Tato stránka se zobrazuje v libovolném prohlížeči, nejlépe však v prohlížečích podporujících HTML 4.0 a CSS 2. Pokud je tato správa čitelná, váš prohlížeč zřejmě dostatečně nepodporuje CSS. Stránku vidíte bez pokročilejšího formátování, ale s plně přístupným kompletním obsahem.




Dnes je 20. listopad 2017, svátek má Nikol, Nikola.
Přidejte se k fanouškům MÁMA a já na Facebooku. Pošlete nám svůj článek.



Zaregistrujte se a získejte přístup k novinkám!
Pokud se chcete odhlásit, klikněte sem

Zobrazit všechna fotoalbaVytvořit fotoalbumPřidat obrázekFotoalbum - nápověda


redakce a čtenářky

Z vašich dopisů: Rozštěpy rtu a patra


Před časem jsme uveřejnili v časopise MÁMA a já i na našem webu článek PaedDr. Dagmar Baluchové nazvaný Rozštěpy rtu a patra.

V prosincovém čísle časopisu jsme otiskli příspěvek čtenářky, paní Lucie Hornofové, s fotografiemi jejího synka Adama. Na její příběh zareagovala další maminka. A oba dopisy si nyní můžete přečíst.

 Vážená redakce, vážená paní dr. Baluchová,

se zájmem jsem si přečetla Váš článek o rozštěpech. Chtěla jsem Vám napsat, že i já patřím k maminkám, kterých se tento problém začal před 4 lety týkat. V srpnu roku 2005 jsem se ve 26. t. t. dozvěděla, že chlapeček, který se mi měl narodit na podzim, bude mít rozštěp rtu.

V té době bylo na internetu o rozštěpech ještě minimum informací. Přesto jsem náhodou v jedné diskuzi našla zmínku o paní doktorce Vokurkové  z Brna, která  v té době začínala s  operacemi rtu  hned po narození.

Můj syn Adam se narodil v říjnu 2005 s rozsáhlým levostranným rozštěpem rtu a oboustranným rozštěpem čelisti a patra a je 5. dítětem v naší republice, které bylo operováno  téměř hned (6.den) po narození. 10.den po operaci rtu jsem byli propuštěni z nemocnice domů, Adámek měl spravený rtík a uměl pít z lahvičky. Kojit jsem ho bohužel kvůli rozštěpu patra nemohla, v pusince se mu vytvářel podtlak a Adámek neměl sílu mléko z prsu vytáhnout. Podařilo se mi ale krmit ho pouze odstříkaným mateřským mlékem až do  jeho 6 měsíců.

Ve věku 10 měsíců mu paní doktorka uzavřela patro. Do budoucna nás ještě čekají operativní úpravy čelisti.

Dnes už se včasnými operacemi rtu zabývá i pan doktor Borský z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, miminka operuje v motolské nemocnici. Bohužel se odborníci nemohou shodnout, zda je lepší první operace hned po narození, nebo až ve věku  3 měsíců. 

Já osobně jsem moc ráda, že jsem mohli využít možnosti brzké operace. Zejména proto, že z vlastní zkušenosti vím, že jakmile je dítě s maminkou propuštěno z nemocničního prostředí, tak je velmi ohroženo infekty horních cest dýchacích, ke kterým jsou rozštěpové děti mnohem náchylnější, a tak se většinou stává, že první operaci rtu podstupuje mnoho dětí později než ve 3. měsíci života. Což je nepříjemné jak pro rodinu, protože se musí vyrovnat se zvídavými pohledy okolí, tak i pro dítě – hůře se mu jí a i jizva se nehojí tak dobře jako hned po narození.

Také jsem Vám chtěla napsat, že jsme společně s dalšími dvěma maminkami a paní primářkou Vokurkovou založily v prosinci roku 2008 Nadační fond Šťastný úsměv, jehož hlavní náplní je pomoc dětem s obličejovým rozštěpem. Další informace o fondu i o rozštěpech můžete najít na www.rozstepy.cz.

Se srdečným pozdravem Lucie Hornofová, Dobruška



 Milá redakce,

v prosincovém čísle Vašeho skvělého časopisu mě zaujal článek o rozštěpech rtu a patra. Chtěla bych tímto poděkoval mamince Lucii Hornofové z Dobrušky za její velké srdce, díky kterému jistě pomůže mnoha dalším ženám a maminkám.

Také bych jí ráda řekla, že před ní opravdu smekám. Z vlastní zkušeností vím, jak nelehké je přijmout informaci o tom, že miminko, které nosíte v bříšku, nebude zcela zdravé a krásné jako jiná miminka. Samozřejmě, péče o něj musí být velmi náročná a vyčerpávající.

Jak jsem se dočetla, operace se koná velmi brzy, ale vše se hojí dost dlouho a vyřešení celé záležitosti je otázka let, nikoliv týdnů či dnů, proto jí velice obdivuji.

Tento článek mi připomněl den, kdy jsem si šla na gynekologii pro výsledky genetických testů z odběru krve. I když tak někdy třeba nevypadám, jsem opravdu velmi citlivá a též dost plačtivá. Když mi lékař sdělil, že výsledek je nepatrně odkloněn od normálu a existuje tedy možnost, že by děťátko mohlo mít rozštěp rtu a patra, byla jsem z toho tak vedle, že mi sestřička ani nenaměřila tlak. A kdo by nebyl, že?

To, že řekl nepatrně, pro mě nebylo podstatné. Okamžitě jsem zpanikařila. Já měla před svýma ubrečenýma očima vidinu nepěkného miminka, která byla pro mě děsivá a naprosto nepřijatelná. Nedovedla jsem si představit, že bych mohla takové dítě milovat. A jak to řeknu rodině a známým... A jak mi bude každý koukat do kočárku a poté litovat toho malého drobečka...

Najednou jsem si připadala špatná, hnusila jsem se sama sobě. Hrozně jsem se styděla. Neustále jsem se ptala, proč zrovna já mám mít takové dítě, když vlastně nikdo v našem okolí takové nemá. Nikoho takového neznám. Proč já? Je to daň za to, že jsme tak šťastní? Že se máme tolik rádi?

Zamkla jsem se v ložnici a hystericky brečela. Když přišel domů manžel, začal se dobývat do ložnice a zpoza dveří se ptal, jak jsem dopadla. Nechtěla jsem ho k sobě pustit, natož mu říci tu hroznou zprávu. To, že nejsem schopná nosit zdravé dítě, že mu porodím miminko s handicapem. Po dlouhém přemlouvání jsem dveře otevřela, vše řekla, jak jsem sama vyslechla, a znovu hystericky brečela. Manžel mě objal a řekl: "Nebreč, bude to kluk jako buk." Tahle věta mi zní v hlavě dnes jako tehdy. V tu dobu jsme ani nevěděli, že čekáme chlapečka.

V únoru jsme jeli do Českých Budějovic na vyšetření velkým ultrazvukem. Nikdy nezapomenu na ty pocity, které jsem měla. Byla to nejhorší chvíle v mém životě. Manžel byl sice celou dobu se mnou, ale v jeho očích jsem viděla obavu a strach. Byl ale statečný a dokázal mi zůstat oporou, za což mu děkuji. Naštěstí se ukázalo, že je vše v pořádku. Ovšem já jsem až do porodu přemýšlela, zda tomu mohu věřit, zda se lékař nespletl.

Dnes máme zdravého, krásného, pětiměsíčního syna, kterého z celého srdce milujeme. Já už ale také vím, že bych ho milovala, i kdyby byl takový, jak jsem si ho představovala po té hrozné zprávě.

Člověk totiž pozná tu pravou mateřskou lásku skutečně až v okamžiku, kdy děťátko spatří. Neměla jsem sice lehký porod, ale stál za to!!!

Všem snažilkám, těhulkám i maminkám přeji mnoho sil a radosti z malých smíšků.

Jana S., Opařany