Zkušenosti našich čtenářek s porodnicemi I

Začátek dopisu paní Daniely jsme uveřejnili v listárně březnového čísla našeho časopisu. Zde přetiskujeme zbytek jejího e-mailu a děkujeme za důvěru, s kterou nám svěřila svůj příběh.

                 * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Vím, že vám jich určitě chodí stovky a musíte vybrat ty nejlepší, které dostanou místo na vašich stránkách. Pokud by se tam dostalo i mé povídání, byla bych moc ráda, ale potěší mě i zveřejnění na vašem webu, aby si jej mohli přečíst i ostatní těhulky a maminky, které si rádi přečtou příběhy ostatních, tak jako já.

Krátce po seznámení s přítelem jsme se rozhodli pro společné bydlení. Již po pár měsících společného života jsme měli oba pocit, že spolu chceme žít, a tak nějak jsme zatoužili po miminku. Dohodli jsme se tedy oba, že bychom miminko chtěli a že se na něj oba cítíme. Dnešní doba mi vždy přišla otevřená všemu, ale v době mého těhotenství jsem se přesvědčila, že to tak úplně není.

V ČR se v posledních letech stalo normální mít první mimi po 30 letech. Mně však bylo v době otěhotnění 18 a příteli 22 let. Ale chtěli jsme to tak oba a mysleli jsme si, že naše rozhodnutí bude okolí respektovat. To jsme se ale šeredně spletli.

Začalo to hned mojí rodinou. Tedy taťka se těšil na mimi, dědečkování a byl moc milý. Zato vlastní máma mi předvedla scénu hodnou hollywoodského thrilleru a tolik ošklivých slov, která mi řekla, nikdy nezapomenu. Ještě nějakou dobu jsem poslouchala jenom samé chytré řeči, ať jdu na potrat, dokud je čas, že to nezvládnu atd. Moje psychika byla na bodu mrazu, ale přítel naštěstí stál při mně a za naším rozhodnutím. Dodnes mu děkuji.

Máma se uklidnila až cca po dvou měsících, a i když už spolu zas vycházíme a vnoučka miluje, já jí toto chování nikdy nezapomenu. Těhotenství je pro ženu náročné období, ve kterém potřebuje oporu svých nejbližších. Alespoň já jsem to tak brala. Nakonec mi byl z rodiny jedinou oporou tatínek, ostatní už mi sice nic neříkali, ale bylo vidět, že stále trvají na svém názoru, že to nezvládnu.

Velikým překvapením pro mě byla reakce našich kamarádů, která byla naprosto úžasná a strašně moc mi pomohla. Vzhledem k našemu věku jsou i naši přátelé stejné věkové kategorie a dětičky ještě nemají. Přesto byli nadšení, byli na mě strašně hodní, chodili se mnou po nákupech, odvezli mě nebo co bylo třeba kamkoli. A samozřejmě si také všichni hladili zvětšující se bříško. Jen co jsem oznámila, že jsem cítila první pohyby, chtěl je každý cítit přes bříško také. Tento zájem mě moc těšil, bylo příjemné, že se o mimi zajímá také někdo jiný než já a přítel.

Celých 9 měsíců jsem neměla žádné problémy a užívala jsem si bříško, pozornost, jedení za dva a vše, co k těhotenství patří. Pak gynekolog byl na mě velice milý, ochotný a povídal si se mnou o všem. Bylo to super. Ale přece jenom, říkala jsem si, že je to chlap a porod mi nedokáže popsat. Po přečtení hororových i evidentně vymyšlených internetových příběhů jsem na čtení takovéto „literatury“ rezignovala.

Na druhé kontrole jsem se začetla do MÁMA a já a byla jsem zamilovaná. :o) Prošlo mi před tím rukama pár jiných časopisů, které jsou na našem trhu dostupné, ale žádný se mi nezalíbil natolik, abych si ho koupila podruhé. MÁMA mě ale nadchla, a tak jsem z ní stihla do porodu a poté v nemocnici načerpat spoustu užitečných informací. Takových, kterým se dalo věřit.

Čas letěl jako splašený, a tak než jsme udělali pokoj, nakoupili ty stovky potřebných věcí i úplných zbytečností, malinkatých oblečků a všeho, začalo se moje těhotenství chýlit ke konci. Ačkoli poslední měsíc s obřím bříškem už byl trošku náročnější, s blížícím se termínem porodu se také stupňovala nervozita a obavy.

Když jsem měla asi 14 dní před termínem, přichystala jsem si doma tašku do porodnice a vše potřebné. Od té chvíle se dny spíš couraly, než aby utíkaly, a přišlo mi to už strašně nekonečné. Jediné, co jsem na posledních týdnech těhotenství milovala, bylo CTG. Byl to úžasný zážitek poslouchat miminkovo srdíčko aspoň půl hodinky týdně. Naštěstí během těhu jsem byla v pohodě nejen já, ale také naše maličké. Všechny testy, vyšetření a bůhví co ještě byly dobré. To přispívalo i k mé pohodě.

Nakonec uteklo i těch posledních 14 dní, zpestřením byl  jeden planý poplach a noční výjezd do nemocnice, a to 12. 6. 2009, přesně týden před opravdovým porodem. Tento den jsem také začala litovat, že jsem se rozhodla pro jičínskou nemocnici. Vše se stalo tak, že jsem šla v noci na záchod. Při čurání se mi uvolní „zátka“. Jenže v kombinaci prvorodička a ještě rozespalá jsem myslela, že se tedy něco děje. Jeli jsme do nemocnice, kde mi bylo naznačeno, že jsem vstoupila do jámy lvové a lvicím v rouše sesterském jsem překazila klidnou službu bez porodu. Takže jen co přítel odjel, odvedly mě na pokoji, přes můj nesouhlas jsem dostala injekci do zadečku a ani ne za 5 minut jsem spala jak zabitá.

Ráno se na mě vystřídali doktoři a byla jsem předváděna jako pokusný králík medikům. Byla jsem dána za příklad neschopné ženy, která nepozná, že rodí. Já jsem ale nikomu netvrdila, že rodím. Prostě jsem cítila, že se mi v tom břiše něco stalo, a nechtěla jsem nic podcenit. Každý si do mě tedy cvičně sáhl, aby se všichni osobně ujistili, že jsem zavřená. Po tomto zážitku jsem byla ráda, že jedu domů.

Z několikahodinového pobytu v nemocnici jsem se dávala dohromady asi 2 dny, protože po té injekci jsem si připadala pořád mimo a po gynekologickém vyšetření mi taky nebylo zrovna nejlépe. Krev, kterou jsem druhý den našla na kalhotkách, svědčila o jejich „šetrnosti“. Přenesla jsem přes srdce to příšerné chování sester i velice nepříjemné, ke konci již dost bolestivé vyšetření, nejsem zrovna citlivka. Jediné, čeho jsem se obávala celý víkend po propuštění, bylo, jestli je brouček v pořádku. Měla jsem strach, aby mu tím vyšetřením nějak neublížili, protože mi to opravdu přišlo dost drastické. 

Pro jistotu jsem hned v pondělí šla za svým panem gynekologem, který mě prohlédl velmi jemně a opatrně (stejně jako po celé těhotenství) a uklidnil mě, že ta krev byla z povrchového zranění a mimi je v pohodě. Bříško už bylo takových rozměrů, že jsem víceméně dost odpočívala, akorát jsem chodila na procházky. Také to bylo možná tím, že doma už zkrátka nebylo co dělat…

Přišel  den D, 19. červen. Ráno jsem se probudila po 6. hodině a chtěla jsem jít na WC. V okamžiku, kdy jsem vstala, mi praskla voda a bylo jí opravdu dost, takže jsem si byla jistá. Dala jsem si sprchu, oholila jsem se, oblékla. Dala do tašky poslední věci, které jsem jinak používala.

Do porodnice jsem dorazila asi 1,5 hodiny po odtoku vody, ale neměla jsem bolesti ani žádné jiné příznaky porodu. Po vyřízení všech formalit a převléknutí jsem několikrát říkala sestrám, porod. asistentkám i lékaři, že plodová voda mi odtekla po 6. hodině. Bylo již dávno po poledni a nedostavovali se žádné kontrakce ani nic. Opět jsem apelovala na personál, již důrazněji, že malý je od 6 hodin bez plod. vody a že se porod stále nerozbíhá, jestli by mi tedy mohli zavést tabletku nebo dát kapačku. Byla jsem odmítnuta s tím, že budeme čekat. Tak jsme tedy čekali, já osobně na výměnu služeb a doufala jsem, že přijde někdo vstřícnější.

Naštěstí jsem se dočkala. Když jsem porod. asistentce, která přišla v 18 hod. (tedy 12 hodin od odtoků PV), vylíčila celou situaci, začala hned jednat. Udělala mi YAL a zavolala paní doktorku. Ta byla stejného názoru jako já, že porod mi měli začít již vyvolávat. Paní doktorka mi protrhla vak blan, který byl stále celý. Šla jsem se umýt a dostala jsem tabletku. Trošku se to začalo rozjíždět, ale pořád nic moc, asi jako menstruace. Tak jsem dostala ještě jednu tabletku a za chvilku už jsem věděla, co to jsou porodní bolesti. Už jsem psala, že nejsem extra citlivá, takže jsem si skákala na míči, chodila, sprchovala bříško a připravovala se, že už to konečně bude a že už uvidím svého broučka.

Po 20. hod. jsme se přesunuli na porodní sál. Jelikož už byl Dany bez PV 14 hodin, musela mě porodní asistentka připnout na monitor, což znamenalo ležet poslední 3 hodiny porodu na zádech. To pro mě bylo opravdu peklo, ale snažila jsem se to vydržet. Věděla jsem, že prostě musí prcka monitorovat, jestli je v pohodě.

Od odtoku PV uběhlo už 15 hodin. Začaly mi pomalu docházet síly, jak fyzické, tak i psychické. Ta bolest byla při ležení nesnesitelná i pro mě a požádala jsem o epidurál. Přišla anestezioložka, které mohlo být tak 75 let, spíš více. Prolétlo mi hlavou, že horší už to nemůže být, a modlila jsem se, aby se jí to vše povedlo. Epi zabral asi za 10 minut. Už jsem necítila tu hroznou bolest, jen trošku tlak. Díky tomu jsem se dala trošku psychicky dohromady.

Za chvíli jsem pocítila zvláštní tlak v oblasti močového měchýře, ale myslela jsem, že jen potřebuju čurat a že to je takové divné kvůli tomu epidurálu. Řekla jsem asistentce a ta mi sundala elektrody. Naštěstí se ještě podívala, jak to se mnou vypadá, protože zjistila, že ten divný tlak není čurání, ale že mimi konečně půjde ven.

Než jsem se stihla začít bát, bylo kolem mě plno lidí. A už to šlo ráz na ráz. Nohy nahoru, bradu na prsa, chytit se za madla…, pak už jen párkrát zatlačit – a Daneček byl na světě. Přesně vykoukl 19. 6. 2009 ve 23.10 s váhou 3 300g, délkou 51 cm a jinak bez problému, hned se ozýval a všechno bylo v pořádku. Nebyla jsem šitá, takže doktorka počkala na lůžko a odešla, ani neřekla nashledanou.

Za dvě hodiny jsem se svojí porodní asistentkou přešla na pokoj šestinedělí. Dala jsem si sprchu a hned jsem usnula. Na pokoj mě dali ke dvě moc milým a už zasloužilým maminám (jedna měla 3. dítko a druhá dokonce  4.) ), které na mě byly strašně hodné, ale bohužel ten den odpoledne šly domů.

Po obědě mi konečně přinesli mého broučka, kdybych nic nevěděla, tak od sestřiček bych se ani nedověděla, také zrovna žádná velká ochota. Celé odpoledne jsem se dívala na svého broučka a bylo to úžasné ho konečně vidět. Přišlo mi, že vše už je konečně OK. Dany se pěkně přisával a mně se díky kojícím čajíkům pěkně spustilo mlíčko.

Moje radost ale trvala přesně do 22. hodiny, kdy přišla sestra, sbalila Danečka a jediné, co mi řekla, že se za mnou někdo staví mi říct, o co jde. Po nekonečně dlouhé hodině se konečně otevřeli dveře. Přišla paní doktorka, která byla jako jedna z mála velice ochotná a milá. Oznámila mi, že malý má infekci v celém tělíčku a museli ho dát na kapačky ATB a do inkubátoru. Byla jsem nejdříve v šoku a hned potom mě začalo jímat zoufalství a bezmoc.

Dala jsem se trošku dohromady, protože mi to nedalo a musela jsem se zeptat, čím je taková infekce u novorozence způsobená a jestli to nemá souvislost s tím ponecháním bez plodové vody tak dlouho. Doktorka mi to samozřejmě potvrdila, takže i když jsem měla pravdu, nebylo mi to nic platné a vyčítala jsem si, že jsem si to urychlení nedokázala nějak vydupat. Jenže už bylo pozdě.

Proseděla jsem tedy 3 dny u inkubátoru, i přes nelibost sester, které mi dávaly najevo, že je tam otravuju. Mně to bylo ale jedno a už jsem se odbýt nenechala. Po 3 dnech přesunuli Danymu kanylu z nártu do ručičky a zbytek ATB už dobral normálně se mnou na pokoji. I přesto, že byl nemocný, tak krásně sál a mlíčka přibývalo. Léčba naštěstí zabrala. Pak jsme měli ještě žloutenku, ale to spravilo „solárko“. :o)

Po nekonečných 14 dnech jsme mohli jít konečně domů, kde už bylo všechno v pohodě. Udělali jsme si svůj režim, do kterého nám nikdo a nic nezasahovalo. Konečně jsem si začala užívat klidné mateřství, procházky a to vše kolem.

Nyní je Danečkovi 19 měsíců. Za ten pouhý rok a půl udělal neuvěřitelný pokrok a jsme na něj moc pyšní. Je úžasné sledovat, jak umí každý den něco nového, čekání na první zoubek, slovo, krůček. Moc jsme se na to všechno těšili a všeho jsme se také dočkali...

Ještě pár slov na závěr. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o našem rozhodnutí. Milujeme Danečka bezmezně a uděláme, co mu na očích vidíme. Jak jsem se již zmiňovala, velmi mě zklamali někteří  členové personálu jičínské nemocnice. Na jednom ultrazvuku mě nějaký asistent přímo seřval, proč mám v 18 dítě, proč jsem nešla na potrat atd. Bez servítek mi to vpálil do obličeje. Myslet si může každý, co chce, ale tohle mě dost nepříjemně překvapilo.

Daniela Drbohlavová