Tato stránka se zobrazuje v libovolném prohlížeči, nejlépe však v prohlížečích podporujících HTML 4.0 a CSS 2. Pokud je tato správa čitelná, váš prohlížeč zřejmě dostatečně nepodporuje CSS. Stránku vidíte bez pokročilejšího formátování, ale s plně přístupným kompletním obsahem.




Dnes je 26. září 2017, svátek má Andrea.
Přidejte se k fanouškům MÁMA a já na Facebooku. Pošlete nám svůj článek.



Zaregistrujte se a získejte přístup k novinkám!
Pokud se chcete odhlásit, klikněte sem

Zobrazit všechna fotoalbaVytvořit fotoalbumPřidat obrázekFotoalbum - nápověda


    Zdielat na Facebook-u    
         
 
David Laňka

Porodní váha? 730 g


Všichni víme, že díky pokrokům medicíny dostávají šanci na život i hodně předčasně narozené děti, jejichž porodní hmotnost se nepočítá na kilogramy, ale na deka...

Málokdo z nás si ale dovede představit, jak vypadají první dny, týdny a měsíce života takových drobečků a co během nich prožívají jejich rodiče.

Přinášíme vám příběh holčičky Barunky, která přišla na svět po pouhých 26 týdnech v maminčině bříšku a její porodní hmotnost byla 730 g. Sled všech událostí takřka den po dni zaznamenal její tatínek David Laňka.


Zázraky se dějí
(1. část)

Sedím za sklem a pozoruji sehranou symfonii pro čtyři ruce a operační nástroje. Skalpel proniká do těla mé ženy. Ruce doktorů sahají do rány pro naši dceru. Je tak malá, že ji ani nevidím. Sestřičky ji balí do plen. Spěchají s ní do inkubátoru. Když procházejí kolem mne, zahlédnu ručičku. Ručičku velikou jako můj ukazováček. A pak se ozve pláč. Pláč naší Barunky. Z očí se mi řinou slzy, a já se jim nebráním.


2. září 2008, 6.15


Poslední dny znamenaly jednu velkou změnu. V pátek jsme měli svatbu, v pondělí jsem já nastupoval do nového zaměstnání, Anežka do první třídy, Alex do osmičky. Ála je ve dvaadvacátém týdnu těhotenství. Bohužel se nevyvíjí tak, jak by mělo. Na plodových obalech se jí tvoří hematomy, plodové vody je málo. Když se doktora ptáme, jak je to vážné, jestli má dítě šanci na přežití, říká, že se neodvažuje říct jednoznačné stanovisko. Z jeho hlasu je však patrné, že to vidí bledě. Já se ale naděje nechci vzdát. Věřím, že vše dobře dopadne, ať si třeba celý svět myslí, že jsem blázen.

Za pár minut máme vstávat, abychom se vypravili do školy a do práce, Ála je ovšem rychlejší než budík. Probouzí mě, že jí praskla plodová voda. Jedeme rychle do nemocnice. Nechávají si ji tam. Dokdy? Až do porodu!


16. září


Ála je už čtrnáct dní v nemocnici. Chodíme za ní s Anežkou každý den po škole. Mám štěstí, že v práci mají pochopení pro naši situaci. Pouštějí mě před koncem pracovní doby, nenandavají mi toho tolik. Anežka to nicméně ve škole zvládá lépe než já v práci. Mám nervy na pochodu, před Álou však nedávám nic znát. Ale nevypadá to dobře.

Po prvním odtoku plodové vody se voda doplnila, ale záhy zase odtekla. A tak to jde stále dokola. Doktoři říkají, že Barunka (už pro tu naši holčičku máme tohle krásné jméno) je kvůli tomu ve značně stresovém prostředí. Ještě není na světě, a už jí hrozí tolik nebezpečí. Kromě polohových vad a jiných vad, které minimální množství plodové vody může způsobit, je voda nejdůležitější pro správný vývoj plic.

Je jasné, že Barunka přijde na svět předčasně, a tak ve 24. a pak ve 26. týdnu doktoři Ále aplikují injekce s kortikoidy, které pomáhají k rychlejšímu dozrání plicní tkáně miminka.

Modlíme se, aby to Barunka vydržela. Jako k bohu vzhlížíme k termínu 24. týdne, od kterého se u nás děti zachraňují, pokud mají byť sebemenší naději na přežití. Moc si Barunku přejeme. Občas se nakloním k Álině břichu a povídám jí, co mě napadne. Co se ten den stalo, pohádky, jak ji máme rádi. Snad to vnímá. Věřím, že ano.

Doktoři jsou na nás tak milí… ačkoliv nám je jasné, že v praxi zažívají při zachraňování nedonošeňátek dost zklamání, pumpují do nás optimismus horem dolem.


2. října

V 9.16 se Barunka narodila císařským řezem ve 27. týdnu těhotenství. Vážila pouhých 730 g. Šance na přežití byla dle hrubých odhadů asi 30%.

Jakmile ten náš malý uzlíček vytáhli na svět, ujali se ho vynikající lékaři – neonatologové. Pro Barunku byla připravena umělá plicní ventilace a surfaktant, látka, které nedonošené děti mají výrazný nedostatek, která se jim aplikuje hned po porodu a pomáhá zvládnout syndrom respirační tísně. Je to zázrak, a sami lékaři tomu nechtějí věřit, ale Barunka umělou plicní ventilaci zatím nepotřebuje. Začala dýchat sama s pomocí dýchacího přístroje nCPAP.

Je to obdivuhodná bojovnice. Teď leží v inkubátoru, má zavedený pupeční katetr a byla jí podána antibiotika pro potlačení infekce. Když mi tohle všechno doktoři říkali, vůbec jsem netušil, co na co je. To až teď, když jsem si o tom hledal informace na internetu, mám hrubou představu.

Viděl jsem Barunku už dvě hodiny po porodu. Je tak malinká. Skoro jako myška. Hadičky, které v sobě má, jsou větší než ona. Mohl jsem se jí dokonce dotknout. Lehce jsem jí položil dva prsty na hruď a cítil jsem, jak jí bije srdíčko. Fotím ji a odpoledne ukazuji snímky Ále, která leží po císaři na JIP a nemůže se jít za Barunkou podívat.

Snažím se usnout, ale nejde to. Esemeskujeme si s Álou.


4. října

Byli jsme se s Álou, tou nejstatečnější ženou na světě, podívat na Barunku. Alenka ji vidí poprvé, a může na ní nechat oči. Je to opravdu zázrak, že doktoři dokážou tak malinkého tvorečka zachránit. Ani nevíme, kolik měří, protože lékaři nedonošeňátka neměří. Podle mě má stěží 30 centimetrů.


6. října

Barunce jsou čtyři dny. Místo aby přibírala, hubne, jako každé jiné novorozeně. Její tělíčko je průsvitné. Má jen 645 g.

Dnes Álu pustili domů. Říkáme si, jak se Barunka statečně drží, že to nejhorší už je snad za námi. Ale není. Lékaři nám oznámili, že má naše holčička menší srdeční vadu – defekt komorového septa. Znamená to, že se jí míchá okysličená a neokysličená krev, proto má častější poklesy v dechu. Sebralo nás to. Stáli jsme nad inkubátorem, dívali se na Barunku, brečeli jsme a lékaři se nás snažili uklidnit, že jde o běžnou věc, že ta propusť, kterou má mezi komorami, se většině dětí zacelí. Ale nám nějak došly síly na optimismus.


9. října

Lékaři Barunku přemisťují z JIRP (jednotka intenzivní a resuscitační péče) na JIP. Ála začíná odstříkávat mléko, avšak nástup laktace je velice, velice pomalý. Ale nevzdává to – každé tři hodiny poctivě odstříkává, aby se laktace spustila. Obdivuju ji.


11. října

Skvělé zprávy. Barunka začala nabírat. Váží teď 650 g. Sondou zavedenou do žaludku dostává mateřské mléko. Dva kubíčky šestkrát denně.

Ultrazvuk hlavičky vyloučil nitrolební krvácení a sono srdíčka provedené dětským kardiologem ukázalo, že dírka mezi komorami je veliká asi 3 mm. Pokud by v budoucnu nedošlo růstem k jejímu zacelení (ona nezaroste, ale překrytím se ucpe), musela by se provést operace, kdy se k srdíčku zavede „deštníček“, který dírku ucpe a zamezí míchání okysličené a neokysličené krve.
Ale to nejlepší bylo, že Barunku vyndali z inkubátoru a Ála si ji mohla, i se všemi hadičkami, pochovat. Mrzelo mě, že jsem u toho nebyl, ale práce je holt práce. Ach jo. Třeba zítra.


12. října

Ani dneska mi nebylo dáno. Ála ovšem září nadšením. Říká mi, že dnes s Bárou klokánkovaly. Netuším, co to je, tak mi to vysvětluje. Rodič se svlékne a přitiskne si nahé miminko na hruď.

Později jsem si na internetu našel, že při klokánkování mají děti stabilnější srdeční rytmus, pravidelněji dýchají, tělesná teplota méně kolísá, děti mají méně trhavých úlekových pohybů a rychleji přibývají na váze. Rodiče si pak díky klokánkování vytvářejí k dítěti silnější citové pouto. Strašně Ále závidím. Taky bych si chtěl Barunku pochovat.

Doma se všichni bavíme jen o Barunce. Anežka žadoní, že už by ji chtěla vidět. Alex žadoní, že už by ji chtěla vidět. Ale na JIP smějí jen rodiče. Tak Barunku alespoň fotíme a pak holkám ukazujeme fotky.


15. října

Jsme v šoku. Všechno se vyvíjelo tak dobře. Jenomže v noci na dnešek měla Barunka až dvacetivteřinové výpadky dýchání. Lékaři zjistili, že má infekci. Přemístili ji zpátky na JIRP. Dostává silnou trojkombinaci antibiotik a čeká se, jak zaberou. Je napojena na umělou plicní ventilaci, která jí pomáhá, aby se neunavovala dýcháním a mohla lépe bojovat s infekcí. Pokud by se ji nepodařilo potlačit… Nebudu na to ani myslet.


16. října

Barunka dostala svou první transfuzi, protože má málo červených krvinek. Nevypadá to dobře.


18. října

Sláva, vše se zase začíná v dobré obracet. Barunka je odpojena od umělé plicní ventilace a začala dýchat opět s pomocí nCPAP.

Po infekci však stále odmítá mléko, a tak dostává náhradní nitrožilní výživu. Je to krok zpátky. Proč musí mít ten náš uzlíček takovou smůlu? Kéž by to bylo tak, že si všechna trápení odbude takhle na začátku a pak už ji bude po zbytek života čekat jen samé štěstí.


25. října

Lékaři nás dnes přivítali s úsměvem. Barunka opět začala tolerovat mlíčko. Musela však přejít z mateřského na speciální umělé, které má rozštěpené bílkoviny, což prý usnadňuje trávení. Ale my nemůžeme mít nic bez potíží. Testy totiž ukázaly, že má Barunka ve střevech toxin. A do toho má také pauzy v dýchání. Poslední dva týdny se modlíme, aby už se naší holčičce jen a jen dařilo.


27. října

Už to kvůli těm věčným poklesům dechu vypadalo, že Barunka bude muset znovu podstoupit zavedení umělé plicní ventilace, ale včera byla bez výpadku a dnes také. Takže zůstává jen na nCPAPu. A váží 860 g.


31. října

Barunka je opět z JIRP přemístěna na „své“ místo na JIPce. Po 14 dnech jí byla vysazena silná antibiotika a pokračuje se lehčími. Stále má ale zavedený žilní katetr, což je nejčastější důvod vzniku infekce. Bez něj to ale bohužel zatím nejde. Barunka váží 940 g a my zase můžeme klokánkovat.


4. listopadu

Tak tohle je zpráva dne. BARUNKA PŘEKROČILA HRANICI JEDNOHO KILA. VÁŽÍ 1 040 G.


5. listopadu

V noci měl náš miláček opět hluboké poklesy v dýchání, a tak se vrací zase na JIRP. A opět jí nasazují silná antibiotika. Už to s Alenkou nezvládáme. Je to absolutní emocionální houpačka. Sotva se začneme radovat, že se vše vyvíjí dobrým směrem, něco se stane. Denně Barunku navštěvujeme a dodáváme jí sílu. Nebo ji ona dodává nám?


6. listopadu

Vyšetření na zánětlivé faktory naštěstí ukázala, že infekce byla potlačena hned v začátku. Z krmení sondou se ovšem opět vracíme k nitrožilní výživě. Kvůli infekci Barunka ztratila na váze. Jakmile jí zase zavedou sondu, budeme jako na smilování čekat na okamžik, až začne tolerovat 17,5 ml na jedno krmení. Tehdy jí bude moci být odebrán centrální katetr, kterým dostává vitaminy a další výživu důležitou pro vývoj.


13. listopadu

Barunka podstupuje první oční vyšetření. A zase je tu problém. Ukazuje se totiž, že se u ní rozvíjí retinopatie. Lékaři nám vysvětlují, o co jde. Prý jde o standardní oční onemocnění u nedonošených dětí, při němž vlivem více faktorů, které působí na nezralou sítnici (nezralost organismu, zvýšené nároky na příjem kyslíku, infekce, krevní transfuze, světlo), dochází k jizevnatým změnám sítnice a růstu patologicky změněných cév na sítnici. To může postupně sítnici odchlípit a způsobit těžkou slabozrakost, nebo i slepotu dítěte.

Ukazuje se, že u Barunky se mírně „zkroucené“ cévy v očičkách objevují a bude se týden čekat na další vývoj. Jak nám to lékaři vysvětlovali, ze tří stupňů (kdy jednička je ten nejhorší a hrozí slepota) má Barunka „pěknou“ dvojku. Máme tedy naději, že uvidí a maximálně bude muset nosit brýle.


15. listopadu

Po všech těch jobovkách a nervech je tu zase něco pozitivního. Barunka vydrží dýchat sama bez nCPAPu až tři hodiny! A další úžasná zpráva – doktoři se pokouší Barunku převést zpět na mateřské mléko a vypadá to více než dobře, protože Barunka mléko toleruje.

Alenka si dnes mohla Barunku přebalit. Když mi o tom večer vypráví, má něhu v očích a říká: „Pro většinu maminek přebalování nic není, ale pro mě to byla velká chvíle, poprvé se pořádně postarat o vlastní miminko. I když už bych to měla mít v malíčku, bylo to jako poprvé a ruce se mi klepaly.“ K těm klepajícím se rukám ale měla ku pomoci sestřičky. Jsou to úžasné ženské. Obětavé, citlivé, vstřícné. Vím, že jim nikdy nebudeme moci vrátit to, co pro Barunku a pro nás dělají. Bezmezně je obdivujeme.


21. listopadu

Barunce je zrušen poslední vstup do těla, tzv. zátka, kudy se podávaly vitaminy. Zůstává jí už „pouze“ sonda a „cpapik“. Zkouší stále dýchat bez něho po 2–3 hodinách.


24. listopadu

Tak ta naše prďka váží už 1 300 g!


26. listopadu

Barunka se v noci sama rozhodla, že „cpapik“ už nechce a rudá vzteky si ho – dle vyjádření sestřiček – servala z nosánku… a od té doby si dýchá sama :-). Dlabe teď už +- 20 ml mateřského mléka na jedno krmení.


28. listopadu

Když už nemá Barunka nCPAP, mohla jí být sonda přendána z pusinky do nosánku, a co víc – zkouší si vypít mlíko z dudlíku. Dudlík se jí sotva vejde do pusinky, je nasazený na stříkačce, ale docela se jí dařilo tahat. Je to prostě šikula. Po tatínkovi, samozřejmě :-).


4. prosince

Třetí oční vyšetření. Už minule se retinopatie zlepšovala a dnes očař říká, že vidí další zlepšení. Jsme šťastní jako blechy.


6. prosince

Nastává třetí stěhování Barunky z JIRPu. Tentokrát pro jistotu přeskakuje oddělení JIPu, kde se vždy zhoršila, a stěhuje se přímo do třetího oddělení – na jednotku specializované péče. Na JIRP už 14 dnů nebyla v inkubátoru, ale ve vyhřívaném lůžku, protože si však stále neudrží tělesnou teplotu, byla na jednotce specializované péče umístěna do inkubátoru.

Sláva, sláva, sláva. Ála chodí Barunku kojit, jednou denně to má dovoleno. Vícekrát to nemáme zkoušet, aby tato činnost Barunku příliš nevyčerpala. Vždycky ji zvážíme před krmením, pak po krmení a rozdílem zjistíme, kolik vypila a zda je potřeba ji ještě přikrmit, nebo ne. Většinou to zapotřebí není, protože náš brouček má docela slušný sací reflex.

Barunka je už jen na mateřském mléku. Ále se podařilo úplně bezvadně spustit laktaci a kromě kojení odstříkává každý den až 800 ml mléka (děláme si legraci, že by tím mohla zásobovat školní jídelnu :-)). Mléko v nemocnici zamražují a používají ho jen pro Barunku. Jedině kdyby zbylo, dali jsme souhlas, že ho mohou použít pro krmení jiných miminek.


9. prosince

Ála nastupuje do nemocnice k Barunce na pokoj. Bude tam zhruba týden nebo dva, aby si osvojila přece jen v mnohém specifické zacházení s nedonošeňátkem, a pak půjdou domů obě. OBĚ!!! Ono to tedy zatím není úplně jisté, ale člověk by neměl přestat doufat. A my s Alenkou doufáme, že budeme mít Barunku na Vánoce doma. A holky taky. Fotky už jim dávno nestačí. Pořád o jejich sestřičce básníme a ony jsou na ni zvědavé. Chtějí ji vidět, pohladit ji.


11. prosince

Barunka váží 1 795 g. Čeká se na nejméně 2 100–2 200 g, aby mohly jít domů. Za holkama na pokoj chodí rehabilitační sestřička a cvičí Vojtovu metodu. Tu už ostatně Barunka „cvičila“ i v inkubátoru na JIRPce, ale tehdy to bylo spíš reflexní mačkání bodů.

Bohužel se ukazuje, že má méně červených krvinek, proto je hodně spavá a rychle unavená z jídla. Ale ona to překoná. Určitě to překoná. Když už toho zvládla tolik, tohle nás nepoloží. Jak se ukazuje, čeká ji ještě jedna krevní transfuze.


14. prosince

Je to neskutečné. Přede dvěma měsíci Barunka vážila 730 g a teď má přes dvě kila! Čekáme nyní ještě na 200 g, a jakmile je nabereme, půjde se domů.


17. prosince

Když jsem přišel za holkama do nemocnice, měly pro mě tu nejkrásnější zprávu – za dva dny je propustí domů. Jsem úplně štěstím bez sebe. Nemám slov. Konečně.

19. prosince

V autosedačce s fusakem se nám Barunka úplně ztratila, ale po cestě k autu jsme se s Álou cítili volní jako ptáci. Jasně, víme, že tímhle nic nekončí, že nás s tím naším nedonošeňátkem čeká ještě dlouhá cesta a my nevíme, co nás na ní potká. Ale teď nás zaplavuje nepopsatelný pocit úlevy a pýchy nad naší krásnou dceruškou.

Holky byly z Barunky unešené. Zíraly na ni jako na svatý obrázek. A my taky. Je tak krásná…


Pokračování příště.


R O Z H O V O R

O malou Barunku ve FN v Motole pečovala také MUDr. Barbora Fišárková z perinatologického oddělení, která je mimo jiné také spoluautorkou knihy Narodilo se předčasně vydané v nakladatelství Portál. Barunčin tatínek a reportér v jedné osobě ji pro sebe i pro vás trochu vyzpovídal…


* Jaké procento ze všech narozených dětí tvoří nedonošeňátka?

Předčasně se v ČR v současné době narodí cca 7 % dětí.


* Jde o rostoucí, nebo stabilní statistiku?

Jde o rostoucí statistiku. Ještě nedávno bylo procento předčasně narozených dětí na 5 %. Od roku 2007 sledujeme narůstající trend. Tím, že je zároveň vyšší porodnost, jsou počty dětí narozených předčasně vyšší jak relativně, tak absolutně.


* Jaké jsou nejčastější problémy nedonošených dětí?

Problémů se u nedonošených dětí objevuje opravdu mnoho, komentář by si vyžádal několik učebnic neonatologie...

V podstatě se dá říci, že mají nezralé všechny orgány. Nejvíce potíží zpočátku dělají plíce – nezřídka je potřeba dítě připojit na dýchací přístroj a pomoci mu dýchat, někdy se do plic podává látka zvaná surfaktant, která nedonošeným dětem chybí (v plicích dítěte se vytváří až ke konci těhotenství a je důležitá pro udržení povrchového napětí plicních sklípků – tím zabraňuje jejich kolapsu). Naštěstí se již uměle vyrábí a lze ji do plic podat.

Další orgán, který se hlídá, je srdíčko – někdy přetrvává, zjednodušeně řečeno, způsob oběhu jako u plodu, kdy plod získává okysličenou krev z placenty. Je tedy třeba pomoci oběhu se „přenastavit“ do podoby, kterou používá člověk „chodící po Zemi“ a dýchající plícemi.

Dalším problémem je nezralé trávení – většinou je potřeba zajistit dítě dlouhodobou parenterální (nitrožilní) výživou a pomalu učit jeho trávicí trakt fungovat; nejlepším spojencem je zde mateřské mléko, které je snadno stravitelné, a navíc obsahuje důležité imunitní a jiné faktory.

Nejvíce zranitelný je u nedonošených miminek mozek, který je ještě velmi málo vyvinutý – u extrémně nedonošených nemá téměř žádné závity a obsahuje velmi fragilní cévní tkáň. Proto nedonošenému dítěti ve zvýšené míře hrozí krvácení do mozku. Cévní struktury jsou totiž velmi křehké a mohou prasknout. Záleží na stupni krvácení, ale pokud se dostane až do mozkové tkáně, je tím velmi vážně ovlivněna prognóza dítěte. Tyto děti pak patří k nejpostiženějším.

Nezralý je také imunitní systém, proto předčasně narozeným dětem ve vysoké míře hrozí infekční komplikace, jež mohou být i smrtelné (nebo způsobit dítěti závažné potíže). Velmi nezralá je kůže, která je více propustná a neudrží dobře tělesnou teplotu. Proto se miminka umísťují na dlouhou dobu do inkubátorů – pomáhají jim držet teplotu a potřebnou vlhkost. I všechny ostatní orgány jsou nezralé (ledviny, játra...).

Jako jedna z posledních dozrává oční sítnice. Pokud dojde k různým komplikacím v průběhu poporodního stavu, může se u dítěte vyvinout až slepota (naštěstí je to komplikace v poslední době vzácná). A to ještě zdaleka není všechno.


* S čím se musejí nedonošeňátka potýkat v životě? Mají v pozdějším věku nějaká omezení?

Opět otázka na několik stran... Původně nedonošené dítě se může potýkat s celou řadou problémů – záleží ale na poporodním průběhu a množství komplikací, které dítě prodělalo. Někteří neonatologové říkají, že „nezralost není nemoc“, a je to vlastně pravda. Pokud se dítěti většina komplikací vyhne, vede normální život.

Mezi nejzávažnější komplikace patří postižení mozkové tkáně (krvácením, infekcí, nedostatkem kyslíku atd.). Takové děti jsou ohroženy zejména dětskou mozkovou obrnou, mentální retardací a epilepsií. Tyto komplikace potkávají ale i děti donošené, které se např. při porodu „přidusí“ – prodělají tzv. perinatální asfyxii, nebo děti s vrozenými vadami mozku atd. Ty patří v poslední době k těm nejpostiženějším (ve větší míře než děti nedonošené).

Nedonošené děti mohou mít také o něco častěji postižený zrak (nemusí to být přímo slepota, ale například i šilhavost nebo refrakční vady – potřeba brýliček) či sluch.

Problémy mívají přechodně i s dýcháním, kdy u nich během prvního roku života vidíme „hyperreaktivní průdušky“ – stav, který vypadá a léčí se velmi podobně jako astma, ale není astmatem. Většina dětí z těchto problémů vyroste.

Častěji se potýkají s problémy s výživou – některé z nich hůře jedí i rostou, mají problémy s tzv. gastroezofageálním refluxem, mívají častěji bolení bříška, zácpu, někdy odmítají jíst určité potraviny nebo nechtějí pít. Celkově bývají drobnější.

Mají také horší imunitu, proto bývají více náchylné k infekčním onemocněním a nemoc u nich může probíhat závažněji. I z problémů s jídlem a s imunitou vyrostou.

Je to nespravedlivé, ale nedonošené děti bývají hospitalizovány během prvních dvou let života až 2× častěji než děti donošené. Do staršího věku si nezřídka nesou poruchy pozornosti, hyperaktivitu, také se u nich v trochu vyšší míře popisuje riziko autismu. A to stále není vše.


* Jak dlouho je potřeba brát v potaz tzv. korigovaný věk?

Korigovaný věk by se klidně mohl počítat celoživotně – dítě svou nezralost nikdy nedožene, jen rozdíl oproti vrstevníkům není časem tolik vidět... Rozhodně je nesmírně důležité ho počítat první 2–3 roky a znovu ho vzít v úvahu před nástupem do školy.

Záleží také na stupni nezralosti – u jen lehce nedonošených dětí nehraje korigovaný věk zase tak velkou roli. Nejdůležitější je pro extrémně nezralé děti.


* Jsou u Barunky možná rizika a komplikace zažehnány?

Pravděpodobně ano, zejména pokud mluvíme o těch závažných, jako je postižení dětskou mozkovou obrnou nebo těžkou mentální retardací, slepotou, hluchotou atd. Může být celkově drobnější a mít přechodné potíže s příjmem potravy. Nedonošené děti také začínají mluvit mnohem později než donošené – třeba až kolem čtyř let, ale všechno doženou do předškolního věku. Je zde mírně vyšší riziko hyperaktivity nebo nesoustředěnosti ve škole. Přestože to může rodinu velmi zatěžovat, nepovažují to neonatologové za tak závažný následek...

A nakonec – je zde trochu vyšší riziko autismu. O autismu se ale zatím ví dost málo a jeho diagnostika je velice složitá na to, abychom tomuto riziku přikládali zásadní význam.


FOTOGRAFIE: archiv rodiny Davida Laňky