Proč už bych nechtěla rodit s epiduralem

Rodit s epiduralem, nebo bez? To je dnes častá otázka, kterou řeší mnohé budoucí maminky. Před svým prvním porodem jsem patřila k těm těhulkám, které si hrdě říkaly, že porod zvládnou vlastními silami a žádnou epidurální analgezii k tomu nepotřebují.

Z omylu mě vyvedl vyvolávaný porod, který trval neskutečně dlouhé hodiny, a přitom skoro vůbec nepostupoval. Otvírala jsem se tak strašně pomalu, a protože už předešlou noc jsem nespala, mezi kontrakcemi jsem usínala. Neměla jsem sílu dýchat, a tak jsem jen brečela, což mi ještě více odebíralo síly. Nejhorší bolesti ovšem přišly až po propíchnutí plodové vody.

Nakonec, když jsem po dlouhých hodinách byla otevřená už aspoň na čtyři centimetry, mi lékaři navrhli epidural. Neváhala jsem ani vteřinu. Byla jsem tak vyčerpaná a vysílená, rozbolavělá, doslova převálcovaná bolestí, že jsem prostě nemohla odmítnout.

Po napíchnutí té „vysvobozující” injekce jsem pocítila absolutní úlevu. Zpočátku těžký porod se změnil a uvolnění, které mi epidural přinesl, zřejmě způsobilo, že se to celé krásně rozběhlo  – za hodinku už jsem držela svého synka v náručí. Neměla jsem žádné negativní důsledky, jen mě pár dní pobolívala hlava.

Když jsem čekala naše druhé děťátko, byla jsem rozhodnutá, že bez té „záchranné“ injekce do toho prostě nepůjdu. A tak jsem si epidural „zajistila“ už dopředu. Dala jsem si udělat potřebná vyšetření a jen jsem doufala, že porod bude v průběhu dne, protože v naší porodnici není v noci epidural dostupný, nemá ho totiž kdo aplikovat.

Dcerka si k příchodu na svět vybrala dopolední hodiny, tak jsem měla radost, že mi to vyšlo. Porodu jsem se po té první zkušenosti dost bála kvůli tomu, že to šlo všechno tak hrozně pomalu. Tentokrát to ale bylo jiné. Porod pěkně postupoval, otvírala jsem se dobře, i když bolesti byly opravdu velké. Zvládala jsem je ale lépe než poprvé.

Jenže přišel okamžik, kdy mi lékařka propíchla plodovou vodu, a v tu chvíli jsem zpanikařila. Při porodu synka totiž po propíchnutí plodové vody přišly ty nejhorší bolesti – a já jsem se lekla, že to znovu bude tak úporné. Hned jsem žádala epidural, i když mi lékařka i porodní asistentka říkaly, že porod pěkně postupuje a že ten epidural opravdu nepotřebuji. Já jsem si ale neústupně trvala na svém, a tak jsem nakonec tuto injekci „úlevy” dostala.

Ulevilo se mi od bolesti, cítila jsem jen jakési tupé tlaky, ale porod se po injekci trochu zpomalil. V té chvíli jsem byla šťastná, že necítím tak strašné bolesti a že jsem měla možnost znovu využít epidural.

S odstupem času to ale vnímám úplně jinak. Kdybych věděla všechno, co vím dnes, kdybych se nenechala totálně „zblbnout” strachem z bolesti a věřila si o trošku více, nedala bych si „to” píchnout. Přece jen to byl umělý zásah do porodu, a i když se na první pohled nic špatného nestalo, nevěděla jsem například, kdy mám vlastně zavolat porodní asistentku a lékařku, protože jsem nevěděla, jestli tlaky, které cítím, jsou už ty finální, kdy se naše dcerka tlačí ven. A nebýt sestřičky, která mě pro jistotu přišla zkontrolovat a zjistila, že hlavičky dcerky už je na dosah, nevím, dokdy bych tam jen tak ležela a čekala, až ucítím ty pravé tlaky.

Nechci ani pomyslet na to, co by se mohlo stát s naší maličkou, kdybych ji včas nevytlačila... Naštěstí všechno dobře dopadlo a dcerka se narodila v pořádku.

O epidurální analgezii jsem vždy slyšela jen samé skvělé věci a nad případnými riziky jsem nikdy příliš neuvažovala. Dnes mám pocit, že jsem si nechala vlastně něco ze svého jinak krásného porodu sebrat. Dovolila jsem umělý zásah do procesu, který tak dokonale vymyslela příroda (respektive Bůh). Pokud bych tedy měla rodit potřetí (a doufám, že jednou budu), epidural si žádat nebudu. Budu víc důvěřovat svému tělu a Bohu a věřím, že to konečně zvládnu i bez pomoci „osvobozující injekce” .