Hlavní stránka Těhotenství a porod Těhotenství

Bylo mi devatenáct, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem přítele, který byl ovšem jak se říká "sociální případ" a já měla nastoupit na nástavbu. Ideální podmínky k příchodu dítěte na svět...

Přítel mě začal vysávat finančně a později i psychicky. Když jsem byla v pátém měsíci, přišel domů pod vlivem alkoholu a drog. Byl naprosto hysterický, popral se se mnou a já ho vyhodila. Neunesl fakt, že by dítě bylo (a vlastně už bylo) na prvním místě. Než odešel řekl pár dost ošklivých vět o "našem" dítěti a vyhrožoval mi, že to bude invalida, protože on užíval před jeho početím drogy.

Celé těhotenstvi jsem jezdila do školy a studovala, cesta autobusem  byla 250 km dlouha a časem dost náročná. Otec dítěte mi stále různě vyhrožoval, že mi např. dítě vezme atd.

V sedmém měsíci, kdy jsem byla pod neustálým tlakem ze strany otce dítěte a psychiky zcela vyčerpaná, se mi rozjely kontrakce.
Měla jsem dojem, že jde o tolik známé poslíčky... Odvezli mě ovšem do nemocnice, kde se ke mě k mému údivu chovali jako k rodící ženě. Poslali mě to párkrát na chodbu rozchodit a pár hodin jsem dostávala kapačku. Poté, co jsem si stěžovala stále na tlak a bolesti, mě po dvou dnech! vyšetřil doktor, který mi nahmatal v porodních cestách nožičku malého. Ihned mě poslal do krajské nemocnice.Tam mi primář rekl, že musím ihned na sál, protože maličkej je zaklíněnej v porodních cestách nožičkou a je moc malinkej na normalní porod.

Musela jsem tedy na císařský řez. Myslela jsem, že se ve mě krve nedořežou. Byla jsem úplně sama, poprvé v nemocnici a hned jsem musela na operační sál. Díky báječnému kolektivu na sále, jsem se ovšem cítila v bezpečí. Zdravotní bratr mě neustále uklidňoval a velmi mi pomáhal hlavně, když mi píchali epidural.

Po operaci mi dovolili malého políbit a odnesli ho. Nasledující dlouhé hodiny bolesti po operaci, jsem žadonila, aby mi řekli, jestli můj syn žije. Nikdo mi ale nic neřekl.

Maličký se narodil v sobotu ve 20:13 a já do druhého dne do odpoledne, kdy jsem si vyžádala dětského lékaře, nevěděla, jestli je můj syn naživu. Nikdo mi nic neřekl. Pak v 16:00 přiběhl dětský lékař a jen mi oznámil, že až budu moct můžu za malým, že zatím dýchá bez přístrojů. Ihned jsem se postavila na nohy i přes bolesti po císaři dobelhala jsem se s pomocí výtahu do 4. patra budovy a tam mě na konec nikdo nepustil dovnitr na jipku, nikdo tam totiž nebyl.

Byla jsem na tom opět psychicky špatně. K malému jsem se dostala až v neděli v půl desáté večer. Hned se přitulil k prsu a kupodivu sál jak mohl. Vazil jen  2 000 g, z kteých ještě pak spadl na 1 790 g a měřil 40 cm.

Byli jsme v nemocnici měsíc, po 14 dnech v inkubátoru jsem malého dostala konečně k sobě. Maličkej pil mlíčko ode mě. Dokonce víc než by měl, měla jsem totiž dost mléka i pro ostatni miminka :)

Dnes jsou mému synovi 2 roky a 9 měsíců. Vyhnuli jsme se všem Vojtovým cvičením a doktoři malého chválili, že je dokonce ještě v předstihu. Je upovídaný, fyzicky nadaný  a chytýy kluk - nikdo nám nevěři, že je malej dva měsíce nedonošený.

A co otec? Usilovala jsem ještě v nemocnici, aby se přijel aspoň podivat. Neměl zájem o syna, který tak statečně bojoval v nemocnici o život. Po roce se snažil navázat kontakt, ale jen aby malého viděl. Nezajímalo ho, jestli má co jist a co na sebe.Takže jsem mu dala jasne najevo, aby se nám nepletl do života. My si po roce našli báječného muže, který miluje syna jako svého a jsme nejšťastnější rodinka.