Křik u porodu

Pamatuji si, jak jsem si před svým prvním porodem umiňovala, že budu statečná. Zřejmě jsem byla ještě i v dospělém věku ovlivněná někdejší četbou mayovek a vzorem mi byli hrdinní Apačové, kteří bolest stoicky snášeli bez jediného záchvěvu mimických svalů – a pochopitelně mlčky.

Třicet hodin kontrakcí, únava a námaha moje předsevzetí rozdrtily na prach. Nejprve jsem střídavě nadávala a střídavě se omlouvala personálu, že nadávám. Poté jsem prošla širokou škálou nejrůznějších vokálních projevů přes mručení až k vytí. Při tlačení jsem nakonec – s pocitem hanby – křičela.

Nebyla jsem to schopná ovlivnit. Řev mi vycházel z hloubi hrdla, nebo spíše z hloubi mojí rozbolavělé bytosti. Občas jsem se pokusila s křikem přestat, ale toho jsem byla schopna docílit jedině tak, že jsem zaťala všechny svaly – a to bohužel i ty, které jsem potřebovala uvolnit, aby vypustily děťátko na svět.

Nakonec jsem porodila. S křikem. A s pocitem selhání, že asi nikdy nebudu správný Apač.


Vadí nebo nevadí?

Naše maminky většinou rodily v době, kdy české porodnictví sice patřilo k technicky dobrým, ale neslulo právě vlídností k rodičkám a lidským přístupem. Okřikování rodiček za hlasové projevy bylo běžné. Rodící žena měla být disciplinovaná, spolupracující a hlavně tichá. Matka jedné mé přítelkyně vzpomíná, jak se u porodu bála křičet. Věděla, že místní zdravotnický personál křičící rodičky fackuje. Její porod byl dlouhý a těžký. Mlčela a kontrolovala se. Nakonec zoufalství a bolest převážily nad strachem a ona maminka se rozhodla, že si raději nechá nafackovat, než aby trpěla dalších několik hodin na sále. Uvolnila se a zakřičela. Porodila tak rychle, že ji personál ani nestihl zfackovat.

Dnes jsou naše porodnice místem, kde se nemusíme bát fyzických inzultací ze strany ošetřujících lékařů a porodních asistentek. Mnohdy však přetrvává postoj, že křičící žena je obtěžující, nespolupracující a že by se měla umět lépe ovládat. Často se maminky za své projevy stydí a vědomě je tlumí. Personál se dnes už spíše snaží vycházet rodičkám vstříc, ale přesto nezřídka ženy usměrňuje, nabádá je k tichosti, snaží se zvukové projevy rodících maminek tlumit s odůvodněním, že křik zbytečně vyčerpává a že děsí ostatní rodičky.

Faktem je, že porod je intimní zážitek a k žádnému intimnímu zážitku nepatří to, že bychom chtěli poslouchat zvukové projevy někoho cizího. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz k tomu říká: „Intimní křik vzájemně ženám vadí. Ty, co ho slyší, ho vnímají negativně a může to jejich porod pak brzdit. Ale ta, co křičí, ho vnímá pozitivně. Porod je však intimní záležitost a jeden by neměl slyšet druhého.“

Z toho vyplývá, že některé ženy mají potřebu u porodu křičet a že jim křik pomáhá. Většina žen však nechce slyšet křik ostatních rodiček. V podmínkách porodnice tyto vzájemně si odporující požadavky mohou přinášet určité problémy a je zřejmé, že řešením by bylo umožnit rodičce co nejvyšší míru soukromí a intimity u porodu, aby se nemusela obávat přestat se kontrolovat a zároveň aby sama mohla zůstat nerušená ostatními.

Zajímavou otázkou ale zůstává, proč zdravotníci, kteří by měli ženu v uvolnění u porodu podporovat, někdy naopak na křik rodičky reagují podrážděně, či dokonce až agresivně.

Jedno z možných vysvětlení podávají psycholožky Mgr. Michaela Mrowetz a Mgr. Eliška Kodyšová ve svém článku Psychologie porodu: chiméra či realita? . „Rodící žena se díky utlumení činnosti neokortexu chová velmi instinktivně a ‚nekulturně‘ – hlasitě se projevuje a její reakce jsou často iracionální.Zdravotníci, vědomi si vlastní zodpovědnosti za výsledek porodu a vedeni snahou ulehčit ženino ‚trápení‘, volí různé strategie. Často nabízejí analgezii, urychlení porodu či jiné intervence, kterými se snaží porod dovést k rychlému a zdárnému konci. Žena v tuto chvíli potřebuje mnohem více emoční přijetí, hyperprotektivní podporu a ubezpečení, že si vede dobře. Vzniká tak paradoxní situace, ve které každý mluví jiným jazykem, rodička instinkty a personál racionálně. Zdravotníci, kteří se cítí ženiným chováním frustrováni ve svém úsilí jí pomoci, označují rodící ženu za nespolupracující a mohou na rodičku reagovat až agresivně, a často tak bohužel (spíše nevědomě) reagují. Chování rodící ženy mohou někteří zdravotníci dokonce i podvědomě konfrontovat s osobními, často nezpracovanými zkušenostmi z emočních situací, které sami nezvládli, např. ve vlastním (či partnerčině) porodu. Otevřené emoční rány tak mohou být předávány dál.“

Potřeby každé z nás se různí

Dlužno dodat, že ne všechny ženy mají potřebu u porodu zvučet, či dokonce křičet. Jsou maminky, kterým více vyhovuje být potichu. Při porodu se obrátí jakoby samy do sebe, jsou soustředěné a uvolněné a křik by je rušil.

Důležité je to, co vyhovuje rodičce. I v běžném životě jsme různí. Někdo mluví nahlas, je středem společnosti, rád hovoří, a když si nakopne palec, neváhá rozvibrovat mluvidla jadrnou nadávkou se zvučným rrrr. Jiný má rád klid a ticho.

Obzvlášť u porodu by ženy měly mít možnost být samy sebou a projevovat se tak, jak je jim to příjemné.
Porodní asistentka Marie Vnoučková tvrdí, že při porodu mají výhodu ženy, které dokážou nekontrolovat svoje chování. „Čím více se žena kontroluje, tím se jí hůře rodí. Křik tedy nemusí být vždy projevem bolesti, ale může být známkou uvolnění kontroly nad svým chováním. Některé ženy rodí potichu, nemají potřebu vyluzovat žádné zvuky. Často je to při porodu, kdy dochází k dostatečnému uvolňování endorfinu v mozku rodící ženy. Některé ženy zvuky vyluzují. Je to dobré zvláště tehdy, když jim zvukové projevy napomáhají uvolnit napětí v těle. Zvláště ve druhé době porodní mnoho žen více zvučí. Je to velmi prospěšné pro uvolnění svalů pánevního dna a otevírání porodních cest,“ dodává.

S chováním žen při porodu má Marie Vnoučková bohaté zkušenosti.  „Jedna žena křičela každou kontrakci, zhruba šest hodin. Poté za ohlušujícího řevu porodila bez sebemenšího poranění dítě, které si okamžitě k sobě přivinula a velice jemně a láskyplně se mu věnovala. Nejevila sebemenší známky vyčerpanosti. Kdo byl vyčerpaný, jsem byla já. Přemýšlela jsem nad hladinou hluku, které jsem byla vystavena, a zda bych si neměla nosit k porodům ochranná sluchátka. Matka svůj porod hodnotila velice pozitivně. Její sebevědomí bylo po porodu vysoké. Dobře se pak starala o své miminko.?Jiná žena rodila doma velice uvolněně, tiše a klidně. Když přejela do porodnice, začala se velice kontrolovat. Při komunikaci s lékařem potlačovala každý svůj spontánní projev. Měla potřebu působit dobře. (V běžném životě je to normální potřeba většiny lidí při kontaktu s druhými lidmi.) Bylo vidět, že přemáhání přirozených potřeb jí působí velké bolesti, a tím i velké napětí v těle. Lékař zvažoval ukončení porodu císařským řezem. Naordinoval potřebné odběry a dovolil rodící ženě, aby se odebrala na porodní pokoj. Poté, co zaklaply dveře, se její chování naprosto změnilo. Přestala se ovládat, začala silně křičet. Dítě se narodilo vzápětí,“ vypráví Vnoučková.

Zdůrazňuje také nutnost podpory a pochopení ze strany zdravotnického personálu, který doprovází maminku při porodu: „Potřebu zvukového projevu nemůže dopředu poznat ani matka, ani pečující osoby. Je dobré, když k němu dojde, nepotlačovat potřebu takového projevu, ale umožnit ho. Matka nemá mít pocit, že je kontrolována a omezována. Pečovatelé se musí s takovými projevy umět s pochopením vyrovnat.“

Ambivalentní postoj zdravotníků ke křiku žen u porodu připouští i MUDr. Ondřej Šimetka, přednosta Porodnicko-gynekologické kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě: „Ať se každý projevuje u porodu, jak chce, mně osobně je to srdečně jedno, byť uznávám, že někteří zdravotníci na to mohou reagovat negativně.
České ženy se projevují všelijak – hlasitý projev mají celkem zřídka, spíše mají pouze pocit, že se projevují hlasitě, a mají tendenci se personálu omlouvat. Někdy nadávají samy sobě. Mladší rodičky jsou dnes velmi často vulgární. Čím starší rodička, tím větší sebekontrola. Některé rodičky jsou velmi hlučné jen v přítomnosti partnera, po jeho odchodu jsou mnohem klidnější, až zcela tiché…“


Jiný kraj, jiný mrav…

Doktor Šimetka, který se jako gynekolog a porodník připojil k projektu Lékařů bez hranic a v letech 1999–2005 působil s přestávkami na misích při opakovaných pobytech ve Východním Timoru, Srí Lance a Libérii, se podělil také o zážitky s jinými kulturami a s tím, jak ženy jinde prožívají svoje porody:

V jižním Súdánu neuslyšíte, že by rodička vydala jedinou hlásku, jsou zcela klidné a naprosto tiché, neprojeví se ani při sebevětší komplikaci.
Tamilky na severu Srí Lanky mají v průběhu porodu zvláštní rituální styl chůze, typický pohyb pravé ruky v zápěstí a přes stisknuté zuby vydávají zvuk ‚ts ts ts ts‘. Jen malá část z nich je velmi hlučná, divoká, slovně neovlivnitelná; drtivá většina je ale celkem potichu, vydrží neskutečně. Při příliš hlasitých projevech je personál okřikne nebo je ‚propleskne‘. Při samotném tlačení křičí rodičky ‚Amá Amá‘, což znamená ‚mami‘ nebo ‚matko‘ – otec je zcela vyloučen z porodnice, je to záležitost čistě ženská. Mají nesmírný respekt z porodních asistentek a udělají téměř vše, co je jim řečeno.

Ženy v Libérii rodí podobně jako české ženy, se středními hlasovými projevy, hodně u porodu mluví. Spíše tiše trpí. Jsou velmi poslušné, mají respekt z personálu, se kterým ale živě komunikují. Při komplikacích se uzavřou do sebe, zatnou zuby a jen tiše doufají, že přežijí. Otcové zůstávají za branami porodnice a kouří.

Ženy na Východním Timoru se projevují podle svého společenského postavení – chudé ženy (katoličky) jsou klidné a tzv. tiše trpí, ženy z bohatších rodin (katoličky) se projevují více. Za dveřmi nebo u porodního lůžka sedí mužská část rodiny, která v případě komplikací dává svolení k zásahu porodníka – císařskému řezu nebo jinému, rodička se k ničemu nevyjadřuje. 

Indonésanky (muslimky žijící na Východním Timoru) si umí diktovat a dávat ostentativně najevo svůj úděl, od poslíčků až do konce porodu je to okázalá ukázka toho, jak trpí. Ať manžel vidí – za to je odměněna dary. Kolem sebe má rodička asi tři osoby, které jí podávají tekutiny, pomáhají ji zvedat, utěšují ji – tohle je typická vlastnost hlavně žen z Indonésie (muslimky), které zůstaly na Timoru.

Zdá se, že projevy žen (nejen) u porodu jsou velmi ovlivněny výchovou, zvyky a tradicemi. Můžeme tedy doufat, že jednou bude běžně přijímaným zvykem respektovat jakékoliv, byť na první pohled sebepodivnější chování žen u porodu. Porodní děj je totiž z velké míry ovlivňován psychickým nastavením rodící ženy a tím, jak prožívá svoje emoce.

To potvrzuje i Michaela Mrowetz: „Křik je velmi přirozeným způsobem vyjadřování emoce, a to buď pozitivní, anebo negativní. U porodu, stejně jako všude jinde v životě, platí, že ženy křičí strachem či radostí, takže v obou případech je nutno je v jejich křiku podpořit, aby se vyrovnaly s danou situací a aby pro ně porod byl dobře zvládnutým vývojovým úkolem. Z dostupných výzkumů je zřejmé to, že je-li žena u porodu podporována ve verbálních projevech (některé ženy křičí, mručí, nadávají), je snížená spotřeba medicínských prostředků k tišení bolesti.“

Michaela, která je propagátorkou podpory bondingu, těsného sepětí maminky a miminka po porodu, k tématu křiku u porodu dodává i zajímavou myšlenku, která se týká vokálních projevů matky v okamžiku, kdy se miminko narodí: „Ve chvílích po samotném porodu, kdy ženy, jsou-li v kontaktu se svým dítětem, většinou velmi zvýšeným hlasem pronášejí něžná slůvka a jejich pisklavý hlas, kterým upoutávají pozornost novorozence na svou tvář, patří k oslavnému tanci zrodu po narození. Stejně tak mnoho žen, které jsou po narození svého dítěte od něj odděleny z jakýchkoliv – adekvátních či rutinních důvodů, mají touhu plakat. Ideální situace by byla, kdyby v průběhu porodu žena mohla křičet radostí z toho, že rodí, a po porodu křičet radostí na své dítě, že jej vítá na tomto světě.“

Michaela Mrowetz se připojuje k názoru, že podpora ze strany zdravotníků je důležitá a nesmírně žádoucí: „Je tedy nutné, aby zdravotníci doprovázející ženu a její dítě u porodu si byli vědomi, že křik léčí.“ Vyzývá ženy: „Pokud se vám chce mlčet, je to přirozené, pokud se vám chce při porodu křičet, je to přirozené. Cokoliv, co děláte při porodu, co vás posouvá k příchodu miminka do vaší náruče, je přirozené.“

Moje osobní zkušenost potvrzuje rady odborníků. Druhý porod mě překvapil svou rychlostí. Jako by mi příroda chtěla vynahradit první zkušenost s vleklým a vyčerpávajícím procesem velmi zdráhavého otevírání se, podruhé šlo všechno více než svižně. Porodila jsem během necelých dvou hodin. Moje starší dcera občas porod své malé sestry popisovala slovy: „Než se maminka stačila leknout, bylo miminko venku.“

Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, ale velmi silně jsem si uvědomovala, nakolik mi při porodu pomáhá, cítím-li se v bezpečí a především pokud se mohu uvolnit bez trapného pocitu, že někdo hodnotí či nehodnotí míru mé statečnosti na základě toho, zda vyluzuji nějaké zvuky.

Podruhé jsem totiž shodou okolností rodila sama, jen s pomocí manžela, před kterým jsem si už zvykla se nestydět za ztrátu kontroly. Na porod jako takový mělo jistě vliv více faktorů, ale vzpomínka na to, jak jsem se cítila svobodně a relaxovaně, když jsem sama sobě dovolila vrčet, skučet a ke konci i zvučně křičet, je velmi silná a spojená s pocitem určité živočišné radosti.

Užívala jsem si chvíle zarputilého mlčení, kdy jsem nesnesla jakýkoliv zvuk, ani zvuk vlastního hlasu. A necítila jsem se provinile, když se stavidla mlčení prolomila a já procvičila svoje hlasivky ve škále téměř tří oktáv. Vše bylo tak, jak mělo být a jak vyhovovalo mému naturelu. Bez studu a bez omezení.

Na statečného Apače si propříště můžu hrát třeba u zubaře. Ale budu-li ještě někdy rodit, ocením podporu v tom, abych mohla dělat to, co mi napovídá moje tělo. I kdyby k tomu patřil křik, který rozvibruje okenní tabulky.