Dlouhé čekání na zázrak

„Nikdo nemůže poznat smysl života, smysl světa, smysl čehokoliv, pokud nemá dítě a nemiluje ho.“

S manželem se známe od mých sedmnácti let. Mít dítě jsme se rozhodli hned, když jsem skončila školu. Ovšem po roce marného snažení jsme se vypravili na návštěvu k lékaři... a to ještě ani jeden z nás netušil, jak moc těžké období nás čeká.

Náš kolotoč se rozjel. Lékař mi nasadil hormonální léčbu. Neumíte si představit, jak jsem byla plná očekávání, kdy „to“ přijde. Přešel rok, pak dva a dvě čárky na mém těhotenském testu ne a ne se objevit. Hormonální léčba se stupňovala, a stále nic. Následovala laparoskopie, rentgen atd., uběhly další měsíce, roky a vytoužené dvě čárky se stále neobjevovaly. Ztrácela jsem naději.

Ty každoměsíční frustrace z toho, že test dopadl negativně... Bylo to hrozné. Cítila jsem se bezcenná. Věděla jsem, jak moc si můj manžel miminko přeje. Bylo to o to těžší. Ta neskutečná touha po miminku mě ubíjela. Začal se mi hroutit svět.

Po šesti letech snažení jsem byla na pokraji nervového zhroucení, nenáviděla jsem se. Ze zoufalství jsem navštívila snad všechny věštkyně a lidové léčitelky v okolí, všechny mi slibovaly šťastný život plný dětí. Připravovala jsem si různé bylinky, po litrech jsem pila namixované čaje, které mi údajně měly pomoct. Moje hormonální léčba byla tak silná, že jsem se cítila jako žena, která právě prochází menopauzou. Můj manžel se kvůli mně naučil píchat injekce... Když si na toto období občas vzpomenu, je mi zvláštně smutno.

Přišel sedmý rok našeho snažení, přesně si pamatuji ten den. Jako skoro každý měsíc jsem si udělala test. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem ty své dvě vytoužené čárky uviděla. Hned jsem volala manželovi a ještě ten den jsme navštívili mého úžasného lékaře. Bylo nádherné po tolika letech konečně moci vyslovit: „Čekáme miminko.“

Začaly nekrásnější dny mého života. Nikdy jsem nezažila úžasnější pocit než nosit pod srdcem to maličké stvoření. Vychutnávala jsem si každou nevolnost, každou minutu tohoto nádherného období. Byli jsme tak neskutečně šťastní. Mysleli jsme si, že nám patří svět. Moje bříško krásně rostlo. Náš Dušánek (už jsme maličkému dali jméno) o sobě dával vědět svým kopáním a tak nás činil šťastnými. Ještě nebyl na světě, ale my už jsme ho milovali obrovskou láskou. Tak jsme se těšili, že jsme v sedmém měsíci mého těhotenství měli nakoupenou veškerou výbavičku.

A pak přišel ten den. Ten nepříjemný pocit, který se objevil, mi nedal celou noc spát. Tušila jsem, že se stane něco špatného, ale že až tak špatného, to mě ani ve snu nenapadlo... Manžel mě doprovázel na kontrolu a oba jsme se už nemohli dočkat, až na ultrazvuku uvidíme našeho maličkého. Natěšeně jsme sledovali lékaře, už jen krůček chyběl k našemu štěstí... Naše miminko zemřelo. Radost se šmahem proměnila v nejhroznější noční můru...

Ještě ten večer jsem porodila našeho už mrtvého chlapečka. Vím, že jsem to všechno zvládla jen díky svému manželovi a svojí mamince, kteří mě během porodu nenechali ani na vteřinu samotnou. Moc vám za to děkuji, moji milovaní. I dnes, když píšu tyto řádky, tečou mi po tvářích slzy. Ten smutek a bolest, která ve mně zůstala, to se prostě nedá vypovědět.

Po roce mi test znovu ukázal dvě čárky. Naše radost ovšem netrvala dlouho, ve 4. měsíci těhotenství jsem přišla o druhé dítě. Bylo bolestivé setkávat se svými kamarádkami – maminkami a vidět, jak jsou se svými dětičkami šťastné. V té době jsem pracovala s dětmi a dávala jsem jim všechnu svoji lásku. Neskutečně mi pomáhaly.

Říká se, že čas je nejlepší lékař – a to platilo i v našem případě. Období smutku a beznaděje vystřídala radost. Moje třetí těhotenství na sebe nenechalo dlouho čekat. Po necelých 10 měsících na nás opět vykouklo sluníčko. Cítila jsem obrovský strach, a na druhou stranu – ta neuvěřitelná touha po dítěti mi dávala sílu bojovat. Celé těhotenství jsme prožili v napětí, jak to všechno dopadne. Nejhorší bylo čekání na výsledky všech těch vyšetření a odběrů. Nikdo si neumí představit můj strach při každém pohybu, při každém píchnutí. Kvůli tomu jsme s manželem probděli nejednu noc. Každý večer jsem se modlila, jen aby bylo naše miminko zdravé.

Děkuji Bohu, že mám tak úžasného gynekologa, který se o nás staral. Jeho obětavost je obdivuhodná. Konečně přišel náš velký den. Bylo to v úterý ráno, když nám lékař řekl, že „večer jdeme na to“. Tak strašně jsme se těšili a zároveň jsme v koutku duše prožívali neskutečný strach.

Můj porod byl pro nás oba nádherný zážitek, byl to nejkrásnější den, jaký jsme kdy prožili. Při porodu samozřejmě nechyběl můj manžel, konečně tedy tatínek, byla tam i moje mamka. Pláč našeho překrásného Davídka byl pro mě balzámem na duši, v té chvíli jsem zapomněla na všechnu bolest, připadala jsem si jako ve snu.

Po celých 7 dnů, kdy jsme byli v nemocnici, byl novopečený tatínek s námi. Měli jsme nadstandardní pokoj, což je úžasná věc, díky tomu jsme si mohli začít vychutnávat rodičovství od prvního okamžiku společně. Vždyť přece nikdo nemůže poznat smysl života, smysl světa, smysl čehokoli, pokud nemá dítě a nemiluje ho. Mít dítě je ten nejúžasnější dar, jaký člověk může od života dostat. Našemu pokladu je už 26 měsíců. Davídek je to nejlepší děťátko na světě.

Nenacházím dostatek slov k tomu, abych poděkovala svému lékaři, MUDr. Štefanovi Baškovi – díky vám už známe smysl života a jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Rovněž touto cestou děkuji i všem lékařům a sestrám v porodnici.

Daniela Holbojová

Chtěla byste se také podělit s ostatními čtenářkami o svůj příběh? Napište nám na e-mail webeditor@mamaaja.cz a zprávu označte "můj příběh". Publikované dopisy odměníme dárkem.