarádku ze školy. Visím na ní zoufalým pohledem, ona mi hladí ruku a já usínám.

Prý to všechno trvá tak 10 minut. Otevírám oči a stále jsem ještě v té malé místnosti mezi těmi lidmi. Doktor mi říká, že všechno proběhlo hladce a teď mě odvezou na pokoj. Připadám si jako ve snu, pohled mám nějak zastřený a unaveně směrem k mému doktorovi kladu tu nejnesmyslnější otázku v mém životě:

„Pane doktore, můžete mi říct, jestli to byl chlapeček, nebo holčička?“ Nečekám na odpověď a usínám.

Probouzím se za chvíli na to už v posteli, otevřu oči a pláču, pláču a pláču. Tichounce, nehybně hledím před sebe a slzy mi stékají po tvářích okolo uší do polštáře. Už se to nedá vrátit zpět, už to mám v sobě navždy zapsané. Necítím váhu svého těla, necítím vlastně vůbec nic.

Přichází doktor, prý všechno v pořádku (nic není v pořádku), za pár hodin budu v pohodě (snad už nikdy nebudu v pohodě), mám odpočívat, spát a navečer jít domů. Na mou otázku, je-li pravda, že jsem se ho ptala na chlapečka nebo holčičku, nebo jestli se mi to jen zdálo, odpovídá něco v tom smyslu, že jsem jen unavená a že si mám pospat. Tak přece jsem se ho zeptala! Jak jsem, do háje, na takovou otázku vůbec přišla?!

Otočím se na bok, skrčím pod hlavu vyžehlený polštář a snažím se usnout. Cítím, jak krvácím, a tak vstávám, zas ta sprcha, co všechno smyje, ve dveřích sestřička, prý jestli chci spadnout a mám se vrátit do postele. Je mi jedno, že se zlobí. Všechno je mi teď ukradené. Jestli se s tím budu umět vyrovnat, bude to pro mě největší výhra v životě. Jestli se vůbec o výhře dá v tomto případě ještě mluvit…

Zapípá mi mobil a já si čtu esemesku od sestry. „Drž se, všechno bude dobré. A obdivuju tě, i na to je třeba odvahy.“ Odepisuji: „Právě naopak, cítím se hrozně, hrozně zbaběle…“


Kdo pochopí, proč jsem se tak rozhodla, co se se mnou dělo, čím vším jsem prošla, když jsem se takhle rozhodla? Snad jedině ta, která tím prošla. A rozhodnutí PROTI? Nebylo to ze dne na den. Nebylo to jednoduché. Není to zapomenuto a nikdy nebude… Nejvíc potrestaná jsem sama před sebou.