Když se děťátko narodí předčasně

Přečetla jsem si váš článek Příliš brzy na svět a rozhodla jsem se podělit s maminkami, které může taková věc potkat také, o svůj příběh o předčasném porodu.

Termín mého porodu měl být 17. června 2007. Jenže mnohem dříve, už 16. března mne manžel odvezl do nemocnice s bolestí na hrudníku. Zjistili mi vysoký tlak, bílkovinu v moči atd. Bez nějakých komplikací jsem pak ležela v nemocnici až do 22. března, kdy mne opět začalo bolet na hrudi a začala jsem zvracet. 

Lékaři na základě vyšetření zjistili, že miminko ve mně neroste a bude muset ven. Stihli mi ještě napíchat látky na dovyvinutí plic a poté mne urychleně převáželi do ústecké nemocnice.

Tomík se narodil ve 32. týdnu těhotenství. Vážil 1 250 g a měřil 39 cm. Podle lékařů byl hypotrofní – to znamená, že vážil mnohem méně, než měl. Já, protože jsem měla velké problémy, jsem ho prvně viděla až za dva dny. Nevím, jestli napsat, zda byl hezký, či ošklivý. Mně přišel normální, jen malinký. Pro ostatní to byl asi divný pohled, možná rozpačitý. Bylo to takové malé, holé ptáčátko. Vypadal jako scvrklý, starý dědeček.

Tomík strávil týden na JIP, kam jsem za ním docházela a nosila mu odstříkané mlíčko. Pak mi doktoři oznámili, že mám hematom na játrech. O mléko jsem během pár hodin přišla... Měla jsem tzv.HELLP syndrom. (Vysvětlení redakce: HELLP syndrom – hemolýza, zvýšení jaterních enzymů, trombopenie jsou závažnou, život ohrožující komplikací těhotenství.)

Tomíka vyživovali sondičkou do nosánku, protože umělé výživu ani mlíčko ode mne nepřijímal. Asi po 18 dnech nakonec začal tolerovat umělé mléko. Díky tomu, že mi stihli ještě před jeho narozením napíchat látky na vývin plic, pomáhali Tomíkovi dýchat přístroje jen dva dny. Malý prodělal dvě infekce, které lékaři přeléčili antibiotiky. Také nosil dva dny krásné brejličky, protože měl žloutenku.

My si ho mohli chodit chovat, tzv. klokánkovat. Jde o metodu, kdy maminka (v našem případě i tatínek) si položí nahé miminko na svoje holé tělo. Dítě cítí tlukot srdce a dech dospělého a prý je mu to příjemné. Tomík se u toho neustále vrtěl jak žížala, až babička měla strach, že nám vypadne nohavicí. Babička se ho bála chovat, přišel jí hrozně malý.

Zhruba po 14 dnech jsem měla jít s Tomíčkem, který byl stále v inkubátoru,  na pokoj, abych se o něj snažila pomalu starat sama. Přebalovat, krmit, mazat, koupat atd. Zkrátka vše, co se učí zvládat všechny novopečené maminky. Jenže můj zdravotní stav se zhoršil natolik, že mně začal kolotoč operací a já jsem tak našeho drobečka tři týdny vůbec neviděla.

Tomík putoval zpět na JIP. Celé ty dlouhé týdny tatínek, babička i dědeček pravidelně docházeli za námi oběma. Tatínek Tomáška krmil nejprve stříkačkou, poté i z flašky. Pamatuji si, jak jsme se radovali, že vypil 10 ml mlíčka a nemuseli mu tedy dávat sondičku nosíkem. Můj muž ho mohl chovat a povídat mu, což Tomášek potřeboval ze všeho nejvíc. I sestřičky se vzorně staraly a stále ho chovaly. Mě rodina zásobovala fotkami, MMS a videem našeho chlapečka, aby se mi nestýskalo.

Během té doby se Tomík přestěhoval do vyhřívané postýlky. Když jsem po třech týdnech Tomáška spatřila, už z něj bylo "normální" a moc krásné miminko. Udělali mu sono hlavičky, rentgen bříška, vyšetření sluchu i zraku. Ten pocit radosti, když všechna vyšetření byla v pořádku... Náš chlapeček byl připraven jít domů. Jen čekal na mne, až se zotavím po třech resekcích jater, k čemuž se mi ještě projevila trombóza. Strávili jsme kvůli tomu v porodnici ještě 14 dní, ale už spolu, tak jsme se konečně mohli seznámit.

Dali mi do rukou dvouměsíční miminko,které jsem skoro neznala, neuměla se o něj starat, ukonejšit ho. Všude se dočtete, že nejdůležitější jsou první dva měsíce života dítěte... Myslím, že my jsme k sobě našli cestu i po delší době, vše jsme zvládli a na sebe si rychle zvykli.

Přišel den, kdy si nás tatínek konečně mohl odvézt domů - bylo to 31. května. Říkala jsem si, jak bylo prozřetelné se na příchod malého člena rodiny předem připravit... Vše doma bylo přichystáno. Tomík při odchodu z nemocnice vážil 2980g a měřil 50cm. To je jak čerstvě narozené miminko, ale nám se zdál veliký.

Od té doby Tomík prospívá stejně jako jiné děti. Museli jsme ale podstoupit více kontrol a byl lékaři více hlídán: navštívili jsme rizikovou a neurologickou poradnu, oční vyšetření. Rehabilitovat jsme v nemocnici nemuseli, takový byl Tomík pašák. Začali jsme pak asi v 9 měsících, kdy sice ještě neseděl, ale lezl jak "partyzán"'. Vše  se urovnalo, takže  v roce a půl jsme se cvičením mohli přestat. Ve všem jsme byli o trochu pomalejší, ale teď už není nic poznat.

Tomík měl v roce asi 12,5 kg, což je víc, než mají často i donošené děti. Dnes, kdy jsou Tomáškovi bezmála dva roky, váží zhruba 15 kilo. To už je kus chlapa, viďte? Je to pěkný divoch, je živý, ale nám to nevadí. Mluví lépe než jiné děti jeho věku. Vše zopakuje. Rád "čte", maluje a staví kostičky.

Chtěla bych takto dodatečně poděkovat personálu ústecké nemocnice, kde se o nás oba starali a vycházeli maximálně vstříc celé naší rodině. I když kolikrát to nebylo jednoduché, hlavně se mnou. Dnes už se vzpomíná lépe, i když někdy ještě se slzami v očích. Ale věřte, maminky, že tito předčasně narození drobečci jsou velcí bojovníci a mají neskutečnou vůli se prát a vítězit.

Zdena