Babička? Jesle? Chůva?

Obecně se dětští psychologové shodují, že péče o dítě by zhruba do jeho tří let měla být záležitostí rodiny, a to z důvodu specifických potřeb mrněte.

Ke svému všestranně zdravému vývoji zkrátka dítě potřebuje mít intenzivní vztah se svými nejbližšími. Ve své rodině se prcek cítí nejlépe a maminka je pro něj v prvních, pro jeho další život nejdůležitějších letech středobodem vesmíru...

Jenže pokud se máma malého dítěte sama rozhodne nebo je nucena vrátit se do práce, ne vždy má možnost péči o svého kojence či batole plně zajistit z vlastních, rodinných „zdrojů“. Na řadu pak přichází hledání jiných možností, jak skloubit pracovní život obou partnerů (nebo osamělé matky) s péčí o malé dítě. A tady moc na výběr není – buď mohou rodiče hledat nedostatkové státní jesle či nějaké soukromé zařízení pro děti mladší 3 let, nebo se mohou poohlédnout po chůvě (vychovatelce), resp. paní na hlídání.

Namístě je samozřejmě vysoká ostražitost při výběru. K hledání nerodinné péče by každopádně mělo dojít – právě kvůli specifickým potřebám tak malého dítěte – až po důkladném zvážení a výsledkem by pak měl být dobrý pocit rodičů, že pro svého potomka udělali v dané situaci to nejlepší.

Psycholožka Eva Lábusová v článku „Hlídání dětí do tří let: Velké téma současného rodičovství“ na svých internetových stránkách (www.evalabusova.cz) cituje socioložku Radku Dudovou: „Nesouhlasím s nastolením diskuse v duchu neřešitelného dilematu: buďto matka jde do práce, a dítě tudíž vychovávají cizí osoby, nebo matka zůstane doma, a dítě je tudíž v její péči. V českém prostředí jsme bohužel svědky vyhrocování tohoto problému na neúnosnou úroveň (...) I matky, které pracují, tráví se svým dítětem přibližně polovinu jeho bdělého času, a to nepočítám dovolenou či eventuální možnost zkráceného úvazku. Pokud se zbylý čas rozdělí mezi otce dítěte, babičky a další osoby z rodiny a mezi pobyt v kvalitních jesličkách či školce, má podle mého názoru dítě ideální podmínky pro rozvoj.“

Podle Radky Dudové jde především o to, aby byly zajištěny podmínky, které by umožňovaly naplnění potřeb  nejen dětí, ale i dospělých.

Situaci rodičů malinkých dětí bychom tedy mohli shrnout takto: Kdo chce dát dítě do jeslí, měl by k tomu mít možnost (a ta je u nás v současnosti kvůli malému „výskytu“ těchto zařízení mizivá). Kdo nechce, nechť je s dítětem doma, dokud prcek nevyroste v předškoláka a nenastoupí do mateřské školy, nebo ať hledá jiné cesty, jak péči o svého potomka zaopatřit. Pojďte se s námi nyní podívat, jak některé z těchto možnosti vypadají v reálu.


Dítě má přece DVA rodiče

Jednatřicetiletá Lea miluje svého půlročního syna. Dítě si přála už dlouho a mateřství si očividně užívá. Přesto stále intenzivněji zvažuje návrat do zaměstnání.

„Pracovala jsem na směny u dětí s postižením, manžel učí v jazykové škole, takže taky nemá pevnou každodenní pracovní dobu. Ráda bych našla něco na poloviční úvazek tak, abychom se s manželem u malého mohli střídat, klidně i noční a víkendové směny,“ uvažuje energická Lea, která před narozením svého chlapečka žila velice aktivním životem a byla zvyklá být hodně mezi lidmi. To jí teď zřetelně chybí, i když zamilovaně chová svého Janíka.

Být doma s dítětem „na plný úvazek“ ji prostě neuspokojuje a nepociťuje jako nutnost, aby byla se synkem stále jen ona. Do jeslí by ale zatím malého dát nechtěla a neuvažuje ani o soukromém hlídání. Věří, že dokážou s manželem skloubit svůj pracovní čas tak, aby se u malého prostřídali. „Janík má přece dva rodiče. Tak proč bychom nemohli být dva pracující a zároveň dva starající se o našeho syna?“ uzavírá svoji krátkou úvahu.

Lea je rozhodnutá svůj návrat do práce, ač jen na částečný úvazek, realizovat bez využití nerodičovské péče (nemá po ruce ani žádné „hlídací“ příbuzné). Daní za to zřejmě bude minimum volného času, který by rodiče mohli trávit s dítětem společně...


Jesle ano. Nebo ne?

Jak již bylo popsáno výše, obecně se má za to, že malé dítě patří k mámě (či jiné nejbližší osobě, ke které si může vytvořit silné pouto), a to nejlépe do svých 3 let – což je oficiální věková hranice pro vstup do mateřské školky. Jenže pokud nejde o pouhé celodenní „odložení“ batolete někam, kde není pořádně nikdo, kdo by se mu věnoval, pak přece není třeba dělat kolem toho velký humbuk. Která maminka by totiž své milované dítě vědomě a dobrovolně každý den svěřovala někomu, kdo o ně nepečuje, nevšímá si ho, nepostará se o něj?

Mnoho rodičů dává své dítko do jeslí či nějakého typu soukromé školičky jen na několik hodin denně (např. rodiče s tzv. klouzavou pracovní dobou) a často se táta s mámou střídají v jeho vodění a vyzvedávání tak, aby „s cizími“ prcek strávil opravdu jen několik hodin. Může mu to ublížit?

Se svými názory na jesle se nám svěřily dvě maminky. Zuzana, jejíž Kačenka má dnes 2 roky, vzpomíná: „Moje dcerka začala chodit do jeslí už v 10 měsících. Nebudu vysvětlovat proč tak brzy, myslím, že každý má své důvody. Nejtěžší pro nás byly první dny, i když jsme začínali postupně – nejprve jednou hodinou denně, druhý den dvěma, potom jsme zkusili půlden...
První dva týdny byly plačtivé a já jsem se cítila pod psa... Ale uběhl další měsíc a já pod návalem povinností neměla čas na výčitky. Adaptace mojí dcerky byla kromě počátečních slziček víceméně bezproblémová, ale je to jistě i tím, že má šťastnou povahu, je velmi živá a nebojí se cizích lidí. Teď hlavně vidím, že Kačenka je v jeslích šťastná, že se jí tam daří, a když je delší dobu doma, chybí jí děti. Co bych doporučila každé mamince, která jesle zvažuje kvůli návratu do práce, aby si promyslela, co bude s prckem, když onemocní. Jestli si bude moct vzít volno či jít na nemocenskou. Je totiž třeba počítat s vyšší nemocností dítěte a raději se na to připravit...“

Monika, maminka tří dětí – Pavlíka (4 roky), Veroniky (2 roky) a čtyřměsíční Rozárky – to vidí jinak: „Já bych nikdy žádné ze svých dětí do jeslí nedala. A myslím si, že každý by měl dobře zvážit pro a proti takového závažného kroku, který dělá jen kvůli brzkému návratu do práce. Dá se přece i uskromnit: děti nemusí nosit drahé oblečení, stravovat se dá skromněji, a přece zdravě, a když člověk poleví ze svých nároků, dá se vyžít i z menší finanční částky.
Nejlepší výchovu dostanou děti v rodině a první roky dítěte hrozně rychle utečou. A co je nejdůležitější – už se nikdy nevrátí! Práce však bude pro lidi vždycky. Takže je jen na nás, čemu dáme v dané chvíli přednost. Citové pouto mezi rodiči a dětmi se formuje už od nejranějšího dětství a roční dítě odloučit od maminky, to se mi zdá dost kruté...“

Jak vidno – co maminka, to jiný názor. Pokud se vy sami budete o jeslích rozhodovat, je dobré dodržet několik věcí, abyste vy i vaše dítko byli co nejspokojenější:

• Pokud to není nezbytně nutné, nedávejte do jeslí dítě mladší 18 měsíců.
• Vybírejte jesle, kde na jednu tetu připadá nejvýše pět dětí a kde se nezabývají pouhým hlídáním, nýbrž i rozvojem dětí.
• Dobře si prostředí jeslí prohlédněte. Měly by mít například také vlastní zahradu, na které děti mohou pobývat a hrát si.
• Pokuste se najít jesle, kde lze docházku dítěte, tedy i jeho příchody a odchody, domluvit individuálně.
• Dopřejte svému prckovi dost času na adaptaci. Pokud po měsíci zjistíte, že je dítě pobytem v neznámém prostředí stresované a stále pláče, pak odložte rozhodnutí dát ho do jeslí na později a hledejte jiné možnosti péče.
• Omezte pobyt dítěte v jeslích na co nejkratší dobu, ideální je rozpětí 4–6 hodin.
• Poptejte se známých a kamarádek, zda nemají s vámi vybranými jeslemi nějaké zkušenosti, příp. koukněte na internet – můžete tu najít cenné zkušenosti jiných maminek.
  

I soukromá školička může být řešení

Možnost pracovat z domova se mnohým jeví jako ideální. Nezdržujete se cestováním do práce a z práce, dítě může být s vámi doma, můžete si rozvrhnout čas podle sebe...

Zkušenosti Anny (33 let) však úplně růžově nevyznívají:

„Když bylo malé něco málo přes dva roky, začala jsem pracovat z domova jako webeditorka, nejprve na poloviční úvazek. Většinou, hlavně zpočátku, to obnášelo více než 4 hodiny práce denně, ale dalo se to ještě v pohodě zvládnout, protože část práce šla dělat po večerech. Během krátké doby jsem přešla na plný úvazek. Každé dopoledne jsem trávila u počítače s malým dítětem za zády. Co jsem nestihla přes den, dělala jsem po nocích. Občas dceru sice pohlídala teta, která bydlí nedaleko nás, ale nešlo o pravidelné hlídání. A babičky jsou obě daleko...

Často jsem pracovala i o víkendech, jednou týdně jsem musela vždy na pár hodin odjet do sídla svého zaměstnavatele. S mužem jsme si dcerku už jen předávali mezi dveřmi, naše rozhovory se omezily na řešení provozních záležitostí. Po pěti měsících takového života jsem byla úplně vyždímaná a vlastně nešťastná, i když mě práce bavila. Nemusela jsem sice malou nikam odložit, protože jsme dál byly spolu doma, ale zároveň jsem nebyla schopná se jí pořádně věnovat. Všechno společné jsme začaly dělat ve spěchu. Bylo mi to hrozně líto...

Z rozjetého vlaku však už nešlo vyskočit, o práci jsem přijít nechtěla. Tak jsem našla soukromou školičku pro malé děti, kam Ema začala jednou týdně na celý den chodit. Sice to nebylo levné (za jeden celý den jsem platila 800 Kč), ale určitě to pomohlo – mně i jí. Vždycky se moc těšila, bylo tam asi jen šest dětí, pokaždé pro ně měli připravený pestrý program, chodili hodně ven, dokonce jeli na výlet. A já jsem za celý den, kdy jsem doma byla sama, udělala tolik práce jako předtím za tři dopoledne, a navíc bez výčitek, že od sebe malou pořád odháním. Takže se to alespoň trochu vyřešilo.“

Ještě nám Anna vypráví o zkušenostech svojí kamarádky, která dostala před dvěma lety pracovní nabídku v Holandsku a odešla tam s rodinou. Tam by Anna pro svoji situaci našla ideální podmínky. Právě tato země totiž začala v posledních letech systematicky podporovat možnosti kombinování práce a péče o rodinu. Od roku 2005 tu neexistují státní jesle a školky, místo toho rodiče dostávají přímo od státu měsíčně podporu, která by měla minimálně ze dvou třetin pokrýt náklady na nerodičovskou péči – ať už chůvy nebo nějaké instituce. Chůva ovšem musí být rodiči opečovávaného dítěte řádně zaměstnána a kolektivní zařízení pro děti podléhají přísné kontrole. A podmínkou je, že oba rodiče musí pracovat alespoň na částečný úvazek nebo studovat. Možná by i leckteré rodině u nás takový systém vyhovoval...

Jestli potřebujete najít hlídání či soukromou školičku kdekoli v ČR, určitě zkuste www.peknyden.cz nebo www.hlidanicko.cz, najdete tu bohatý adresář.


Hlídací „teta“

Pokud se rozhodnete svěřit své dítě do opatrování chůvě či pečovatelce, hledejte raději přes důvěryhodnou agenturu nebo dejte na doporučení známých.

Jednou z možností je najít jinou maminku pečující o malé dítě, jako se to podařilo Iloně (29 let): „V Praze 10, kde bydlím, státní jesle nejsou. A i kdyby byly, pochybuji, že by v nich bylo pro mého ještě ne dvouletého syna místo. A dávat třeba patnáct tisíc za soukromé jesle ochotná fakt nejsem, to bych nevydělávala skoro na nic jiného.
Nakonec jsme tedy hlídání synka vyřešili tak, že ho vozíme dva dny v týdnu kousek za Prahu za paní, kterou nám doporučili známí. Její muž vydělává dost, aby vyžili z jednoho příjmu, takže paní může být se svým čtyřletým klučíkem doma. Navíc bydlí na pěkném místě v rodinném domě s velkou zahradou. Byla ráda, že její prcek si má s kým hrát a hlídáním si trochu přivydělá. Prostě spokojenost na všech stranách.“