Diagnóza za všechny drobné

Celé čtyři roky jsme se s přítelem pokoušeli zplodit vytoužené děťátko. Protože partnerovi bylo už dvaatřicet a v jeho rodině dosud nebylo žádné vnoučátko, touha byla samozřejmě o to intenzivnější.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to nepůjde lehce, že by snad mohly přijít nějaké problémy.

Na začátku našich „pokusů“ jsme byli oba v naprosté pohodě, nezdar jsme si vysvětlovali tak, že po světě chodí jen malé procento šťastlivců, kteří mají úspěch okamžitě. My zkrátka patříme mezi ty ostatní, říkali jsme si. To teprve mnohem později přibyla panika, pláč a strach.

Na radu známých jsme jeli na dovolenou na hory. Abychom se uklidnili a vypadli z toho všeho stresu, pokoušeli jsme se na naše trápení nemyslet a jen si užívat... a třeba se konečně zadaří. Nezadařilo...

Už jsem nějak začala ztrácet trpělivost. Hrozně jsem se snažila – změnila jsem životosprávu, přestala jsem kouřit, našla si fyzicky náročnější práci, při které jsem i to něco málo, co jsem měla přes váhu, zhubla a díky které jsem navíc neměla čas na své problémy neustále myslet. A také nesmím zapomenout na to, že jsme se z vystresovaného města přestěhovali na klidný venkov.


Diagnóza: toxoplazmóza

Po mnoha vyšetřeních byla konečně objevena příčina toho všeho – toxoplazmóza. Nebyla naštěstí v pokročilém staiu, ale i tak mě tato diagnóza totálně rozhodila. Věděla jsem, že toxoplazmóza způsobuje buď neplodnost, anebo může během těhotenství poškodit plod. Nechápala jsem, kde jsem k ní já, velký odpůrce koček, vůbec mohla přijít...

Léčili mě víc než rok třemi různými alternativami a já jsem pomalu ztrácela naději. Až jednou mi lékařka s úsměvem oznámila, že do půlroku určitě otěhotním. Toxoplazmóza ustoupila, její hodnoty klesly, ale můj zdravotní stav musel být stále sledován, neboť by se mohla prý objevit kdykoli znovu. Neustále tady bylo přítomno i to riziko, že děťátko z toužebně očekávaného těhotenství by mohlo být postižené, ale my jsme to riskli a pokoušeli se o ně dál – i navzdory nebezpečí potratu.

Půl roku uběhlo jako voda, a stále nic. Už jsem byla smířená s tím, že prostě nemáme šanci, a začala jsem se o to víc věnovat sestřiným dětem – ať je ze mě alespoň dobrá teta, když už mi osud nedopřál stát se maminkou.


Až jednou

Poslední týden onoho půlroku jsem zjistila, že se mi zpozdily měsíčky. Bála jsem se mít radost. Přesvědčila jsem se, že jde o planý poplach, a jakékoli ostatní myšlenky jsem násilím vypudila z hlavy.  Vydržela jsem tak celé dva týdny a pak jsem si konečně udělala těhotenský test. Pozitivní!

Teprve s druhým testem v ruce jsem se ale vydala za přítelem a on mě šťastně objal. Dlouho mě nechtěl pustit z náručí.

Celých devět měsíců se u něj střídaly dvě polohy – byl šťastný a na děťátko se obrovsky těšil a zároveň měl velký strach. Během těhotenství se mi natolik zvýšil tlak, že mě museli měsíc a půl před porodem hospitalizovat.


Finále

Měsíc mi lékaři tlak snižovali a udržovali mě, neustále kontrolovali miminko a dva týdny před porodem, v 38. týdnu, mi píchli vyvolávačku. Prý mi zabere nejdříve druhý den.

Odešla jsem tedy z pokoje a začala se procházet po chodbě. Bolesti se mi od desáté hodiny neustále zvyšovaly, ale poslední prohlídka nenasvědčovala tomu, že by byl porod na spadnutí. Dostala jsem ještě oběd. Pak i večeři... Půlhodinové CTG neukazovalo správnou intenzitu stahů, ale mně už se přitom tlačila hlavička! A podle porodníků jsem „jenom špatně snášela bolest“.

V jedenáct večer mě opět vyšetřili a doktorka najednou zakřičela, že už vidí hlavičku. Pak už to šlo strašně rychle. Jen dvakrát jsem zatlačila a bylo po všem. Našemu krásnému a hlavně zdravému zázraku, který vážil 3 350g a měřil 51 cm, jsme dali jméno Sebastián. Blonďáček s modrýma očima. Po celý zbytek pobytu v nemocnici jsem ho hrdě a zamilovaně pozorovala. Ve dne v noci.

Teď jsou našemu pokladu čtyři a půl měsíce a pořád nevěřím, že to je můj vytoužený synáček. Protože ta doba, po kterou jsme na něj čekali, byla dlouhá, předlouhá... V noci krásně spinká, přes den se neustále dožaduje naší pozornosti. I když při něm vůbec nic neudělám, ten jeho bezzubý úsměv stojí za všechnu tu vyčerpanost.

Proto všem snažilkám přeju spoustu trpělivosti a odvahy, protože ta snaha, ať je jakkoli dlouhá, stojí za to. Stačí první pohled na miminko a všechny vaše dosavadní starosti jsou nenávratně pryč. Nevzdávejte se!

čtenářka Jana